Nejsem hrdinka

Kapitola 3

Bartholomeus Shaw byl zlomený.
Kde byla jeho sestra?
Mrtvá.
,,Barthe..." přišla do pokoje vymalovaného čistě bílou. Tabule s poznámkami byla o mnoho centimetrů níž, než jak by tomu bylo u ostatních dvaceti tříletých mužů. Jako kdyby snad už nebylo dost podivné, že při svém věku neměl vlastní byt. Důvod byl snadný; měl dvě větší kola a dvě o dost drobnější, sedadlo, opěrky pod ruce a opěradlo s držadly. Ano, Bartholomeus byl na vozíčku.
,,Sally... nechtěla by, abys byl smutný..." snažila se matka sourozenců zadržet slzy. Obvinění obou chlapců z vraždy jejich dcery se sice k soudu dostalo, ale nikam se neposouvalo.
Barth se na svoji matku nezaujatě podíval. Nemohl nic dělat, pro svoji sestru by udělal cokoliv. Už jednou se pro ni obětoval své nohy.

Bylo mu jedenáct, zatímco jeho sestřičce pouze pět, když spolu byli v parku. Samozřejmě se z toho cítil trapně, jelikož jeho sestřička pobíhala po dětském hřišti a on ani za nic nechtěl být viděn v její společnosti a navíc na hřišti. Bylo mu jedenáct, už byl velký kluk!
,,Bráško! Bráško! Podívej!" přiběhla dívenka s nádherným žluťáskem na dlani. Vypadala až moc nadšeně, na to, že to byl pouhý brouček. Barth jemně přikývl a s vlnou trapnosti se usmál. Pořád však byla jeho sestra a její nevinnost byla roztomilá. Ke své smůle si všiml blížících se spolužáků.
,,Sally, půjdeme, ano?" vzal ji za ruku a táhl ji z parku na přechod. Maličká blondýnka poskakovala, jako kdyby snad měla na nohách pružiny, které ji při každém kroku chtěly vystřelit z planety. Sally se usmála.
,,Jasně, Barthie!" vypískla s nadšením vepsaným přes celý obličej. Její optimisismus byl až nechutně roztomilý a Barth se zdál být jím jemně nakažený. Objala mu ruku a ukázala doprostřed silnice.
,,Koťátko! Barthe, koťátko!" vypískla Sally a rozběhla se. Její drobné nožičky se míhaly v rychlém sprintu a Barth si zděšeně uvědomil, že jeho sestra utíká do silnice, kde ji za pár vteřin srazí auto.
,,Salamandro!" vyjekl zděšeně. Adrenalin mu zaplavil celé tělo, které se obrovskou rychlostí vydalo k malé Sally, jež se krčila u koťátka. Během dvou vteřin byl u své sestřičky a okamžitě ji odstrčil. Jeho taneční kariéra padla k zemi stejně rychle, jako jeho tělo, jež bylo během pár vteřin sraženo automobilem značky Mercedes.
,,Barthie!" zděsila se Sally, když viděla svého bratra v bezvědomí a se spoustou ranek, z nichž se řinula rudá krev. Spodní část Barthova těla byla zkroucená.
,,Bratříčku, probuď se! Vždyť ti teče krev! Navíc tě z té polohy musí bolet nohy," třásla drobná blondýnka s Barthem. Nezdálo se jí však, že by jí věnoval pozornost. Když ji odtáhli dospělí a Bartha odvezla sanitka, Barth selhal i ve svém vlastním úkolu a to tom, že zůstane při vědomí.

,,Barthe, aspoň něco sněz. Prosím," škytla matka. Začínala si uvědomovat, že ztrácí i své druhé dítě a to nechtěla. Slzy obměkčily chlapce aspoň natolik, že snědl tři brambory, což byl za poslední týden rekordní počet kalorií v jeho těle. Ale stále byl myšlenkami úplně jinde, než u jídla, dýchání, spánku a jiných životně důležitých funkcí. Ty mělké sny v něm vzbuzovaly dojem, že je jeho sestra ještě naživu. Ty sny, ve kterých byly lesy, louky a hory až přehnaně zbarvené do neonově vyhlížejících odstínů zelené, modré, hnědé i šedé. Přál si, aby Sally byla s ním a objímala ho, anebo mu vyprávěla, co se dělo ve škole. Dnes by ho to neštvalo, ba naopak, visel by jí na rtech i u již ohraných klišé, jako třeba reakcí na její sexuální orientaci.
Jen aby tu s ním byla.

Barth však nebyl zdaleka jediným, kdo se kvůli smrti Sally užíral (a naopak nejedl).
,,Říkala jsem ti už dlouho, aby ses s ní už nescházela," vrčela Janette Hillsonová na svoji dceru Paige, když se už pátým dnem skrývala ve svém pokoji. Paige jen zvedla hlavu, což byl její nejrozsáhlejší pohyb za celou tu dobu. Nezajímalo ji to. Názor její matky na homosexualitu a obecně LGBT komunitu šel mimo ni. Sally byla jeden z nejlepších lidí, tedy alespoň si myslela, že to blonďaté stvoření je člověk, které kdy Paige poznala. Její sebevědomí vyráželo Paige, která byla vychovaná v jasných pravidlech, že sebevědomí škodí kráse, dech a cítila, že se Sally cítí tak dobře ve svém těle, že kdyby se snažila (což se rozhodně nemohlo stát v nejbližší době), mohla by se vydávat za královnu snad úplně všeho, jelikož svět by byl moc malý. Ano, nebyla nejkrásnější a rozhodně se neblížila perfekci,  ale Paige uvažovala už nějakou dobu, co donutilo Jeremyho k vraždě. Když se vlastně zamýšlela nad celkovým pocitem z oné blondýnky, odpověď na ni zářila jako obrazovka telefonu ve dvě hodiny ráno.

Byl jí jedno.

Jeremy zbožňoval pozornost, potřeboval ji, nechtěl být zapomenut. Paige ho vnímala díky častým návštěvám jejich rodičů (a neoblíbené části výtvarné výchovy, když s ním byla ve dvojici na projekt), ale Sally neměla důvod se o něj jakkoli zajímat. Ať už nenávistí, láskou, obdivem... vlastně čímkoli. Neúmyslně ho ignorovala. To blonďaté trdlo vždy říkalo, že přátelé jsou tvořeni důvěrou, která vzniká časem stráveným dohromady a pozorností, kterou si přátelé věnují a naslouchají si.

,,Paige! Posloucháš mě vůbec?" zeptala se Janette a zamračeně sledovala nepřítomný pohled své dcery.
,Ne a nechci,' problesklo rudovlásce hlavou.
,,Paige!" tleskala Janette Paige před obličejem. Dívka ani nemrkla. Nakonec to Janette vzdala a odešla. Ne, že by to Paige postřehla. Byla až moc zabraná do vzpomínky, jak se se Sally seznámila.

Bylo to ve školce, když jí chtěl Jeremy ukázat, jak to tam chodí. Nebylo jí to nijak příjemné a tak se vzpírala, že nechce jít do toho chumlu dětí a se všemi se seznámit. Teď když se nad tím tak zamýšlela, uvědomila si, že ve školce byla dost antisociální.
,,Jerry! Já nechci!" trhala s sebou a snažila se vyprostit z jeho ocelového sevření.
,,No, tak, Paige! Musíš se seznámit s mými kamarády!" namítal Jeremy a táhl rudovlásku i přes její veškerý odpor k až nepříjemně velce vypadající skupince čtyřletých dětí. Paige zkusila poslední pokus o vzdor a pak byla vržena do chumlu jako kapka deště do oceánu.
,,Ty jsi Paige, že jo?"
,,Jerry nám toho o tobě tolik vyprávěl!"
,,Takhle jsem si tě nepředstavoval."
,,Odkud máš ty šaty?"
I malinká Paige měla z dětí okamžitě migrénu. Tomuto se chtěla vyhnout. Proč se děti tak rády bavily o něčem hlasitém, nebo o tom jak moc si jí nakonec neoblíbily?
,,No, tak. Nechte mojí holku na pokoji!" okřikl Jerry své přátele.
,,H-holku?" vykoktala Paige a všimla si, že ji Jeremy drží za ruku. Vykroutila se mu.
,,Já nejsem tvoje holka!" naštvala se a jako správné malé dítě utekla. Schovávala se. Teď nechtěla vidět, žádnou známou tvář a byla si jistá, že její skrýš za obrovskými molitanovými kostkami je neobjevitelná.
Netušila, jak dlouho tam seděla, ale zdálo se to jako hodiny. Pak se přes okraj naklonila blonďatá hlava a schovanou Paige pořádně prohlédly dvě černé oči. To zvláštní stvoření si Paige hodnou chvíli prohlíželo a pak konečně promluvilo.
,,Ty se schováváš?" ten jemný dívčí hlásek, který měl tichoučký klučičí nádech. Paige neodpověděla. Stvoření to vzalo jako souhlas.
,,Před kým?" zvedlo hlavu a rozhlédlo se. Poté trochu vykulilo oči a pozvedlo obočí.
,,Před Jeremym, co?"
Paige jemně kývla, ale ta blonďatá věc se stále rozhlížela.
,,No, jo. Před ním se schovávají všichni," přikývla a znovu stočila svůj pohled k rudovlásce.
,,Vylezeš odtamtud, nebo půjdu já za tebou?"
Ne, Paige prostě nehodlala kamkoli jít ze svého bezpečného místečka za molitanovými kostkami. Blonďatá věc to pochopila a sklouzla se za Paige do rohu. To zrzku velmi překvapilo.
,,Jsem Sally," natáhlo stvoření ruku k Paige.
,,Paige," pípla zrzka a potřásla si s napřaženou rukou Sally. Blondýnka se usmála a okamžitě zapředla rozhovor, což pro tichou Paige byla novinka.

Do odhalení Sallyiny sexuální orientace s ní byla Janette v pořádku. Poté už onu milou dívku odmítala vidět a téměř jakýkoli kontakt se Sally byl neuskutečnitelný.
,Mami, Sally je moje kamarádka. Ta nejlepší jakou jsem kdy měla. A ty to nerozhoduješ.'