Nejsem hrdinka

Kapitola 37

Felix sledoval jezero s výrazem, jehož vyznění byl ten pocit, že člověk s touto grimasou je důležitý, zadumaný a má něco neuvěřitelně těžkého na práci, takže by ho nikdo neměl rušit. Lesklá plocha mu něco připomínala a ať už na to nechtěl myslet sebevíc, nemohl se od světla odtrhnout. Vzpomínal si na všechno. A vůbec mu to nebylo příjemné. Potlačoval to tak dlouho, proč se to teď vrací?
Proč...
Proč...
PROČ!!!

Znovu. Jen otázky bez odpovědí. Jen slova bez slabik.
Felix tohle nesnášel. Už dlouho neměl takhle nepříjemnou vzpomínací seanci.
Přes oblohu nad jeho hlavou přeletěl stín. Něco tak jemného, že by to každý, kdo by to nehledal, neviděl. Ale i tento hedvábný dotyk tmy dokázal vyrušit Felixe z jeho soustředění. Zvedl hlavu a přimhouřil oči.
,Jsi jen paranoidní,' pomyslel si a zavrtěl hlavou. ,Nemysli na ně a oni zmizí.'
Opatrně se zvedl. To nepomohlo, jeho nohy a záda se mu totiž rozhodla sdělit, jak rozlámané jsou a nic je v tom nemohlo zastavit.

Felix uměl se stylem odejít. Se stylem rozšlapaného, rozmačkaného, rozkrájeného brčka, jemuž narostly nohy.
Ploužil se ulicí k Hotelu a vytěsňoval veškeré nehezké myšlenky doufáním v to, že Sally je už vzhůru. Poté, co se vrátila a zhroutila se Kaiovi do náručí, ji donesl do jejich pokoje, kde by mohla nerušeně imitovat Šípkovou Růženku.
„Dokud andělé drží nad námi ruku..." broukal si tajemně. Jeho hlas působil plně a velmi pravidelně. Téměř jako by neuměl jiný tón a přesto měl vlastní stupnici. Kdyby ho Sally slyšela, ráda by si ho nahrála, aby mohla zvuk analyzovat. Nebo by mu vrazila facku, jak jí mrší její pohled na jednoduchou hudbu tónů. Trochu jako by umělec maloval různými odstíny černi.
„...hvězdy nepohasnou..."
Zelené oči přejížděly z domu na dům, ale Felix nic nevnímal. Nechtěl vnímat, protože to by zahrnovalo se vrátit ke svým schopnostem a to se mu nelíbilo.
„...křídla s peřím bělostným zkrvavená byla..."
Stál před Hotelem, ale broukat si nepřestával.
Otevřel dveře, vstoupil a proplul mezi lidmi jako duch. Po schodech vystoupal nahoru směrem k jejich pokoji.

Dveře se rozlétly tím neviditelným způsobem, jaký by spousta hororových filmů mohla postrádat a nikdo by si ničeho nevšiml. Zvlášť proto, že teleportace masových vrahů není ve filmech nic nového. I přesto, že Felix byl jen o málo hlasitější než pád pírka, Kai zvedl hlavu a modrým pohledem svého přítele propálil, jako by očekával nepřítele. Když si princ uvědomil, že je to jen Felix, tvář mu změkla. Změkla přesně tím způsobem, kterým měknou kameny na slunci. Přitiskl si prst na rty.
,Jako bych hlučil,' ušklíbl se nad tím Felix. Klekl si vedle postele.
Sally ležela poněkud uhlazeně, Felix nepochyboval, že za to mohl částečně Kai. Princovy schopnosti vykreslit všechny jako poetické diplomaty ho vždy udivovaly.
„Je v pořádku?" zeptal se. Kai ho okamžitě zpražil za hlasitost. Pak však přikývl.
„Žádná zranění. Jen únava," zašeptal na hranici slyšitelnosti.
„To nemusí být dobré zprávy," podotkl Felix opatrně. Pohled mu sjel k Sally, jíž se do pravé ruky dostával nepřirozený tik. Kai to také spatřil. Rychle skryl ruku v dlaních a krátce zavřel oči. Felix nad tím protočil očima.
„Kaii, nevíš, jak by mohla reagovat."
„Jako bych jí tím mohl ublížit."
Nastalo mezi nimi ticho. Přesně ten typ, který mohl nastat pouze mezi těmi, kteří se znali tak dobře, že na vyjádření svých myšlenek nepotřebovali slova.

Už se připozdívalo. Slunce zapadlo a Felix cítil z Kaie nepříjemně mnoho stresu. Samozřejmě to na budoucím vladaři nebylo téměř vidět, ale když jste ho dlouze pozorovali, všimli jste si různých gest, jež sloužila k uvolnění. Například styl dýchání. Zadržoval v sobě vzduch déle než normálně a při nádechu dostával vzduch převážně do hrudi. Vypínal se jako holub, který je pomalu dušen.
„Vzbudí se ještě dneska?" zeptal se Felix. Kai na chvíli otevřel ústa, ale odpověď z nich nevyšla.
„Doufám," vysoukal ze sebe nakonec.
„Naposledy spala dlouho."
„To bylo z jiného důvodu."
„Jakého?"
Za normálních okolností výmluvný princ najednou neměl slova.
„To nevím, ale musíme to zjistit."
Felix se neodvážil zmínit o své teorii. Za vinu bych mu to nedávala, jen málo lidí vydrželo odvážných pod ostře ledovým pohledem prince.

Kdyby byl Kai kůň, pravděpodobně by zašmikal ušima. Felix to poznal podle toho, jak se obočí jeho veličenstva zvedla snad o dva milimetry.
„Jdeme," prohlásil. Rázným krokem se vydal do schodů. Felix musel popoběhnout, aby ho zastihl, ale i přesto se s ním setkal téměř před jejich dveřmi.

Na posteli seděla vzbuzená Sally, jednou rukou se podpírala, druhou si mnula oči.
„V pořádku?" ozval se okamžitě Felix. Dívčiny černé oči se k nim stočily jako zahradní hadice.
„Řekni mi, co je pořádek a já ti odpovím," ušklíbla se. Kai si sedl na okraj postele.
„Máš dost energie na to, abys nám řekla, co se tam stalo?"
Sally se na prince podívala s hravou jiskrou v oku.
„Jak složité to chceš?"
Kai hladce přešel sarkastický podtón hlasu.
„Potřebuji detaily o vzhledu, jak tě přivítaly a..." na chvilku se zamyslel, jestli opravdu tento kus o informací potřebuje, „jídlo."
Sally se zamyslela,
„To ti můžu říct, ale pak si jdu lehnout a neuslyšíte o mně do dalšího rána."
„Už jsi v posteli, jediné co uděláš je, že spadneš dolů," usmál se Felix. Kai si nad jeho poznámkou skousl ret, ale nic neřekl. Sally se nadechla.
„Myslím, že mě někdo uspal a potom jsem byla zajatec. Tyhle dva incidenty se staly po sobě a nic mezi si nepamatuji."
Kai s Felixem se po sobě podívali.
„Byly tam samé ženy. A měly královnu. S květovou korunou ve vlasech. A rozkošnýma zelenýma očima. A..."
„Sally," přerušil ji Kai. Dívka zatřásla hlavou.
„Měly nějaký problém s rozdělením. Kvůli nějakému titulu, rozumíte tomu?"
Kai protočil očima.
„Těm jsem pomohla se smířením. Pak jsem odvedla od těch mužských dryád jejich unesené dívky a pak..." Sally si vzpomínala.
„Pak se to oslavovalo. Nebo předtím. Já nevím! Nevzpomínám si..." frustrovaně si složila hlavu do dlaní. Felix si k Sally také přisedl a položil jí ruku na rameno.
„Klídek. To přijde."
„Něco na té oslavě... Tam se pilo," zvedla hlavu ke Kaiovi. Princ viditelně znejistěl.
„A jedlo."
„Jedla jsi ty?" vyhrkl rychle chlapec. Modré oči zářily. Sally zavrtěla hlavou.
„Jak dlouho jsem byla pryč?"
„Dva dny."
Sally se uchechtla.
„Přísahala bych, že jen pár hodin."
Kai se zvedl a odešel z pokoje. Sally s Felixem se za ním zmateně dívali.
„Jdi spát. Já s ním promluvím a dořešíme to ráno."
Sally přikývla, znovu zavřela oči a téměř okamžitě se odkolébala do říše snů. Tam jí zvláštní princ starosti nezpůsoboval.