Nejsem hrdinka

Kapitola 39

Trolové mají takový zvyk. Když je něco zajímá, jdou si za tím. To, co jim však vadí, je, když subjekt jejich zájmu je začne pronásledovat zpátky.
Alespoň to by vysvětlilo, že trol utíkal rychlostí, která byla podle Sally pro kameny nedosažitelná.
Když už se ale podivovala nad běhajícím kamenem, snažil se její mozek to nějak zdůvodnit. Ne, že by to měl nějak obtížné, ale pronásledování obřího, antropodního chameleona nebyl pro Sally denní chléb.
,Taky mohl dodat, že jsou zatraceně rychlí,' pomyslela si a ještě více se namáčkla na Nocteho.
Na okamžik si dovolila se ohlédnout, jen proto, aby viděla oba své společníky daleko za ní.
„Zastav, Nocte," zaryla hřebci paty do boků. Vraník ji téměř okamžitě poslechl.
„Sama tam nejdu." Nocte uraženě zafrkal. „Ani s tebou tam nejdu."
Sally už si zvykala i na to, jak lidsky její kůň působil a přesně proto ji v ten moment napadlo, jestli protočil očima. Nepochybovala o tom, ale potvrzené to také neměla.

Pomalu se otočili, aby se vrátili zpět. Sally si zanadávala ke všem bohům, kteří ji mohli poslouchat a v ten moment, jako by ji ti nevděčníci pro jednou opravdu vnímali, se zvedla do vzduchu.

Obzory vašeho světa prý nejvíc rozšiřuje cestování. S tím Sally nesouhlasila. Obzory vašeho světa nejvíce rozšíří pohled do enormních nosních dírek, zatímco vás zezadu za košili ve dvou prstech drží obr. Její jekot musel někde rozbít sklenici.
Obr si strčil malíček druhé ruky do ucha a zakroutil s ním. Pak spustil hromobití, které po pár nevydržitelných vteřinách ustalo. Sally právě cítila každou kost ve svém těle brnět.

„Tys to věděl," podotkl Felix zatímco tryskem jeli za obrem. Nocte běžel před nimi a sloužil jim jako šipka na digitální mapě.
„Ano."
„Pak je jasné, proč jsi tak hnal Sophii, i když byla znavená."
Kai přikývl a promnul si pod vlasy své uši.
„Ale Nocteho jsi varovat mohl."
„Mohl, ale on by mě neposlechl."
„Za pokus to stálo, vaše veličenstvo."
Kai si odfrkl.
„Víš, na to jak nechceš, aby zemřela, jsi ji teď možná zabil."
„Obři lidi nežerou. Myslel jsem, že to víš."
„Já nemluvím o jezení. Když tě někdo hodí na zem, jaká je pravděpodobnost, že si zlomíš vaz?"
Sophie najednou ještě zrychlila. Felix by se byl býval nad tím ušklíbl, kdyby sám neměl touhu se rozletět.

Nocte zastavil tak prudce, že mu dokonce podjela kopyta. Otočil hlavu ke dvěma koním za sebou. Byli viditelně znavení. Jejich jezdci měli na tvářích vyraženo tolik stresu, že by je taky mohl považovat za uzlíček úzkosti a nebyl by moc mimo.

Felix sledoval Nocteho jako tygr, který čeká, až jeho kořist trochu poleví v ostražitosti. V hlavě se mu rozezněl rozezněl chlapecký hlas, který mu klidně oznámil, že dál koně nemůžou. Zněl lidsky, až moc lidsky. Felix ho nikdy neposlouchal rád.
„Musíme dál po svých, jinak ohrozíme koně," prohlásil. Kai i přes nepříjemnost situace vytvořil na tváři něco jako úšklebek.
„Jaký hlupák bych byl, kdybych nevěřil podkonímu?"
,To není dobré,' pomyslel si Felix, ,Kai nikdy nežertuje.'
Princ si utáhl opasek s mečem. Prohrábl si vlasy a hluboce vydechl. Pak ze své brašny vytáhl garotu. Stříbrné vlákno se lesklo očekáváním souboje.
„To je....?" otázka vyzněla do prázdna. Kai pouze přikývl. Strčil si zbraň za pas.

Plížili se podložím tak nenápadně, že kdyby s nimi byla Sally, pomyslela by si, v jakém filmu Nulové šance se právě nachází. Bohužel ten problém byl, že s nimi Sally přesně nebyla.
Někde nad nimi zahřmělo. Felix se podíval na Kaie před sebou. Princ strnule stál, pod vlasy šmikal ušima a díval se dopředu s tak soustředěným výrazem, že Felix neměl to srdce ho vyrušit.
„Mluví o nás," zašeptal tiše, „celé to pronásledování byl jejich plán nás rozdělit."
Felix nikdy netušil, jak ty nerozeznatelné zvuky rozkóduje. A na druhou stranu to nechtěl ani tušit.
„A co ten trol?"
„Ty sám bys měl vědět líp než já, že trola by zmanipuloval i vypadlý vlas bezpáteřního panovníka."
Tajemník se ušklíbl.
„Jsi si jist, že nás chtěli jen rozdělit?"
„Ne."
Princovy oči se zableskly tak příšerně modře, že kdyby podkoní neznal svého pána tak dlouho, pravděpodobně by se vyzvracel.
„Ale máš plán, že jo?"
„Dokázal bys donutit Sally k nějakému zvuku?"
„Když ji najdu tak ano."
Kai k němu šlehl pohledem.
„Nebudu ji hledat já..." došlo mu. „A ty?"
„Já se musím šetřit, abych nás dokázal ochránit. Jsem silnější než ty, zapomněls?"
Felix vydechl nosem. Sally by si teď pomyslela, že měl z nosních dírek vypustit plamen horký tak, že by vypařil kámen.
„Pak mi dej moment."
Felix se posadil na zem jako zatvrzelé dítě. Zavřel oči.

Tam uvnitř, hluboko pod Felixovou lidskou schránkou bylo něco, čemu sám osobně říkal „duše". Učil ho to otec, proto to nerad používal, ale pokud šlo o pomoc... Použít to se mu chtělo o to méně. Vrátil se zpět do horních vrstev duše. Sáhl do energie. Byla by ho pálila, kdyby ji zrovna nechtěl v míru využít.
Od úst mu unikal šepot, aniž by to chtěl. Kouzla, která znal ho naučil otec. Rád se tomuto typu proto vyhýbal.

Kai rozuměl magii jako vlastním botám. Věděl naprosto přesně, jak vytvořit totéž, co Felix. A byl si jist, že by ho to stálo o tolik více energie, že by poté byl k ničemu.
,Na druhou stranu,' pomyslel si, zatím co pozoroval drobného zeleného ptáčka, který rychle zmizel nahoře v korunách, ,já se postarám o jejich hlavičky jako o ni o mé uši.'
Přál si, aby byl silnější.
Přál si, aby je dokázal blokovat.
A přál si, aby nemusel Felixe nutit.

„Ahoj ptáčku," usmála se Sally. Seděla na rameni jednoho obra a příšerně se nudila. Jedno pozitivum už ale existovalo, rozpoznávala, co vlastně ta stvoření říkají. Byl to rozhovor, který by nazvala jako obyčejné klábosení, ale čas od času se objevila narážka na nějakou situaci. Nerozpoznala sice, ke které se to vztahovalo, ale ta narážka z vět koukala, jako žák na neznámou látku v testu.
„Víš Narvane," zaduněl hlas Sallyina nositele, „v poslední době se tu objevuje nějak hodně lidí."
Druhý člen konverzace přikývl, což Sally poznala závanem vzduchu.
„Jenže ne všichni platí!" Oba se rozesmáli a Sally málem sklouzla na zem. Instinktivně se zachytila za ušní lalůček.
„Vážně jí nechceš dát do klece?"
„To tak. Ještě by se dostavili ti dva a osvobodili by ji."
Sally se rozhlédla. Po okolí nebylo nic. I krajina, kterou předtím viděla zmizela.
,Takže mě nenajdou. Skvělé."
Obrovo rameno bylo prostorné a už na jeho okraji začínaly nepřirozeně silné vlasy, které Sally vnukly myšlenku.
Jen si počká, až si jí nebudou všímat.