Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 27.🌙

Zvonek od hlavních dveří se rozezněl prázdným domem.
Rodiče jsem dnes ani neviděla a má žárlivá sestřička šla právě vykoupit jeden z jejích oblíbených obchodů.
Rychle jsem domalovala poslední část rtů na rudo. Stále jsem nepřestávala doučovat Conora, nešlo mu to špatně, stačilo mu to pouze párkrát vysvětlit. Test z množin napsal na jedničku, těžko říct, kdo z nás dvou byl nadšenější.

Conor, za správně napsaný test, nebo já, že jsem mu pomohla tu jedničku získat.
Tak či onak, Conor i přesto chodil vždy ve čtyři hodiny k naším hlavním dveřím zvonit. Jako teď.
,,Už jdu!" zakřičela jsem, ale k hlavním dveřím jsem to měla ještě daleko.
Chtěla jsem udělat změnu.
Být každé odpoledne po škole zavřený v pokoji s opravdu nádherným klukem má své limity, a navíc venku ještě nebyla taková zima.

Jo, chtěla jsem jít ven.
Snad jsem i doufala, že bych si tam mohla lehce pohrát se svou mocí.
Popadla jsem tašku, kde jsem měla pár věcí jako deku a termosku s kafem na zahřátí.
Otevřela jsem dveře a on tam jako vždy stál v mikině s batohem přes jedno rameno.
,,Ahoj," pozdravila jsem ho horečnatě, jak jsem se snažila zapnout si kozačky.

,,Promiň, trochu jsem se zdržela," zapínala jsem si tentokrát kabát.
,,Co to děláš?" zeptal se nejistě.
Vážně se zamračil?
,,Jdeme ven," odvětila jsem mu: ,,v tom pokoji jsme pořád, chce to změnu."
,,Změnu?"
,,Změna je život, nikdy si to neslyšel?" omotala jsem si huňatou šálu kolem krku a chtěla vyjít ven.

To bych se ale musela dostat přes tu horu svalů, co se ještě víc dostala do rámů dveří.
Nechápala jsem, proč nemůžeme jít ven, bylo hezky a zrovna od něj- člověka, co beztak chodí každé ráno běhat několik kilometrů- jsem tento postoj nečekala.
Asi je jen překvapený.
,,Ehm, co kdybychom šli rači dovnitř, je tu celkem zima. Mohli bychom nastydnout."
Co to mele?!
Vykřikla jsem v duchu.

,,Vždyť je skoro šestnáct stupňů," snažila jsem se během věty znova dostat ven.
Mise neúspěšná.
,,Jestli ti je zima mám s sebou teplý kafe," snažila jsem se mu to vymluvit.
Když jsem se nad tím zamyslela, ani jsem nevěděla, kvůli čemu ho vlastně přesvědčuju, aby šel ven.

,,Nemůžeme jít ven."
,,Ty nepiješ kafe? Sakra, já věděla, že mám udělat spíš čaj-"
,,Není to kvůli kafi," zvýšil hlas a mně pomalu docházelo, že to myslí vážně.
Svět nadpřirozena, svět, který nemohl snad nikdo pochopit.
Člověk se choval jako každý jiný, ale když jste po něm hotelu změnu, začal...
Co se vlastně ,,začal"?
Bát?

Ne, tomu sama nevěřím.
Mohli uběhnout sekundy, minuty, možná i teplota se vážně snížila, když se opřel rukou o rám.
,,Pusť mě dovnitř," hlas měl tišší, než předtím, ale byl o mnohem vážnější.

Moje dětství nebylo tak špatné, tehdy totiž ještě byla na světě teta Rosália.
Snad jen kvůli ní, se mi teď život zdál těžší, než předtím.
Odváděla mě do školky a pak i do školy, vždy na mě před tou školou čekala.
Ale nic netrvá věčně.
Ani život, ale ona stále žila, žila v mých vzpomínkách.
Vzpomínkách, kde mi před spaním vyprávěla pohádky. Pamatuju si je všechny, stejně tak jako pohádku o neposedných kůzlátkách a vlku.

,,Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!"
Hlas tety Rosálie se mi v hlavě přehrával.
,,Ty nejsi naše maminka! Maminka má jemný hlásek!" A tak vlk musel odejít s nepořízenou...
Ano, já jsem to kůzle a Conor je ten vlk.
,,Pusť mě dovnitř," zažadonil opět a sklonil se opravdu nízko, tak nízko, aby byl snad jen pár centimetrů od mého obličeje.

Pro jednou mi měření jednotek opravdu nešlo.
Trval mi jeden nádech, než jsem mu z těch dveří beze slova ustoupila.
Pustila jsem ho stejně, jako kůzlátká pustila vlka, až na to, že Conor mi nehodlal ublížit- i když se teď chovala oblvlášť jinak.