Nejsem hrdinka

Kapitola 52

„Co takhle... Lvíček?"
Filikís vyplázl jazyk.
„Hm... Midi?"
Z většiny lev znovu nesouhlasil.
„Meridiem?"
Nesouhlas.
Sally se dlouze zamyslela. Oči jí jiskřily padajícími hvězdami.
„Co Iméras?" pomohl jí Kai. Sally se z něj z Nocteho široce usmála.
„Děkuji," zatrylkovala. Vrátila se k filikísovi.
„Bereš Iméras?"
Nově pojmenovaný zavrněl. Sally se zasmála. Opatrně se natáhla a pohladila ho po hřívě.
Chlapci s ní srovnali krok na straně, kde se nevyskytoval Iméras. Filikís se na ně nepřátelsky podíval.
„Jak tě vlastně napadlo Iméras, Kaii?" zeptala se Sally s úsměvem. Princ ztuhl.
„Iméra je den... v jednom jazyce," odpověděl neurčitě, „a iméres jsou dny. Tak jsem to spojil."
Sally pokývala hlavou, pobídla Nocteho a nepřítomně si pootočila Kaiův prstýnek.
„Takže jako Nocte je půlnoc, tak Iméras je den," blondýnka se na něj šťastně usmála, „hezké."
Felix se ušklíbl.
„A v jakém jazyce, Vaše Veličenstvo?" uchechtl se. Sally mu tiše přisvědčila. Princ se na tajemníka podíval tak modře a nepřátelsky, že by se to dalo považovat za vyhlášení války.
„To není důležité," zasyčel chladně. Dramaticky se odmlčel. Nespouštěl z Felixe pohled.
„Ale, Felixi, ty bys nám nechtěl říct něco o své rodině? Sally by to jistě velmi zajímalo."
Felix se napřímil.
„Víte, že se mi zdál neuvěřitelně zvlášt-"
„-Povídej nám o svém dětství," nabádal princ chladně.
Nastalo dlouhé ticho. Chlapci se na sebe dívali.
„Kaii," pronesla Sally opatrně. Kai jí daroval ledově modrý pohled.
„Zapomněla jsi na titul, královská hrdinko."
Sally si olízla rty.
„Dobrá, Vaše Veličenstvo, ráda bych vás informovala, že se nebojím vám jednu vrazit, abyste se uklidnil. Chováte se jako malý královský fracek." Něco v Sallyině tónu znělo cize. Jako by jí někdo změnil zabarvení tónů a nezajímalo ho, jestli bude melodie hlasu znít falešně.
„X?" Jedno ostré oslovení zabralo na Felixe jako voda na rozpouštění soli. Sklopil hlavu a něco zamumlal.
„Nahlas," varovala ho Sally.
„Promiň, Kaii. Neměl jsem to zmiňovat, když to není důležité."
Kai se zhluboka nadechl.
„To je v pořádku," na chvíli se odmlčel, „já se omlouvám. To, co jsem ti řekl, bylo mnohem horší než tvoje narážka."
„To nic." Felix se smutně usmál.
„Ne," namítl Kai, „neměl jsem tak reagovat."
Koně se zastavili. Nocte jako první. Sally z vraníka seskočila a promotala se k Felixovi.
„Pojď sem," nabídla mu své objetí. Tajemník seskočil a vrhl se jí do náručí, jako by ho tam táhla gravitace Venuše.
Pak se rozplakal. Kai se k nim v chumlu přidal a hladil Felixe po zádech. Iméras se k nim přikolébal a mnul se o celou skupinku hebkou hřívou.
V Sallyiných uších se znovu ozvalo něco z Felixova pláče, co jí neznělo úplně správně.

Slunce se teprve odklánělo z polední polohy, když dorazili do další, tentokrát o něco větší vesničky. Větší přibližně o dva domy.
Koně nechali s Imérem, i když se na to Felix moc netvářil.
Vůdce města je přijal velmi přátelsky. Sídlil v domě, který jako radnice vypadal jen díky neumětelsky připevněné věžičce, jejíž místo bylo na majestátní budově a na domě tak vypadala jako nálepka z jiné sady.
„Vaše Veličenstvo, je mi potěšením, že jste se sem s hrdinou vydal," usmíval se muž, poklonil se Kaiovi a potřásl rukou Felixovi. Brunet si olízl rty.
„Já nejsem hrdina," upozornil ho krátce. Starosta se na chvíli podíval na Sally, zhodnotil její délku vlasů, mašli v nich a mužské oblečení a čelo se mu samovolně zkrabatilo jako zapomenutý papír v tašce.
„Ale vždyť to je dívka," namítl vůdce s podivem.
„Ano," přisvědčil Kai diplomatickým hlasem, „pokud se obáváte, že by nějaký problém nezvládla, mohu vám říci, že sama porazila baziliška."
Muž se na Sally chvíli pochybovačně díval a pak se jí už nevěnoval ani jediným pohledem.
„Asi se vám mohu svěřit, i když je tu žena."
Felix si zamnul kořen nosu. S takovými komentáři tu budou do půlnoci.
„Už nějakou dobu se nám tu děje jistý nešvar."
„Jak dlouho?"
„Osmnáct let, od odehnání smečky vlků. Víte, mizí nám dívky z domů. A nejen děvčata, i hospodářská zvířata se někam toulají."
„Kolik holek?" skočil mu do řeči Felix.
„Za poslední měsíce tři. Jejich snoubenci se po nich shání už týdny."
Sally se otočila a přimhouřila oči. Svým periferním viděním zachytila zvláštní stříbrná chapadla. Nikde však nic nebylo.
Na zdi za nimi jen mírumilovně viselo otrhané plátno. Vyšitá scenérie zachycovala pravděpodobně historii celé vesničky. Posledních osmnáct let poznala podle řady vyšitých dívek v bílých šatech.
„Rádi bychom si s nimi promluvili," promluvil Kai chladně. Vůdce pokýval hlavou.
„Oni však budou na místě, kam by, s prominutím, žádná dáma chodit neměla."
Felix už chtěl něco namítnout, ale Sally promluvila první.
„To je v pořádku. Já se projdu po vesnici."
Stříbrná chapadla se nadšeně zavlnila.
Starosta se na Sally ani nepodíval. Pouze přikývl a vyvedl chlapce z místnosti.

Sally přešla k plátnu a pohladila tři nejnověji vyšité dívky v bílých šatech.
„Ehm, slečno?"
Sally se s vytasenou dýkou otočila. Stála za ní nesměle vyhlížející dívka s kaštanovými krátkými vlasy v jednoduchých černých šatech. Mohlo jí být maximálně čtrnáct. Vyděšeně zírala na špičku dýky, která se stříbrně leskla ostrostí.
„Omouvám se," sklopila Sally dýku a vrátila ji do pochvy. Dívka přikývla.
„Paní domu si žádá, abyste za ní přišla."
Sally přikývla.
„Zavedete mě k ní?"
Služebná pokývala rychle hlavou, nadzvedla si sukni a vyběhla z místnosti. Sally se dlouhými kroky vydala za ní.

Děvče několikrát zakoplo na schodech, když sbíhalo dolů.
„Proč si nevezmeš kalhoty?" zeptala se Sally nevinně. Služebná zavrtěla hlavou.
„Slušné dívky přeci kalhoty nenosí. To je mužské oblečení," namítlo děvče. Sally udiveně zamrkala.
„Tedy až na vás," zčervenala studem.
„Jak se jmenuješ?" zeptala se hrdinka.
„Opprima, slečno."
„Já jsem Sally."
Opprima rychle přikývla a otevřela téměř neviditelné dveře. Za nimi byl prostě zařízený salonek pro ženu.
„Doufám, že se ještě uvidíme, Opprimo."
Brunetka přikývla a trhla hlavou doleva. Pak se otočila a zmizela v chodbě.
Sally vešla do salonku.

Okno měl do zahrady, z čehož vyplývalo, že ulice byla na druhé straně. Sallyiným domněnkám k potvrzení stačil už jen jediný malý krůček.
„Posaďte se, slečno," řekl sametový hlas. Sallyin pohled přeostřil na ženu s hnědýma očima, černými vlasy s jemnými stříbrnými pramínky v zelených šatech. Seděla v rohu, kam sotva dopadalo světlo z okna ve křesle se zapraným potahem. Bledou rukou pokynula ke druhému křeslu ve stínu naproti ní. Blondýnka ji poslechla.
„Sally," pozvedla Sally ruku k potřesení.
„Calumnia-Sustin," potřásla žena. Měla pevný stisk. V moment dotyku jí oči zlatě zajiskřily. Sally znala ten pocit, jaký v ní Calumnia-Sustin budila. Nebyla totiž první.
„Za chvíli nám donesou čaj. Zatím mi povězte, Sally, jak se vám stalo, že cestujete s Jeho Veličenstvem?"
Sally se krátce zasmála.
„Vlastně náhodou. Asi si to umíte představit, člověk spadne z nebe a je přiveden do zámku, kde mu je sděleno, aby zachránil prince."
Calumnia-Sustin se usmála.
„A ani si to neuvědomíte a jdete zabít baziliška."
„Vidím, že jste se zatím velmi bavila. Předpokládám tedy, že jste se setkala s Elenou?"
Sally nakrčila obočí.
„S kým, prosím?"
Žena ztuhla. Po tváři se jí rozlila směs nerozhodnosti a obav.
„Čarodějka z lesa."
„Ano. Setkaly jsme se. Okouzlující dáma."
Rozhostilo se mezi nimi ticho. To rozbilo až tiché zaklepání, když jim Opprima přinesla čaj.
„Děkuji, dítě," usmála se na ni Calumnia-Sustin. Opprima se krátce poklonila a vyběhla z místnosti. Dveře za ní tichounce zaklaply.
„Víte, že jsem si to o vás myslela?" pronesla Sally, když si chladila čaj. Ten nápoj jí tak chyběl.
„Opravdu?" podivila se paní domu.
„Jistě. Učíte se na takovou věc?"
Černovlasá dáma lehce pokývla hlavou a napila se čaje.
„Pak by mě nepřekvapilo, kdybyste měly stejného učitele."
Calumnia-Sustin se zasmála.
„Ani v nejmenším. Jsme jen dlouholeté známé."
Sally se zaklonila a vyhlédla do zahrady.
„Pro ženu bude obtížné zjistit si informace, pokud neví kam jít."
„Ale?"
„To vám muselo už dojít, Sally," řekla Calumnia-Sustin káravým tónem. Dívka místo odpovědi upila svého čaje.
„Vy víte, proč mizí?"
„Ne, ale vím o místě, kde by to vědět mohli."
Blondýnka s tichým ťuknutím postavila hrníček na stůl.
„Povídejte," pobídla ji Sally. Calumnia postavila svůj hrníček vedle Sallyina.
„Prvně mi, Sally, přísahej, že nikomu neprozradíš, že to víš ode mě. Ženy jako ona... tady nemají nejlepší pověst."
Sally se předklonila.
„Přísahám, Calumnio-Sustino."
Paní domu jí něco zašeptala do ucha.
„Kde ji najdu?" zeptala se Sally, když se odklonila. Calumnia si pohladila zápěstí.
„Na okraji vesnice. Prakticky naproti nám, jen..."
„Dál. Rozumím."

„Děkuji vám za čaj," loučila se Sally ve dveřích.
„To byla maličkost," usmála se Calumnia-Sustina, „Sally přísa-"
„To tajemství je se mnou v bezpečí." Sally se usmála a přitiskla si prst ke rtům. Ve světle se zaleskl prstýnek na ruce.
„Nashledanou madam, doufám, že se ještě uvidíme."
Calumnia-Sustin se dívala za Sally s vědoucným pohledem. Věděla, že je načase, aby se znovu viděla se svojí dlouholetou známou.