Nejsem hrdinka

Kapitola 43

Slunce sálalo skrz roztažené větve s vytrvalostí někoho, kdo si je vědom toho, že stejně plýtvá časem, když se vše pokouší zahřát, ale už s tím začal, tak to dokončí.

Felix byl první vzhůru. Zmateně se rozhlédl a pak mu došlo, kde leží.
Za normálních okolností by si na krásné okolí, kopce osvícené ranním sluncem a veliký dub nad jeho hlavou nestěžoval. Vždyť bylo málo věcí krásnějších než ptačí píseň doprovázející scenérii jako obraz s grácií opery. Jenže...
Felix rychle vzbudil Kaie. Princ se posadil, zamrkal, vykulil oči, zkontroloval, že vše je v pořádku a šťouchnul do Sally.
„Co se děje?" zamumlala rozespale. Byla bledá, pod očima se jí rýsovaly kruhy jako brány do temnoty vesmíru a ty téměř svojí tmavostí zastiňovaly Sallyiny černé oči. Za Kaiovi pomoci se posadila, udivená nad tíhou vlastního těla.
Opíraje se o ruku konečně pohlédla kolem sebe.
„Proč jsme tady?" zeptala se, hlas stále nakřáplý po probuzení, „vždyť včera jsme... Nebyli jsme náhodou v domě?"
Kai s Felixem se po sobě podívali a Sally už zase cítila jako malé dítě, kterému nikdo nechce nic říct, natož pak vysvětlit.

Koně stáli poblíž, oči zavřené a zdánlivě spali. Sally samozřejmě nevěděla, jak ta stvoření dobíjejí energii, ale spánek jí přišel jako dost logická odpověď.
Pomalu vstala, rozlámaná z dlouhé túry, o níž by prohlásila, že se neudála, a přešla k nim.
Nocte byl vlastně okamžitě vzhůru, oči vytřeštěné, nozdry rozšířené. Sally se zastavila.
Hřebec ji skenoval pohledem. Zřejmě prošla jeho testem, jelikož se uklidnil a nechal ji ho pohladit.
„Co se stalo?" zašeptala, zatímco si opírala své čelo o jeho hlavu. Nocte tiše zařehtal. Sally se usmála, pak jí však úsměv zmrzl na rtech.
„Jak to myslíš?" narovnala se. Černé oči se propíjely do černých.

Dívka se pomalu, tempem šneka pod silnými sedativy, otočila ke dvěma chlapcům, úsměv na tváři až diabeticky sladký.
„Vy," řekla stylem operní pěvkyně, která při velké, finální árii spolkla slavíka, „víte, co se stalo."
Felix by v této situaci docela rád nervózně polknul, ale sucho v ústech bylo trochu proti. Kai by naopak s radostí Sally vysvětlil, že jejich vysvětlení je jen domněnka, avšak něco v dívčině výrazu, snad ten pocit, že by mu zlomila páteř jedním objetím, mu zhatilo tento - buďme k sobě upřímní - jednoduchý plán.
Zkusmo si odkašlal.
„Pravděpodobně," začal princ pomalu promýšleje každé slovo, „se nám podařilo najít Kruh."
Vnitřně si pogratuloval, jak stabilně a nevyděšeně zněl. Čirou náhodou však zapomněl pogratulovat svému profesorovi veřejného proslovu.
„Kruh?"
Nádech, výdech. Je to jen Sally. To není přeci tak, že by mu dokázala trhat nehty z lůžek jeden podruhém, lámat mu prsty a ruce a topit ho v dýchatelné kapalině. I když...
„Takový... ohyb reality. Může se tam stát spousta věcí, o kterých my nebudeme mít ani tušení."
Kdyby noční můry měly tvář, byla by to Sally.
„Jako třeba?"
„V noci jsme se mohli pohnout o několik kilometrů, aniž bychom si toho byli vědomi."
Dívka nevypadala přesvědčeně. Kai ji nijak nevinil, on sám by sobě v tomhle tónu nevěřil ani svojí barvu očí.

„Takže ohyb reality říkáš." Děsivý tón psychopatického vraha nezmizel, ba ještě zesílil. Felix konečně sesbíral nějaké zbytky svého logického myšlení.
„Problém s kruhy je," pokračoval až poté, co se na něj přeostřil Sallyin pohled, „že nejdou rozpoznat."
Na chvíli se zamyslel.
„Tedy, nejdou rozpoznat, pokud nechtějí být rozpoznány."
Sally si založila ruce na prsou. Pokud předtím nebyla zastrašující, teď by před ní s brekem utekl i bazilišek.
Felix se ošil. Kai si prohrábl vlasy. Sally přešlápla na druhou nohu.
Moment se táhl jako karamel.

„Fajn," ozvala se Sally znenadání. Karamel se rozpustil pod vodou relaxace obou chlapců. Dívka vypadala najednou jako koťátko pumy, už dost velké, aby vám ukouslo ruku, ale ještě malé, než aby vás zabilo.
„Víte, kde jsme?"
Oba chlapci zavrtěli hlavami.
„Můžeme být pár kilometrů od místa, kde jsme včera spali," pronesl Felix opatrně, utrhl si snítku trávy a přičichl k ní.
Sally neuniklo, jak mu od konečků prstů odlétly drobné zelené jiskry. Narovnal se.
Po chvíli zpracovávání vůně trávy řekl: „v noci jsme ušli přibližně dvanáct kilometrů."
Kai si zamnul ruce.
„O to kratší máme cestu do civilizace."
„O to méně spánku jsme měli v noci," doplnil ho Felix. S nakrčeným obočím se rozhlédl.
„Ale taky jsme se mohli v transu vyhnout docela dost potížím."
Rozdělili si ranní úkoly. Sally připravovala něco k snídani na cestu, Kai balil věci zpět do brašen a Felix kontroloval koně.

Hluboko v lese, dost daleko od velkého dubu, pod jehož korunou skupinka strávila noc, se otevřelo jedno velké, zlaté oko. Mělo v sobě úzkou, kočičí zorničku a rychle šmejdilo po okolí. Světlu se přizpůsobovalo nepřirozeně pomalu.
Po oškllivě dlouhé chvíli se otevřelo i druhé. To bylo zelené, zelenější něž cokoliv jiného.
Tvor se protáhl a nastavil se slunečním paprskům jako kočka. Ve světle zářily tvorovy šupiny zeleno-bronzově. Jejich kovový lesk působil dojmem neprorazitelného brnění.
Nosní dírky na dlouhém, koňském nose se rozšířily. Nabíraly vůně z okolí i z větší dálky.
Mladý samec na zkušené, lučištník na cestě a...
Tvor zvedl hlavu. Potřásl s ní. Očuchal si dlouhý, ostrý, bronzový dráp a pozvedl pysky v nechuti. Odhalil tak řadu děsivých zubů, o nichž by bylo neslušnost pochybovat, že nedokážou přeštípnout skálu vejpůl.
Jak si to vůbec mohou dovolit?
Taková nehoráznost.
Dokonce jeden z vlasních lidí!
Tvor se zvedl a kupodivu ladným a tichým krokem se vydal směrem k cestě dvojnožců.

Jen chvíli poté, co vyrazili, měla Sally pocit, že pokud se neukryje co nejrychleji do nejbližšího stromu, promění se na oškubanou husu.
Nocte však byl klidný a tak to svedla na paranoiu z kruhů. Mohli přeci vstoupit do některého z nich, aniž by o tom věděli, že?
Její přežívací instinkty s ní v tomto ohledu sice souhlasily, ale bylo jasné, že Sally nepochopila jejich původní zprávu. Teď však nebyl čas jí to vysvětlovat. Ona to pochopí. Dojde jí, že ten důvod, proč sebou její prsty trhají při každém náznaku kroku a proč má touhu seskočit z koně a vylézt na nejbližší strom, je tvor, který se k ní blíží krokem velké kočky.
Tyto obavy společně s její únavou kompletně zakryly všechny myšlenky o tom, že má nějak rychle zpocenou košili na zádech.

Krev je zvláštní tekutina. Rudá, lesklá a podivuhodně hustá. Její kovový pach a nasládlá chuť mnoho lidí odpuzují, jiní po ní však touží.
To nejzajímavější o ní je, že teče ven pomalu ale jistě, a když už někdo krvácí, tak na bílé košili to bude zatraceně dobře vidět.