Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 29.🌙

Elena

Četla jsem si to přáníčko stále dokola, možná to bylo nemožné, ale stále mi dělalo větší a větší radost.
Ta část o smrti a krvi nebyla zrovna příjemná, ale co na tom, když to bylo přáníčko k mým narozeninám.
Studovala jsem písmo, každý tach, každý záhyb, bylo to dokonalé.

,,Co pak to máme?" Sophi mi z ruky vytrhla papír a začala jej číst.
Začala číst a přitom říkala svoje tvrzení tipu: ,,Je to jako ze Sherlocka Holmse. Budu teď zkoumat písmo a snažit se rozluštit ty klikyháky."

,,Dej to sem!" křikla jsem po ní a marně se snažila ji dopis vytáhnout z rukou.
To přitáhlo pozornost holek.
,,Hej, dej to sem!"
Sophi začala číst a schválně dávala do hlasu jakýsi podtón, jako by chtěla recitovat, a jednu ruku si dala na srdce.
Naštvaně jsem otevřela dveře své skříňky- snažit se vzít ten dopis od Soph, bylo nemožné, ještě když byla skoro o dvě hlavy větší.

,,Všechno nejlepší k tvým patnáctým narozeninám," na těch slovech se zadrhla.
Sklopila dopis a vypadala opravdu překvapeně- stejně jako Hannah, Maja a Anne- protože rázem stichly.
Vyměnily si pohledy.
Tři, dva a jedna...

,,Ty máš narozeniny?!" vyjekly a já se opravdu musela uchechtnout, jak byly synchronyzované.
(Protože bylo zvykem, že Anne a Soph myslely na něco úplně jiného, než Hannah a Maja.) Využila jsem momentu a vytrhla dopis Soph a rychle jej schovala do skříňky, kterou jsem zabouchla.

,,Ano, mám."
,,Tobě je patnáct, jak je to možný?!" Sophi se musela sklonit, aby si vzala spadlou kšiltovku, která ji soaa z hlavy, když jsem ji vzala dopis.
Dal si ji zpět- samozřejmě kšiltem dozadu.

,,Přeskočila jsem devátou třídu," vysvětlila jsem nevědíc, jak se tvářit.
Jestli šťastně, za ten dopis.
Nebo snad poníženě, že mi je teprve patnáct.
,,Já jsem v ní malém propadla," postěžovala si Anne.

,,Tak přece jenom nejseš taková slušňačka, jak se tváříš," dala si Sophi pěstí s Anne.
,,Páni, už si to představuju," rozzářila se Maja: ,,spousty lidí v nóbl šatech-"
,,Majo," snažila jsem se získat její pozornost.
,,Vybrané delikatesy-"
,,Majo!" zastavila se jak ve větě tak v kroku.

Všechny se zastavily, protože jsem se zastavila i já.
Nervózně jsem si prohrábla své lokny.
Věděly o mě, že patřím do té smetánky zdejšího města. (Patřili mezi ně i Anne a Conor.)
,,Tak to není," odpověděla jsem jim smutně a musela se bránit, aby se mi do očí nenahrnuli slzy.
Všichni, které jsem potkala, si to představovali stejně- mnoho lidí v drahých věcech a spousty jídla a dárků.

,,Co se děje," přešly ke mně.
Vzlykla jsem.
,,Tak to není," zopakovala jsem: ,,rodiče mi nechají jenom nějaký peníze a má sestra se ani neobtěžuje," rychle jsem si utřela oči, aby mi nerozetřely řasenku.
Ještě to by mi chybělo.

,,Takže... nemáš žádnou oslavu?" Maja si uvědomila, co řekla a zřejmě toho litovala.
Neměla jsem jí to za zlé, prosto každý čeká, že když mám peníze, tak mám vše na co si vzpomenu.
Neodpověděla jsem jí, jen se na ni podívala.
Byla jsem ráda, když to pochopily.

,,Tak to ne!" odtrhla se ode mě Anne, která mě utěšovala.
,,Mít narozeniny a žádnou oslavu?! Tak to ne mladá dámo," dala si ruce v bok, jak se jí mezi prsty začala myhat elektřina ze vzrušení.
,,Anne má pravdu," přidala se Hannah, když pochopila Anne-Marín záměr.
Oči měla jaksi zarudlé a pod nima kruhy, které se zdály, jako by se je snažila zakrýt.
Což se jí moc nepovedlo.
Zeptám se jí na to později, rozhodla jsem.

,,Sraz v pět u tebe," mrkla na mě Sophi.
,,V pyžamech," dodala Maja.
Děkovně jsem se usmála, protože to bylo vše, co jsem zvládla.
Snažily se mě rozveselit, a to se jim povedlo.
Stejně jako tomu, kdo mi ráno přenechal růži.
Však já zjistím, kdo to je.