Nejsem hrdinka

Kapitola 48

Tváří v tvář katastrofě je třeba se smát.
Chytré moudro. A užitečné.
Sally sledovala východ slunce a u toho si objímala kolena.
Kdo jí ho vůbec řekl?
Zapátrala ve svých vzpomínkách, ale nakonec zavrtěla hlavou a frustrovaně vydechla.
Lidé nám chybí, protože je máme rádi.

...
To jsem si nepomohla.

Sally si objala kolena a zadržela slzy. Na chvíli věřila, že je doma. Na tu chvíli po probuzení, než jí došlo, že leží jen v cestovních pokrývkách na chladné zemi v orosené trávě. Pak už jen seděla a melancholicky pozorovala oblohu s myšlenkou, že její rodina je někde tam daleko, i když je Sal momentálně nevidí.
Bohužel si poté vzpomněla na to, kolik času uběhlo a zalila ji vlna úzkosti, že se nedostane domů.

Otřela si jednu neposlušnou slzičku z tváře. Doufala, že to bude vše z její studnice smutku, ale, jak už to bývá, po jedné slané kapce přichází další.
A další.
A další.
Z úst jí unikl tichý vzlyk.
Nad hlavou se jí zahřmělo. Šedé mraky se stáhly do těžké, temně modré deky.

Jak k zemi padaly první hlučné kapky bouře, po hrdinčiných tvářích klouzaly stále častěji slané slzy. Až když se ty dvě smíchaly se Sally rozhodla sbalit si své lůžko a probudit chlapce. Vůbec ji nenapadlo, že by ti dva mohli ještě spát po těch mnoha hromech, ale asi těžko je mohla za zdravý spánek kritizovat. Pohled měla jemně zamlžený, rozplizlý do pastelových ploch, vše skryté v modrých a fialových stínech.
„Sal?" přehlušil Felix na chvíli bouři. Při dalším hromu sebou rychle trhnul. Dívka se k němu otočila s vážným výrazem. Blonďaté vlasy byly promočené stejně jako oblečení a tváře by nebyly vlhčejší, kdyby Sally právě vylezla z řeky.
,Nebo moře,' napadlo Felixe, když si důkladněji prohlížel zarudlé tváře.
„Stalo se něco?"
Sally se zasekla, protřela si oči a trochu nešikovně se usmála.
„Ne."
Kai viditelně ztuhnul. Opatrně k Sally přešel, vzal ji za obě ramena a hluboce se jí podíval do očí. Dívka mu pohled ostře opětovala, s neprůstupností železné opony v poválečné Evropě.
„Co se děje?"
Felix vždy poznal, když Kai přesadil do svého diplomatického hlasu. Byl klidnější a jistější a mimo jiné se vám snažil vsugerovat, že cokoli Kai řekne, je velice slušné a velmi dobrý nápad.
„Nic!" setřásla ho Sally nevrle. Za ní se objevil jasný blesk a ozářil všechny stříbrným světlem.
„Nechte to být! Nic to není!"
Následoval hrom, u nějž bylo udivující, že z něj neohluchli a Felix se otřásl.
„Nekřič, Sally,“ řekl Kai, stále ledově klidný. Pohledem sklouzl k Felixovi, který si objímal břicho a nervózně těkal pohledem po okolí.
„Chceme jen vědět, jestli ti můžeme pomoct.“ Znovu se zpříma zahleděl dívce do očí, plně vystavený vlivu jejich zlosti.
Hrdinka se zhluboka nadechla. Zavřela oči a potřásla hlavou.
„Jak říkám, je to jedno. A teď musíme jet.“
Potlačená podrážděnost byla až bolestně slyšitelná a prince napadlo, jestli nebylo lepší, když na ně křičela.
Zaduněl hrom.

Koně i děti byli promočení až na kost, když přešli most, první známku lidské civilizace. Tam Kai seskočil ze Sophie a zkoumal znak vytesaný na jednom sloupu.
„Jsme v provincii Nikora,“ zkonstatoval, když skončil. Sally se na něj podívala s tázavým pohledem.
„Což znamená, že jsme jeli po hranici mezi Kialou a Itrem. Tam je to dost neobydlené.“
,Provincie,' problesklo Sally hlavou, ,no jasně. Kdo by chtěl spravovat problémy celého království jako celku.'
„A jak daleko jsme tedy od zámku?“
Kai se zamyslel.
„Asi čtyřicet pět mil.“
Sally zavzpomínala, kam to vlastně mířili.
„A... Nemluvili jste v Labutím Jezeře o Govorkách?“ pronesla nejistě, očividně zklamaná tím, že její paměť něco takového neudrží.
„Je pravda,“ přisvědčil jí Felix, „že do Govorek by to byl jen půlden chůze.“
Kai nakrčil obočí.
„A mohlo se stát, že po tom s obry jsme vyjeli špatným směrem,“ pokračoval tajemník u toho pozorujíce prince.
Jeho veličenstvo mělo tvář zataženou víc než oblohu nad hlavou.
„Někdo se nám hrabal v hlavách. A nemyslím, že by bylo daleko od pravdy, kdybych řekl, že to byl drak,“ řekl nakonec.
„Přeci jen jsme dračí šlápotu našli.“
„To mohla být ta dračice.“
„Na ni to bylo moc daleko.“
Sally se kousla do jazyka. Nezamlouvala se jí myšlenka, že se jí někdo díval do hlavy.

Elena zavrčela a praštila do křišťálové desky starodávného stolu. Nikdy v sobě nesehnala dost romantičnosti, aby si pořídila křišťálovou kouli, která nejenže měla tendenci se zakutálet do míst, kde ji někdo našel a špatně použil, ale také ošklivě zkreslovala obraz. Elena sama musela přiznat, že jedna věc, o kterou nestojíte, když jde o přesné pozorování, je zkreslený obraz.
A teď ji její drahocenný stůl zradil.
Podívala se na své ruce. Za nehty byly usazené drobné, fialové uhlíky.
„Zatraceně!" ulevila si. Postavila se od své ploché observatoře a poklepala na zeď na druhé straně místnosti.
Bylo to jako slova: Sezame, otevři se, protože se objevila prostorná skříňka. Z té Elena vytáhla stříbrné zrcadlo a hluboce se do něj zahleděla.
Viděla však jen své krásné rudé vlasy, božské zelené oči a tváře poseté rozkošnými pihami.
Zdálo se, že i ona už je teď na suchu, alespoň co se týče Prozření. Vyškrábla si fialové uhlíky zpod nehtů a uválela z nich maličkou kuličku. Luskla a kulička vzplála. Nakonec se vznášela ve vzduchu a rozšiřovala se do elegantního kruhu.
Na začátku byl úplně černý, ale pak, rychle jako zapnutí obrazovky, se objevila tvář muže. Měl vrásčitou tvář a hlavu bez vlasů a jeho vínové oči zářily zlatými jiskrami.
„Jak jsi na tom Sauleji?" zeptala se zpříma. Zelené oči se leskly očekáváním.
„Špatně," pronesl Saulej tragicky, „Eleno, tvůj strýc... hledala jsi v jeho archivu?"
„Ráda bych, ale to bych ten archiv musela prve najít, co?" trpce se uchechtla. Saulej si skousl ret a najednou se proměnil ve vlašský ořech.
„Přijedu a budeme hledat spolu. Do té doby jsme bezmocní."
Elena si prohrábla rudé vlasy.
„I když budeme vědět, kde je, asi ho těžko otevřeme," podotkla tónem, který by nemohl více křičet: jen tak mimochodem.
Saulej si povzdechl.
„Neřekl ti nějaké heslo? Slovo nebo nápovědu?"
Elena se rozesmála.
„Mě? Vždycky víc věřil..." slova jí utekla z jazyka.
„Sauleji, kontaktuji tě později. Mám nápad," obraz zhasl a Eleně se po rtech rozlezl nadšený, dětský úsměv.
Zase o krok blíže.