Nejsem hrdinka

Kapitola 7

,A jak jsem se u všech homofobních spolužáků ocitla tady?' uvažovala Sally, když stála ve své "komnatě". Celá místnost byla v odstínech hnědé, s bílými akcenty a nádhernou emeraldovou zelení. Vzhledem k přírodnímu ladění to bylo pochopitelné.
Sally však nerozuměla asi tak ničemu. Teorie, že je to celé v její mysli, padla s prvním pohledem na královnu. Nevypadala jako nikdo, ani jako dva promíchaní lidé. Navíc bylo její jméno pro Sally moc neznámé. Sáhla si na stehno pro dýku.
,,Hrdinko, mám vás přivést ke králi," ozvala se znenadání služebná a Sally si zbraň vrátila do drobné pochvy. Přikývla.
,Odkdy tu je?' proběhlo Sallyinou myslí jisté znepokojení, že nejen, že absolutně netuší co dělat, ale navíc ani nevidí. Když už se však její mysl začala tou otázkou zabývat, okamžitě si musela uvědomit, že bude lepší si zapamatovat cestu zpět do komnaty, protože její orientační smysl byl neuvěřitelný... přesněji neuvěřitelně marný. Po třech zatáčkách a jednom kroutícím se schodišti to vzdala. Prostě se ztratí a udělá se vší svojí hrdinskou ctí.

Situace, do které byla Sally vsazena, však nemohla být zachráněna vší hrdinskou ctí, jaká kdy existovala. Před Sally stála řada koní. Krásných, to i neznalec jako Sally musel uznat, ale koní. Dívka je viděla jen na školních výletech na farmu, takže dvakrát v životě. Věděla, že nějací její příbuzní mají farmu, ale nebyla z královského rodu, aby věděla, kdo přesně to z jejího rodokmenu je.
,Co mám sakra dělat?' vydechla, ale její nově vzniklá společnost královského páru, si to vyložila jako vyjádření obdivu.
,,Jsou krásní, že?" pronesl král a Sally se na něj zděšeně otočila, přičemž jí hlavou znovu prolétla myšlenka, jestli se náhodou všichni neumí teleportovat. Nakonec však přikývla. Lhát by bylo zbytečné.
,,Tak jdi, Sally. Nemusíš mít strach, tito koně anděla poznají," postrčila znovu vystresovanou blondýnku královna.
,Kdybych byla anděl...' zakňučela Sally v duchu a vystoupila, připravená na cokoli se od těch vychytralých zvířat mohlo přiblížit. Kupodivu všichni vypadali, že je víc zajímá zelenající se tráva, než rozhodně chutné lidské maso. Ne, že by to snížilo Sallyinu ostražitost. Každou chvílí očekávala atentát hladového koně, který jí špičatými tesáky utrhne kus masa. Pomalu jí začínalo docházet, že se tento scénář nevyplní. Nebo... k hlavnímu herci té scény seděl pouze jeden z býložravců a absurdní rozdíly mezi koni, kteří existovali v jejím světě.
Podivně masožravě vyhlížející koníček byl úplně na konci řady, téměř odstrčený, jako by se ho chtěli zbavit. Barvou se blížil nádherné sametové černi a hluboké, temné oči vás vtahovaly dovnitř.
,Proč je tak pohádkově vyhlížející kůň tak mimo?' pomyslela si Sally a hodnou chvíli hleděla do očí onoho stvoření. Cítila se, jako kdyby s ním byla psychicky spojená (ale to si pravděpodobně jen namlouvala kvůli totožnému zbarvení očí).
Vlastně ani nevěděla, kdy se to stalo, i když v tu chvíli si už byla jistá, že prostě nevnímá, ale kůň v jednom momentu stál úplně vzadu a v dalším ňufal Sally do ramene, jako štěně, co se rozhodlo, že si bude hrát, ale už si neuvědomilo, že není tak droboučké.
Zdálo se, že Sally nebyla jedinou překvapenou. Vraníkovi, jak si Sally vzpomněla, že se černým koním říká, se rozšířily nozdry a zafrkal. Sally pšíkla. Absolutně netušila proč. Tedy v hlavě se jí rozvinuly dvě teorie, přičemž jedna obsahovala spadlou tašku ze střechy a druhá silnou alergii na koně. Zvedla ruku a pohladila protáhlou hlavu zvířete. Byla jím naprosto fascinovaná.
,,Zajímavé," odkašlal si král a sledoval koně s podivným výrazem. Sally k němu otočila hlavu.
Co bylo zajímavé?
Jí jako jediná pozoruhodná věc v téhle situaci přišla, že ještě strachy nevyskočila zpět do výšin, ze kterých spadla.
,,Tento kůň... on nemá tak úplně jméno," pronesl král s tónem, který naprosto jasně říkal, že si ho Sally má pojmenovat jak chce, ale král v tu chvíli nebude poblíž. Královna měla v tváři výraz, který ukazoval její loajalitu ke králi, jelikož s tónem hlasu státníka podivně souzněl.
,,Co kdybych mu říkala..." Sally se zamyslela a hodnou chvíli hledala nějaké důstojné jméno, které však nebude znít jako Ferdinand Grimmethon III.
,,Nocte!" vyjekla nadšeně.
,,Cože?" ozval se královský pár.
,,Nocte, je to moc hezké jméno pro koně, ne?" znejistila Sally. Královský pár jemně přikývl a sledoval reakci zvířete. To Sally znovu ňuflo do ruky a jeho jméno bylo stvrzeno.

Když byla dívka vysazena na Nocteho (vlastně ani nevěděla, proč jí s tím kdokoli pomáha, když je hrdinka, která umí všechno, ne, že by si stěžovala), konečně dostala informaci, co má udělat.
,,Takže vy po mně, absolutně neznámém člověku, chcete, abych vám zachránila prince, protože i přes jeho celoživotní trénink v jakémkoli souboji je zcela neschopný se ubránit proti jedné ženě, za níž přišel s úmyslem ji diplomaticky vykopnout z jejího bydliště?"
,,Když to říkáš takhle, zní to hůř, než jak to má být," pokýval král hlavou. Sally by za normálních okolností z 'mise' vycouvala, ale teď seděla na koni, z něhož bez asistence rozhodně nedokázala slézt, aniž by se rozplácla na zemi jako palačinka po nepovedém pokusu obrátit ji ve vzduchu, takže vlastně jinou možnost, než úkol splnit neměla.
,Do čeho jsem se to do všech černých koní, kteří vypadají, jako že vám ukousnou ruku, namočila?' zanadávala si v duchu.
,,Tvůj..." král se odmlčel a podezdřívavě koně přeskenoval, ,,kůň ví kam jít."
,,Vrať se s princem, Sally. Čarodějnice možná přemohla jeho, ale ty jsi hrdinka," pronesla zoufale královna.
,Být hrdinou není obecné zdůvodnění pro lehkost splnění asi tak všeho.'
Blondýnka se nadechla a vydechla, hlavně aby se ujistila, že nefuní plameny a znovu si prohlédla své 'zaměstnavatele'.
,,Musíš to udělat," ozval se, po nepřirozeně dlouhé pauze pro své ego, Gideon.
,,Jsi hrdinka, nesmíš nás zklamat," pokračoval, ale Sally to znělo spíš jako prosba o její akci, aby si sám zachránil krk. Sally chvíli doufala, že druida kdokoli okřikne, aby 'pro boží podpaždí držel pusu', ale nic se nestalo a Sally v tu chvíli došlo, že je poslední naděje na záchranu prince před tím, než ho nazvou mrtvým. Nelíbilo se jí, že to vyšlo zrovna na ni, ale její normálně sarkastické pubertální srdce zrovna pocítilo trochu soucitu a bohužel rozhodlo o dívčině akci dřív, než to mozek mohl zastavit.
,,Dobrá, přivezu vám ho," vyhrkla a vteřinu poté si v duchu vrazila facku. Nocte její větě kupodivu rozuměl a rozběhl se.
,Myslím, že sedím blbě,' proběhlo Sallyinou hlavou, když pocítila bodavou bolest na svých kyčlích. Pak jí došla další věc.
,Jde vůbec sedět tak, aby mě bolel zadek?'
Ať už však byla odpověď jakákoli, Sallyin mozek byl moc zaměstnaný zadržováním dívčiných orgánů od zběsilého vybíhání z těla svého dosavadního majitele, než aby se zabýval tak primitivní otázkou, jestli jde na koni sedět blbě.
Jasná byla jedna věc, dokud se nezmění jedna zásadní věc v dívčině postoji, nebude jízda na koni její oblíbenou činností.

,Proč jsem vůbec souhlasila?'