Next generation [CZ FF, 2]

73. Chvíle oddychu

           

Smrtijedi, aniž by se na ně podívali, se okamžitě přemístili pryč, stejně jako lapci. Jediní, kdo se nezvedli, byli mrtví. Jeremy se rozhlédl kolem sebe a s úlevou zjistil, že nikdo z jejich chodby nepřišel o život. Tedy alespoň na jejich straně.

„V pořádku?" otázal se směrem ke své rodině. Všichni byli nějak zranění, ale nikdo vážně. „Laro, co ty?"

„Jo, dobré," pokývala hlavou a zhluboka oddechovala. Na levé ruce měla tržnou ránu, krev jí prosakovala skrz béžovou mikinu, kterou měla na sobě. Pravou nohu měla mírně ohnutou, aby na ni plně nedošlapovala, protože ji plná váha příliš bolela, jak ji Jeremy strhl k zemi.

„Měli bychom najít ostatní," ozval se Will chraplavě. „Nejspíš budou ve Velké síni, jako na začátku."

Jeremy podepřel Laru a všichni společně zamířili hradem do Velké síně. Obcházeli a překračovali mrtvé Smrtijedy, akromantule a kusy kamene. Schody šly poněkud hůř, protože místy chyběly dosti velké kusy.

Když dolů konečně dorazili i s dalšími ochránci Bradavic, byla Velká síň přeměněná tak, aby uprostřed bylo co nejvíc místa. Kolejní stoly někdo přemístil na strany, na vyvýšeném pódiu stála madame Pomfreyová a ošetřovala nejvíce raněné.

Trvalo chvíli, než si Jeremy uvědomil, že něco není v pořádku. Jejich matka klečela na zemi a ramena se jí třásla vzlyky. Molly stála nad ní a tiskla jí rameno v utěšujícím gestu. Ostatní Weasleyovi stáli hned vedle, Ginny se po tvářích koulely slané slzy a nechala se objímat Georgem, který vypadal stejně nešťastně, jako ostatní.

„Roro!"

Než se nadála, Fred ji pevně svíral ve svém náručí. Obrovský kámen jí spadl ze srdce, když si uvědomila, že je v pořádku. Nejspíš zraněný, ale živý.

„Tak moc mě to mrzí," vydechl slabě. Lara ztuhla a mírně se od něj odtáhla. Teprve teď si všimla, že její bratři stojí dál od ní. A pláčou.

Vytrhla se Fredovi a dokulhala ke svým bratrům. Zalapala po dechu, když spatřila svoji babičku, která nehybně ležela na kamenné zemi. Obličej měla špinavý od krve a prachu, ale vypadala naprosto klidně.

„Non," zašeptala a svezla na zem vedle matky. Nicole, která si jí teprve teď všimla, si ji k sobě přitáhla. U srdce ji zahřál pocit radosti, že alespoň všechny její děti jsou v pořádku.

Když Lara vzhlédla a podívala se okolo sebe, všimla si Remuse a Nymphadory, kteří leželi vedle sebe. I oni padli v boji. Zahlédla taky Christophera, otce Clary a Sarah, který ležel o několik těl dál, hned vedle Levandule.

Měla pocit, jako by nemohla dýchat. Jako by jí všechen ten žal spaloval plíce a ona se nemohla plně nadechnout. Slzy jí volně stékaly po tvářích, ze rtů se jí draly tiché vzlyky. Chtěla křičet, metat kolem sebe jednu kletbu za druhou, ale dokázala jenom sedět a vzlykat.

Její matka ji znenadání pustila a zvedla se. Její místo nahradil Fred, když zamířila i s Paulette na vyvýšené pódium, aby pomohla s ošetřováním.

„Je teď na lepším místě," šeptal jí do ucha Fred a mírně s ní kolíbal, jako by ji tím chtěl uklidnit. „Je jí dobře."

Netušila, kolik času od jejich příchodu do Velké síně uběhlo, když se vedle nich objevil Kingsley. Fred vytáhl Laru na nohy a podepřel ji, aby udržela rovnováhu.

„Nechci být necitlivý, ale měli bychom padlé někam uklidit," řekl tišeji a pohledem plným smutku přejel Mellisu, Remuse a Doru. „Bitva brzy začne znovu, musíme být připravení."