PŘED DVĚMI LETY
Vzpomínám na tento den, jako na obyčejný, ve kterém se stalo, něco co mi změnilo celý život. Jeli jsme s mamkou v autě z nákupů. Měla jsem neskutečnou radost. Koupila mi totiž boty a mikinu, co jsem chtěla už dlouho a tenhle den jsme si užili naplno. Sedím na místě spolujezdce hledíc z okna jak všechno tak rychle utíká. Musím přiznat, že někdy to utíkalo až příliš, protože mamka hodně riskovala, a když nestíhala, jezdila jako drak. Kolikrát jsem jí i něco řekla, ale vždycky se mi dostalo odpovědi „ věř mi, jsem opatrná" a mrkla na mě pravým okem. Byla fakt dobrá řidička, ale někdy jsem se i bála. Možná si říkáte, že většinou řídí tátové , ale já prostě tátu nemám. Neznám ho. V tu chvíli mě napadlo, že by byl možná lepší řidič než máma a to mi vykouzlilo připitomělý úsměv na tváři. Mamka si toho hned všimla a zeptala se s mírným úsměvem na tváři „čemu se křeníš zlato?"
„Ale raději nic mami" v tu chvíli mi přišlo fajn se na tátu zeptat.
„Mami?"
„Ano ?"
„Kde je vlastně táta?"
Mámě z tváře vyprchaly všechny vrásky, které naznačovaly její úsměv. Chvíli mlčela a u toho přeřadila na větší rychlost. Celou dobu jsem se na ni dívala, ale ona se dívala upřeně před sebe, jako bych se jí na nic neptala. Po chvíli mlčení začala hrát v rádiu Písnička od Bruna Marse - Lazy Song. Mamka jí zesílila a obě jsme se začaly smát, byla to... jak to říct? Naše písnička. Obě dvě jsme znaly všechny slova a začaly jsme hlasitě zpívat. Mamka dělala různé grimasy, já se pohybovala do rytmu a luskala prsty. Obě jsme se smály jak nějaké nejlepší kamarádky, které já neměla. Právě přišla mamčina oblíbená část. Měla sólo. Já jí jen do rytmu tleskala a mamka zvedla ruce z volantu, ale hned je zas položila, aby mohla dát znamení blinkrem, že odbočujeme do leva a znovu se začala vrtět do stran.
A teď to přišlo... Strašně prudký náraz s levé strany strašně moc to se mnou hodilo. Praštila jsem se do pravého zavřeného okna a poslední co jsem slyšela bylo sklo které se roztříštilo a mamčin výkřik. Byla jsem pořád při vědomí, ale mlžilo se mi před očima a bolest mojí hlavy by se nevyrovnala ničemu. Sáhla jsem si do vlasů. Mým zamlženým pohledem jsem se podívala na konečky prstů, které pokrývala červená tekutina. Okamžitě jsem se podívala vedle sebe. Uviděla jsem mámu, bylo to tam celé od krve, obličej měla zabořený v airbagu.
„,Mami?!" Křikla jsem, odpověď jsem ,ale nedostala...
„Mami?!?" opakovala jsem znovu, přičemž jsem ji dala dva prsty na její krk ,abych zjistila, jestli dýchá. Nic jsem necítila, proto jsem rychle dala ruku pod její nos a doufala jsem že něco ucítím.
„Mami?!?!?" Znovu jsem křikla a moje ruce zbarvené krví jsem zvedla, chytla ji za ramena a opřela jsem ji o opěradla sedadla. Ruce jsem však nechala na jejích pokleslých ramenech a třásla s ní. „Mami!! , mami prober se! Mami prober se prosím!" Můj hlas se pořád zvyšoval a za chvíli zněl hysterickým pláčem, později křikem...bezmocným křikem vyvolávající slovo mami pořád dokola. Po chvíli mi došlo, že je konec. Nechtěla jsem si to připustit, ale bylo to tak. Třásla jsem s ní a přitom se ji dívala do obličeje,který byl pořád stejný. Po chvíli mě to vyčerpalo. Znovu jsem přiložila moji ruku na její chladný krk, který opět nejevil žádnou známku života. Začala jsem brečet. Z koutku očí mi proudili vodopády slz a nešly zastavit. Chytla jsem ji za ruku, byla studená jako led. Cítila jsem se tak bezmocně, že už nic nemůžu udělat a v tom jsem uviděla světla a uslyšela houkačky.
Sanitky přijely... poněkud pozdě.
YOU ARE READING
Trust Me...
FanfictionMelánie už je skoro plnoletá a život se s ní teda vůbec nemazlil. Je obětí neustálých narážek a není vůbec oblíbená. Nemá nikoho, komu by se svěřila se svými problémy. Jednou ale pozná někoho, kdo ji zaujme a ona ho bude chtít poznat více, a to jí z...