Nejsem hrdinka

Kapitola 47

Další den se při obědě Kai očividně odholal k tomu, aby se Sally probral ten Slib. Nebo Přísahu. Ono to bylo celkem jedno.
„Sally... tam u vás... jak vážné jsou sliby a přísahy?" začal opatrně. Promnul si klouby. Už cítil, jak se v něm shlukuje ten nepříjemně silný pocit úzkosti. A to, že ho Sally zkoumala velmi zaujatým pohledem, mu vůbec nepomáhalo.
„Jak které," počkala si, jestli se Kai nerozmluví a když zjistila, že ne, pokračovala, „jsou takové sliby, které se neporušují a jiné, které nejsou nijak vážné."
Zasmála se.
„Třeba slib, že neujíš své kamarádce zmrzlinu."

Nastalo ticho, jak Kai s Felixem uvažovali, do které kategorie to spadá a co, pro všechny bohy (modlete se, aby vás neslyšeli), je vlastně zmrzlina. Kai si odkašlal. Měl pocit, že je čas promluvit.

„A existují sliby, které nelze porušit? Tím myslím takové, kvůli kterým bys nemohla zemřít, protože ještě nejsou splněné, nebo které tě oněmí, když jsi přísahala, že něco neřekneš..."
„Ne," odpověděla prostě Sally. Výraz ve tváři až děsivě nevědomý.
Felixovi se vůbec nelíbil, snad věděl, že si dívka uvědomuje víc, než dává najevo, a teď to svojí hereckou performancí dokonale zakrývá.
Kaiovi se z něj vrátil jeho typický diplomatický chlad, který zmrazil pocit nervozity s dokonalostí tekutého dusíku.
„Aha. Takže tam u vás se nemohl žádný slib přímo navázat na objekt."

Kdyby se Felix místo princovy tváře soustředil na tu hrdinčinu, pravděpodobně by si všiml toho, jak se v dívčiných očích zableskly jiskry údivu.
„Něco takového existuje?"
Hrála to. Kai to slyšel. Ten dětský tón nadšení se od jejího normálního hlasu lišil až děsivě mnoho.
„Ano a já jsem udělal tu chybu, že jsem tě do jedné Přísahy zatáhl."

Princ už slyšel o trapném tichu. Slyšel i o těžkém tichu, o sladkém tichu, o příjemném tichu, o tichu, které v člověku probouzí touhu utéct na strom, protože za ním na miniaturních nožičkách utíká had, o klidném tichu o noci, i o tichu, o němž se nehovoří. Většinu z nich i zažil, ale teď...

Bylo ticho. Nebylo těžké, ne, vznášelo se nad jejich hlavou jako lehoučký obláček. Vzbuzovalo v něm náhlé přání ne utéct, ale sublimovat na místě, aby po něm zbyla jen ta trocha páry a on na sobě nemusel cítit Sallyin vážný pohled a slyšet její neurčité ticho.

Přísahal by, že než slyšel její první nádech po jeho oznámení, uběhla minimálně hodina.
„Ten prstýnek, viď?" zeptala se Sally stylem, který nevyžadoval odpověď.
„Přísahala jsem, že ti pomůžu najít tvoji matku a ty jsi ten slib navázal na prstýnek," zněla klidně, možná až smířeně.
„Ano," odpověděl jí Kai, i když se mu to zdálo zbytečné. Sally se zamyslela.
„Co si o tom myslíš ty, X?"
Felix zvedl hlavu.
„Upřímně?"
Sally se usmála a přikývla.
„Ale slušně," varoval ho rychle Kai. Felix se uchechtl.
„Jeho veličenstvo, princ Kai udělalo chybu. A to takovou, která teprve ukazuje, jaký-" najednou se zastavil a pohledem sjel k Noctemu, „-nemoudrý chlapec to ještě je. Je možnost, že nikdy nezjistíme, co se jejímu veličenstvu stalo a ty Sal budeš žít navždy s tíhou Přísahy na zádech. Ale popravdě... nebyla bys prvním hrdinou, který to udělal," konečně spustil zářící oči z Nocteho a vrátil se k Sally.
Kai uznale pokývl hlavou, mile překvapený, že Felix opravdu nenadával.
„Už to nezvrátíme, co?"
Chlapci jako jeden zavrtěli hlavami. Sally pokrčila rameny, zhluboka se nadechla, práskla se rukama do stehen a postavila se.
„Pak bych se tím nezatěžovala. Stejně to chci splnit a tohle je jen motivace navíc."
Lehce přešla k Noctemu.
„Měli bychom už jet. Do večera by bylo dobré se ještě posunout."
Kdo byl Kai s Felixem, aby se s dívkou o tomto hádali?

Existovaly věci, které Felixe znejišťovaly. Nebyla to sice žádná novinka, ale mnozí by o tom pochybovali.
Například teď. Sally byla svázána Přísahou, nejvyšším typem slibu, a její reakce byla... řekněme o dost méně dramatická, než tajemník čekal. Pokud všichni z jejího světa jsou jako ona, není divu, že nepotřebují takhle extrémní verzi slibů.
Místo scény se na ně bezstarostně usmála a ujistila je, že je hloupost se nad tím stresovat, zvlášť pokud se jich to ani moc netýká. Sám si pokládal otázku, jestli s ní není něco v nepořádku.
Sally Felixe znejišťovala. A nejen proto, že pokaždé věděl, kdy na něj mluví.
X... co to je vůbec za přezdívku?

„X?"
Očividně ten typ, který se rychle uchytil.
„Hm?"
„Jsi v pořádku?"
Mohl bych se tě zeptat na to samé.
„Ano."
Sally na něj pozvedla nedůvěřivě obočí, nepřesvědčená ani v nejmenším.
„Tak mi odpověz na moji otázku."
Felix se pokusil přehrát si posledních pár minut. Nic. Prázdno. Jen jeho vnitřní monolog.
„Uhm... jasně. Úplně s tebou souhlasím."
Sally se rozesmála.
„A v čem prosímtě? Já jsem se přeci na nic neptala," pronesla pak zvonivě. Na rtech měla vítězný úsměv a v očích nadšené jiskry. Felix zrudl studem a sklopil hlavu.
„Jen jsem se zamyslel," zamumlal pak tiše. Sally nepřítomně zapletla prsty do Nocteho hřívy.
Hřebec jemně ztuhnul, ve stylu někoho, kdo pokračuje ve své činnosti, zatímco na někoho vzpomíná. Sally si toho možná nevšimla, ale Felixovi to neušlo.
„Nedělej to, Sal," varoval ji. Sally nakrčila nechápavě obočí.
„Co nemám dělat?"
Felix kývl hlavou k dívčině ruce. Sally si vymotala prsty z havraní hřívy. Na tváři se jí znovu objevil dětsky nadšený úsměv.
„Pročpak vlastně?" mluvila stále s úsměvem na tváři a v jejím hlase to bylo znát. Felix nakrčil obočí a našpulil rty.
„Nocte... on je trochu lechtivý," vysvětlil prostě. Pak to však přeformuloval. „Tím myslím dost silně."
Sally se znovu zvonivě rozesmála. Felixovi se zdál jen podivně veselý, ale v Kaiových uších působil zářivými tóny jarních odstínů barev.
„Koně jsou lechtiví?" smála se dál. Tomu nemohla uvěřit.
„Ano." Felixovi to tak veselé očividně nepřišlo. To Sally neušlo.
„Nezníš, jako že na to máš nejlepší vzpomínky."
„Vážně?" uchechtl se sarkasticky, „jak jsi na to přišla?"
Sally na něj vyplázla jazyk.
„Ženská intuice," poklepala si na spánky. Pak se oba znovu rozřehtali, jako by to snad bylo nějak vtipné. Působili dojmem dvou puberťáků na drogách, nebo na dvou kilech moučkového cukru.

Byli poněkud mimo a možná i z toho důvodu jim ušel malý detail. Po celou dobu byl Kai kompletně tichý. Mlčel a jen poslouchal. V uších mu zvonil Sallyin veselý smích, Felixův hluboký hlas a tiché pravidelné bití srdce koní, Felixe i Sally.
Tichá symfonie se však velmi rychle měnila v přehnaně hlasitou kakofonii vyděšených výkřiků, jekotů bolesti a šíleného smíchu. Opatrně se rozhlížel, dávaje si pozor, aby se někomu nepodíval do očí, ale byl moc rozrušený, aby to zvládl nějak dlouho. Stejně však se už slunce náklanělo k obzoru, aby si po namáhavé cestě zchladilo a očistilo tělo v krvavé oblačné lázni, když se konečně střetl s temným, rozesmátým pohledem hrdinky.
Jedna věc byla jasná. Zítra bude pršet.