Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 22.🌙

Maja

,,Trochu to nakloň," udělala jsem, tak jak mi Anne řekla.
Bylo krásné odpoledne po škole a já se učila jednu z posledních věcí.
Ovládání Sophi pomocí oštěpu.
Teď jsem ale v ruce měla obyčejný klacek.
Pro jistotu.

,,Nemusíš to dávat tak před sebe," napomenula mě: ,,klidně ho měj podél těla," znova jsem udělala, co mi řekla. Znaky nebyly těžké, taky jich moc nebylo.
Podle Anne to byly ty nejzákladnější.
Právě jsem se učila povel ,,stůj."
Moc jsem nechápala, na co by mi takový povel byl, ale vědomostmi se nezahrnuje.

,,Hlavně ti nesmí uletět včely," řekla a skřížila si ruce na prsou: ,,musíš si být sto procentě jistá, že to chceš udělat. Jestli budeš uvažovat na něčím jiným, nemusí to fungovat," zvážněla.
Nebyla jsem si jistá ničím.
Teda až na plný počet bodů, co zřejmě dostanu z dnešního testu z biologie.

,,Seš si jistá?" zeptala se mě a pozvedla obočí.
Ani náhodou.
,,Určitě," odpověděla jsem ji úplně opačnou odpovědí, než tou, co se mi objevila v hlavě.
Zkoumavě si mě prohlížela, byla jsem pěkně nervózní pod jejím pohledem.
,,Fajn," řekla nakonec: ,,tak to vyzkoušíme."
Co?!

,,Teď?!" vyjekla jsem a musela se za ní otočit, jak kolem mě prošla směrem k čtyřem opodál sedícím puberťákům.
,,Sophi," oslovila nejvyšší z dívek: ,,něco zkusíme," byl to pěkně vyvedenej pohled a ohrnutý horní ret, jak se rovnou podívala na mě.
Mykla jsem rameny, že ani já nevím, co se děje.

Takže takový typický odpoledne; Anne, co vždy něco spiklenecky kutí ve své hlavě, my čtyři- já, Elena, Sophi a Hannah- co vlastně nic nechápou, a Conor, co jen stojí opodál s jedním zvednutým koutkem rtů.
Odhodila jsem kus klacku a v dlani zhmotnila svůj oštěp.
Ostatní už dávno zareagovali a okamžitě stichli, když jsem došla k Sophi.

,,Něco tu schází," třela si Anne bradu a dělala, že uvažuje.
,,Hannah, pojď prosím sem," pozvala Hannu ke mně a s rukama v bok Sophi.
,,Maja se naučila několik povelů, ale není si jistá, jestli je dělá správně," otočila se k nám všem.
,,Ale já jsem neřekla, že-"
,,Ráda by si to vyzkoušela v akci," vrazila mi do řeči.
Hannah se zamračila, mno, nebyla sama.
Ono, Anne velice ráda dáva odpovědi až na poslední místo.

,,Hanno, buď tak laskavá," zaprosila Anne: ,,a rozzuř Sophi," to, co vyšlo z jejich úst, dostalo nejen mě.
Infarktem trpěla, jak Hannah a Sophi, tak i Elena s Conorem, stále sedící na pařezu Arcanumu, byli pěkně vykolejení.
,,Prosím?!" zkřížila si Hannah ruce na hrudi.
Anne mezitím stihla poodejít od nás.

,,Přece po tobě nechci nic těžkého," naklonila hlavu na stranu a ve tváři se jí zvětšil úšklebek.
,,A-ale jak?"
,,Nedělej hloupou. Vždyť jsme se to učili," zkusila Anne dát Hannah nápovědu.
,,Zkus třeba pěst, facku, cokoliv," otočila oči v sloup.
Anne-Marí mě nikdy nepřestane udivovat.
Obzvlášť teď.
Protože já chytrá hlava pochopila, oč jí jde.
Chtěla po Hannah, aby rozzuřila Sophi, protože ona jako pekelný pes měla pěkně malé nervy.

A právě od toho jsem tu teď byla; abych jejím malým nervům zabránila udělat nějakou pitomost.
V momentě, kdy se Sophi naštve, to bude už pekelný pes a ten bude chtít hezky vše, co dostane, vrátit zpět.
Ve větším množství.
Byl tu povel ,,stůj", potom ,,k noze."
Ten jsem od doby, kdy jsem ho zkusila naposled nezkoušela.

Bylo to tehdy poprvé, protože tehdy jsem nechala Sophi v mučivých chvilkách.
Obličej měla bledý a čelo poseté potem, když jsme k ní tehdy všichni přiběhly.
Nemněla mi to za zlé.
Já se přesto cítila provinile.
To byli dva povely ze čtyř.
A ty čtvrté, přísahám, že se mi tehdy zpomalil dech.
Doslova mě nenapadala žádná situace ani moment, kdy jej použít.
A vůbec důvod, proč je používat.
Proč používat povely ,,zabít" a ,,nech žít."
Přesto jsem znala znak, jak je použít.