Nejsem hrdinka

Kapitola 55

Jeremy si natáhl na sebe velkou šedou mikinu. Přes ty týdny se ona, stejně jako šedé tepláky a všechno ostatní oblečení, zvětšila.
Rychle si zavázal tkaničky a otevřel své okno. V kapse tepláků ho tížil telefon, jak chlapec vyskočil na parapet a s nenápadností hodnou růžového chameleona v modrých pokrývkách začal lézt dolů na zem.

Z jeho domu to bylo k Paige jen přes silnici, k sousedství Shawů však asi půl hodiny běhu. Ale na něco tak namáhavého neměl Jeremy náladu. Konečně se vytáhl ven.

Zhluboka se nadechl, chladný brzký ranní vzduch ho štípal v nose. To byla velká změna od těžkého vzduchu v jeho pokoji. Tak těžkého, že ho dusil. Bušil mu na hlavu. Křičel mu nadávky do uší. Ležel mu na hrudi a nutil ho leže-
Teď však nebyl v pokoji, připomněl si trpce. Pomalým krokem šel k domovu Shawů.

Na ulici v sobotu v sedm hodin ráno potkáte v takovém městě jako South Louley jen běžce zaryté do svých koníčků, mlékaře a děti s novinami v rukou. Každého z nich Jeremy pozdravil maximálně lehkým kývnutím. Na jakýkoliv typ úsměvu neměl náladu.
Některé z dětí si ho prohlížely s podezřelými pohledy lidí poučených o divných lidech, jiné na něj chvíli bezeslovně zíraly a pak jim došlo, kdo to je. Jeremy se jim nedivil. On sám by sebe poznal jen tehdy, kdyby ho někdo upozornil, že je možné mít tak hluboké kruhy pod očima.
Zdálo se, že i přes malou velikost South Louley zůstala vina zmizení Sally Shawové u policie a maximálně u rodičů Jeremyho.
Čím víc se blížila půl osmá, tím více potkával chlapec na ulici i pejskaře s jejich nejvěrnějšími přáteli. Korelace byla nezpochybnitelná a Jeremyho nálada se držela na nízké laťce „hýbu se a komunikuji s lidmi, nevydrží mi to dlouho".

Ve tři čtvrtě na osm stál před domem číslo 32 v ulici U Cesty Oběšence a bezdušně zíral na předzahrádku, která byla až děsivě upravená. Jediná divoká část, kterou tam příroda zanechala, byl obrovský dub s větvemi, které sahaly až k oknům. Všechno bylo až moc čisté.
Jeremy se zhluboka nadechl a opatrně, pomalým krokem, zamířil po čisté cestičce ke dveřím.

Není ani osm hodin ráno. Vážně si myslíš, že někdo bude vzhůru?

Prst na zvonku zaváhal. Jeremy cítil svůj dech zrychlovat a srdce mu bilo v uších hlasitěji, než kdy předtím. Nebo si to jen představoval?
Zhluboka se nadechl. Potřeboval se s Shawovými setkat.

Vážně chtějí mluvit s tebou? S klukem, co jim zabil dceru?

Znovu zaváhal. Oni s ním možná mluvit nechtěli, ale on se jim musel omluvit. To nejmenší mohl udělat. Nic víc nebylo v jeho silách, že?
Pevně zavřel oči.

Nesnáší tě! Nedělej to!

Ale to už chlapec třikrát zaklepal.

Dveře se otvíraly až moc pomalu. Trochu jako by napínaly Jeremiovy nervy do posledního kousku pružnosti. A pak byly dveře najednou otevřené a v nich stála Barbara Shawová.

„Vy mně nesnášíte," dostal ze sebe Jeremy, otočil se a téměř se rozběhl pryč.
,A já se vám nedivím. Taky se nesnáším.'
V jednom z oken v horním patře se zableskl stín tváře. Jeremy ji viděl jen periferně, když spěchal pryč.

Byla to chyba.

Neměl jsi tam chodit.

Ty idiote, co sis myslel, že se stane?

Jak by ses cítil, kdyby se tobě objevil na prahu dveří vrah tvé sestry?

Jeremy tiše vzlykal. Domů mu cesta trvala o čtvrt hodiny méně než cesta tam. Zmizel zpět do svého pokoje, kde se na zbytek dne zavřel a dovnitř nepustil ani Cori. Jen ležel v posteli a snažil se přesvědčit sám sebe, že mu to za to stálo.

Ráno dalšího dne proběhlo stejně. Stejní lidé, stejná cesta, stejný čas a stejná nálada. Jeremiovy dny byly všechny jako falešná nota na rozladěném piáně prodlužovaná počítačem do znavujících hodin.

Po hodině chůze Jeremy znovu stál před domem číslo 32, zhluboka dýchal a nutil se zvonit. Tentokrát to zvládne. Musí. Ví, že ano.

„Ty jsi Jeremy, viď?" zeptala se Barbara předtím, než jí byl schopný Jeremy sdělit, co měl na srdci a utéct. Chlapec se přistihl jak nesměle přikyvuje. Barbaře v očích zajiskřila světýlka smutku a lehce se usmála.
„Nechceš jít dovnitř?"
Odstoupila z rámu a bylo jasné, že Jeremy nemá úplně na výběr. Se sklopenou hlavou kolem ní prošel do kuchyně bez jediné nečistoty. U stolu seděl Simon Shaw a pil kávu, kompletně zabraný do svého svazku historických papírů. Jako archivář městského muzea si vypěstoval spoustu zvláštních zájmů a koníčků, mezi něž patřilo studium historických zbraní.
„Posaď se," pobídla ho Barbara. Položila na stůl mísu s koláči. Simon k chlapci zvedl hlavu. Pak se zmateně podíval na svoji ženu.
Barbara se však na něj ani nepodívala a sedla si na židli po jeho pravici.
„Proč jsi přišel, Jeremy?"
V očích Simona Shawa zajiskřilo uvědomění.
„Já..." Jeremy chvíli hledal slova. „Přišel jsem, abyste mě mohli seřvat."
„Proč bychom to dělali?"
Jeremy se pod ostrým pohledem dvou černých očí Simona Shawa začínal třást.
„Protože nezáleží na mých omluvách, když jsem vám zabil-" Jeremy se tiše rozplakal. Simon si unaveně povzdechl. Daroval Jeremymu laskavý pohled.
„Nic proti, Jeremy," začal uklidňujícím hlasem, "ale Sally by se nenechala zabít takovou tyčkou jako ty."
„Ale ona-"
„Zmizela. Není mrtvá," stál za svým Simon. Jeremy si osušil tváře.
„Taky se vám chci- chci omluvit. Protože- protože je pryč kvůli mě a za to- za to můžu já a-"
„A co Kurt? Ten na sobě nese také určitou dávku viny."
Jeremy se soustředil na desku stolu.
„Dej si koláč, Jeremy."
Chlapec sáhl po pečivu a podíval se na manželský pár provinilým pohledem.
„Proč mi odpouštíte?"
Barbara se mile usmála.
„Nevypadáš o moc lépe než Barthie, Jeremy. A náš syn..."
„Není v nejlepší kondici," doplnil ji Simon. Chlapec je oba zahanbeně pozoroval.
„Děkuji," špitl a zakousl se do koláče. V ústech se mu rozvinula sladká chuť náplně.
„To nic není," mávla nad tím Barbara rukou. Ve tváři skrývala smutek. „Víš, Barth peče, ale téměř nejí." Jeremyho znovu bodlo žihadlo viny.
„O to nejde. Já... jsem rád, že mě neviníte."
U stolu nastalo ticho.
„Neviníme, máš pravdu. A ty by ses také neměl vinit."
Jeremy polkl poslední sousto svého koláče a nepřítomně si hrál s rukávy.
„Asi bych měl jít. Děkuji vám za koláč."
„Doprovodím tě," nabídla se Barbara. Jeremy zavrtěl hlavou a postavil ses. Otočil se k odchodu.
„Můžeš přijít i zítra, Jeremy."
Chlapec přikývl a vyšel do chodby.

Možná byste mě měli vinit.