Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 30.🌙

Hannah

Svatý Arcanume.
Byla jsem ve své posteli, byl pátek ráno, měla jsem na sobě své obyčejné pyžamo, vlasy jsem měla rozcuchané.
Přesto jsem se cítila...
Jak?
Dokonale?
Ts.
Pro tohle neexistovalo slovo, vážně ne.
Jako bych spala na té nejhebvábnější posteli v nejhebvábnějším spánku.
Byla jsem vyspaná tak, jako snad nikdy.

Ty blbé noční můry byly pryč.
Blbé nebyly jenom ty noční můry, blbá jsem byla i já, když mi došlo, že kdybych to byla řekla dřív, nemusela jsem celý ten měsíc tak trpět.
Už hlavně kvůli tomu, že to byli odpovědi.
Conor vzládl všechny až na dvě rozluštit.
Ale to mi bylo vcelku jedno.
Bylo mi to jedno v momentě, kdy jsem pohlédla ze svého střešního okna ven.
Bílý sníh nestihl zasypat ještě celé okolí, ale brzy tomu tak bude.

Bílé vločky tancovaly za oknem a že jsem jim pěkně záviděla tu volnost, i přesto, že jejich pouť brzy skončí.
Fénix se mi otřel o nohu- poslední dobou jsem si toho chlupáče oblíbila. Vždy jsem byla spíš pro psy, ale Fénix byl jiná záležitost, troufla bych si říct, že on sám chápe, kdo to je Arcanum.
Že ví, co jsem zač, a on, jako by ho ta čarovná magie táhla ještě víc ke mně.
,,Tak co, Fénixi? Myslíš, že bych si dnes mohla koupit novou knihu?"

Elena

,,Tos byl ty!" vyhrkla jsem.
Stále jsem nezapomněla na naší hádku u mě v pokoji.
A jen díky tomu, že se mi zahrabala tak hluboko do hlavy, jsem přišla na původce dopisu.
Kdybych měla holkám říct, že to byl Conor a ony by se mě zaptaly, jak jsem na to přišla, asi by se to blbě vysvětlovalo.
Fakt blbě by se to vysvětlovalo.

No, víš, on si sundal triko, kde měl celou tu dobu schované jizvy. A taky tam měl vypálené motto od Anne. A to motto pak napsal do toho dopisu.
Takže jsem ho viděla bez trička a myslím, že nic hezčího jsem v životě neviděla.

Ne, to bych neřekla.
Já bych řekla: Nic tak ÚŽASNÉHO, jsem v životě neviděla.
Toho dne jsme se rozhodli doučování vynechat. Co už jsem tak vynechat nemohla, byl můj přitupělej úsměv se kterým jsem poté chodila celý den po domě.
,,Señorita, copak to, že se tak usmívate?" ptala se mě naše hospodyně Celeste.
Byla původem ze Španělska, už jsem si na její přízvuk a způsob mluvení zvykla.
Mluvila anglicky a do toho občas přimíchala trochu té své španělštiny.

Celeste to odpedne měla zrovna volno, jinak by asi slyšela tu hádku.
Nebylo poprvé, že jsem měla takové štěstí.
Usmívala jsem dál, i když jsem se musela učit na test z geografie.
Usmívala jsem se i tehdy, když jsem uléhala do své postele.
Vzpomínám si, že to bylo, jako by vás hodily do ledové vody s kostky ledu, takový to byl šok.

Šok, když jsem si začala dávat dohromady jednotlivé dílky.
Ty slova na dopise, ty jsem toho dne vážně neslyšela poprvé, ani podruhé.
Kolikrát jsem tehdy na svoje narozeniny přečetla to přáníčko?
Nejmíň stokrát.
A pak jsem jej schovala před Sophi a zbytkem holek do skříňky.

Zamračil se a marně se snažil tvářit vážně: ,,O čem to mluvíš?"
Věděl moc dobře o čem mluvím.
Bylo mi trochu líto, že jsem dopis nechala ve školní skříňce přes noc, ale včera jsem to úplně vypustila z hlavy.
,,Tys napsal to přání," vyhrkla jsem a zpod knihy jsem vytáhla papír.

,,'Nezáleži na tom, kolik bude prolito krve. Nezáleží na tom, kolik bude mrtvích. Hlavně když pravda zvítězí'," dala jsem papír před obličej.
,,Nečekal jsem, že se u tebe budu vyslíkat," uchechtl se.
Šťouchla jsem jej do ramene ale sotva to s ním pohlo.

,,Jak víš, že mi mělo být patnáct? Nikomu jsem to neříkala," podivila jsem se nad tím a tentokrát jsem si přáníčko schovala do kabelky.
,,Zapomínáš co mám za dar?"
,,Zvuk," převrátila jsem oči: ,,ale to stále nic nevysvětluje," prudce jsem se rozešla a on mě musel klusem dohnat.

,,Vysvětluje," postavil se přede mě a já měla opět zaterasenou cestu.
Stejně jako tehdy, když jsem chtěla jít ven, když jsem zjistila pravdu o něm.
,,Můžu ti říct o čem si teď povídá pan Dumber s paní Callowey. Můžu ti klidně říct, co za nadávky právě používa školník na Dereckův účet, klidně ti řeknu o čem teď debatují v Bílém domě."

,,Řekni mi, jak si věděl, že mám narozeniny," nedala jsem se stále odbít.
Nebo spíš mi to nedocházelo.
Zkřížila jsem si ruce na hrudi a povytáhla na něj obočí.
Bude mi toho muset hodně vysvětlovat.
Rozhlédl se kolem, jako by hledal pomoc od jiného elementu, nebo se jen snažil vyhnout mému propalujícímu pohledu.
,,Fajn," vydechl poraženě: ,,říkala jsi, že bych měl občas zkusit jít ven. Tak já to teda chtěl zkusit-"
,,Tím, že jsi šel před můj barák?"

,,Necháš mě domluvit?" povytáhl obočí tentokrát on.
Zhluboka se nadechl a svaly na rukou se mu napnuly.
,,Bylo ráno, brzo ráno, v tuhle ranní dobu venku moc lidí není. Chtěl jsem zkusit si vyjít, třeba do místního parku, sám nevím, kam jsem měl namířeno."
Studenti se kolem nás drali snažíc se dostat do správné třídy dřív, než zazvoní.
Třískající skříňky, zvuky dopadajících bot na zem, hlasy které se mýchaly: přesto jsem poslouchala pouze jeho.
Toho kluka, co se mi chystal odhalit pravdu.

,,Jistě víš, že má rodina taky patří mezi zbohatlíky jako ty. Jenom jsem šel po naší ulici, když jsem uslyšel dva hlasité hlasy. Neuvědomil jsem si, že stojím před tvým barákem, dokud jsem se neotočil a nezaposlouchal se. Po chvíli jsem poznal, že se baví o něčích narozeninách, nevybavuji si přesně, co už říkali. Ale vzpomínám si, že jakmile jsem zjistil, že se jedná o tebe, běžel jsem domů a napsal ti tohle," pohodil rukou k mé kabelce.

,,S přáníčky to moc neumím, napsal jsem první, co mě napadlo. A tu růži jsem utrhl od nás ze zahrady, jsem rád, že mě u toho nezabily Anne-Maríne lejzry."
,,Děkuju," poděkovala jsem a usmála se na něj.
Vypadal dosti překvapeně, čekal jinou reakci, možná si myslel, že na něj začnu řvát, proč my to jako neřekl dřív, ale to já neměla v úmyslu.

,,Dokončíme, co jsi začal," prohodila jsem vlasy a už se snažila odejít, ale on zase popoběhl a dohnal mě.
,,Co?" zeptal se a opět jsme se zastavili.
Mohla jsem ujít tak tři metry.
,,Říkal jsi, že si se šel ven projít, ale kvůli mě si daleko nedošel. Tak to dokončíme. U mě ve čtyři," neubránila jsem se širokému úsměvu a poplácala ho po tváři.

,,Co?" povedlo se mu říct hned poté, co se dostal z omámení.
Zasmála jsem se.
Nedařilo se mi často ho dostávat do rozpaků, a když se do nich dostal, vypadal dosti roztomile.
Možná o trochu víc sexy, ale hlavně roztomile.
I když...
,,Uvidíme se u mě ve čtyři, to, že jsme na jeden den vynechali doučování neznamená, že se tomu vyhneš," vysvětlila jsem mu: ,,Tak zatím ahoj a nezapomeň na to," zdůraznila jsem.

,,Ale Eleno-"
,,Žádný ale," pozvedla jsem na znamení vážnosti ukazováček do vzduchu.
,,Ale-"
,,Něco jsem řekla."
,,Máme spolu ještě matiku."
Otevřela jsem pusu do O.
Byla jsem tak zamýšlená na dnešní odpoledne, že jsem se s ním rozloučila i přesto, že nás oba čeká ještě společná hodina.

,,Tak to loučení odložíme," chytla jsem jej za paži a táhla chodbami, protože už teď jsme nestíhali.
A řeknu vám, že to byla pořádná dřina ho tam dotáhnout, už jen z toho důvodu, že se co chvíli zastavoval a já s ním ani nehla dokud se on sám nerozhodl, že se rozejde.
Ale i přes hlasitý zvonek jsem slyšela, jak se směje a napadlo mě, jaké to muselo být pro něj těžké předtím.
Pro něj a Anne.
Přežívat ze dne na den.
Bojovat o svůj život a svůj element.
Ne, smích rozhodně nepatřil mezi věci jeho bývalého života.
Ale teď už ano.