Next generation [CZ FF, 2]

75. O devatenáct let později

Léto pro všechny skončilo až příliš brzy. Přesto bylo nástupiště 9 3/4  plné studentů, kteří se nadšeně vítali se svými kamarády, které přes léto neměli možnost vidět. Rozhovory byly rušeny houkajícími sovami, kvákáním žab a rachocením vozíků.

Přepážkou mezi kouzelnickým a mudlovským nástupištěm vstoupila další rodina. Jako první prošli dva chlapci na chlup totožní. Každý před sebou tlačil vlastní vozík, na kterém ležel velký kufr s iniciály, klec se sovou a pracně opečovávané koště.

„Pohni, Olie!" křikl na své dvojče chlapec s úšklebkem a začal se prodírat hromadou lidí, kteří na ně házeli nespokojené výrazy.

Hned po nich vstoupila na nástupiště dívka. Nemohla se od svých bratrů lišit víc. Zatímco oni podědili vzhled z rodiny Blacků, ona zdědila klasické weasleyovské zrzavé vlasy a pihy. S pobavením šla za bratry, ovšem mnohem klidnějším krokem.

Až po ní se objevili její rodiče s nejmladší členkou rodiny. Charlotte nejistě držela vozík a s vypětím všech sil ho tlačila před sebou. Hnědé vlasy, které na slunci házely zrzavé odlesky, měla rozpuštěné kolem obličeje. Rodiče šli půl kroku za ní a sledovali ji s neskrývanou hrdostí.

„Jonathane! Olivere!" křikla na syny matka zlobně, když si všimla, jak před nimi ostatní uskakují. Chlapci jako by ji ovšem neslyšeli a pokračovali až k zadní části vlaku, aby si naložili kufry do zavazadlové části. Žena si něco tiše zamumlala francouzsky pod nos, čímž u svého manžela vyvolala široký úsměv.

Lauren se omluvně podívala na každého, kdo málem skončil pod koly vozíků jejích synů a razným krokem se zastavila kousek od nich.

„Copak nepřemýšlíte?" otázala se jich přísně.

„Vždyť se nikomu nic nestalo," namítl Jonathan a nasadil klasický výraz, který netušila jak, ale vypadal přesně tak, jak se tvářili její bratři pokaždé, když provedli něco, co neměli.

„Vaše jediné štěstí," povzdechla si Lauren a podívala se na svou nejstarší dceru. „Izzy, mohla jsi jim aspoň něco říct."

„Jako kdyby to mělo nějaký účinek," bránila se Isabelle a pobaveně zakroutila hlavou. Lauren si frustrovaně povzdechla a podívala se na svého manžela, ale předem věděla, že jakoukoliv podporu v této věci u něj nenajde.

Jakmile měli všechny kufry naložené, odešli o něco dál. Trvalo jen chvíli, než se jejich skupinka rozrostla o další čtyři členy. Když Jeremy pomohl dcerám s kufry do vlaku, připojil se k nim.

„Tak ráda tě vidím," vydechla Clary a pevně Lauren objala.

„I já tebe," usmála se žena. „Jak bylo v Americe?"

„Skvěle," odpověděl místo své ženy Jeremy a propletl si s ní ruku. „Byli jsme se podívat na zdejším ministerstvu, prošli si New York, dokonce jsme se mohli podívat i do Ilvermorny."

„Jak to tam vypadá?" zajímal se Fred zaujatě.

„Docela jinak, než v Bradavicích," chopila se slova Clary. „Škola je zhruba stejně velká, jen nemá tolik poschodí. Je spíš do rozlohy, než do výšky. Taky způsob zařazování je zcela jiný. Žádný klobouk nebo něco takového."

Lara se nadechovala k otázce, když se kolem nich prohnal chlapec, následován svým otcem, který se ho pokoušel dohonit a francouzsky přitom nadával.

„Sebastian," zavrtěl Jeremy pobaveně hlavou a sledoval, jak William konečně svého syna dohnal a začal mu v cizím jazyce spílat. „Máma tvrdí, že se chová přesně jako táta, když byl v jeho věku."