Nejsem hrdinka

Kapitola 29

Vesmír je místo, které když někdo pochopí, tak se změní. To bylo jediné smysluplné vysvětlení, které si Sally dokázala říct a které odůvodňovalo, že právě seděla na Noctem v šipkové formaci s Kaiem uprostřed a Felixovi na druhé straně.
Všichni měli truhlu plnou oblečení, nějakého jídla a sáčků peněz. A Sally netušila, kdy souhlasila s tím, že na tuhle výpravu jede. Vzpomínala si na společný smích s Felixem, rozhovor s královnou o tom, že tam rozhodně Sally nepojede a situaci s princem, ve které byla odhalena jedna z těch mnoha věcí, v nichž se Sally prohlašovala za nejhorší na světě, tedy zpěv.
Vyjeli z brány. Sally měla po boku dýku i svoji flétnu, Kai u sebe choval meč a mapu a Felix... Felix u sebe měl něco, co Sally až moc připomínalo alkohol a svůj vlastní meč. Princova osobní zbraň se od Felixovy velmi zásadně lišila.
Kai měl krásně zdobenou stříbrnou rukojeť, posázenou mnoha velkými modrými kameny s hladkou černou jelenicí a tenkou čepel, která svým vzhledem vypadala jako roztavená ocel v průhledném obalu. Felix na druhou stranu, jeho rukojeť byla omotaná ohmatanou hnědou kůží s jediným kamenem na úplném konci rukojeti - zářivě zeleným smaragdem. Čepel byla široká a už podle pohledu vážila hodně.
Oba meče měly své zvláštní kouzlo. Felixův, který vyprávěl o svých dobrodružstích a o událostech, které zažil a Kaiův, který, až Kai zemře, bude hledat následníka trůnu. Najednou si Sally připadala se svojí dýkou obyčejná. Což jí ve skluzavce událostí, kterými prošla, vůbec nevadilo.

„A co máme teda dělat?" zeptala se Sally, když už projížděli jejím oblíbeným lesem. Kai k ní otočil hlavu.
„Tak... naším úkolem je zbavit naši zemi problémů," odpověděl jí velmi neurčitě. Felix se zasmál.
„Specifičtěji by to nešlo?"
Kai nad svým přítelem protočil očima.
„Budeme jezdit od vesnice k vesnici a vyřešíme jejich potíže s..." odmlčel se, „se vším."
Sally přikývla. To mohla čekat. Když byl král schopen poslat naprosto cizí dívku, která ještě nepřesáhla osmnáct let, na misi na zachránění následníka trůnu (jediného následníka trůnu), poslat tři děti, aby vyřešily všechny problémy, které se v zemi mohly vyskytnout, byl naprosto logický tah.
Felixovi však něco nesedělo.
„Pochopím toho hodně," začal a okamžitě schytal od Kaie pochybovačný pohled.
„Ale jak se ti pro všechny dračí drápy podařilo umluvit krále s královnou, že jsi tu s námi?"
Kai si skousl ret a usmál se. Výraz to byl hezký, ale na jeho stále vážné a chladné tváři působil poněkud nepřirozeně. Princ si odkašlal a začal s citací.
„Jako následník trůnu bych se měl něco naučit o své zemi. Baziliška jsem také zvládnul, není tedy žádný důvod, proč byste mě tu měli držet."
Felix se zatvářil podezíravě.
„Tys jim lhal," prohlásil pak s nezvykle netečným tónem. Princ k němu krátce střelil pohledem a kývl hlavou k Sally, jejíž výraz držel zmatenou grimasu káčátka s obočím. Tenhle tajemný důvod, však neměl být odhalen teď a tak Felix jen chápavě příkývl a všichni pokračovali v jízdě.

Tábor rozbili u městečka Labutí Jezero. Když se Felix vrátil z lovu na - jak se ukázalo - jednoho králíka do polévky, kterého obratně vyvrhl, postavili vodu na oheň. Sally zaujatě pozorovala jeho obratné, opálené ruce. Nevšimla si, že by u sebe měl menší nůž, ale na druhou stranu se nepovažovala za nejlepší pozorovatelku, takže ji to ani nepřekvapilo.
Hotové povinnosti a nadcházející večer ve společnosti vyvolaly trapné ticho. Lůžka byla rozložena (Sally potěšeně zjistila, že jsou to stejná jako při lovu na baziliška), silnější podložky už ležely na dokonale bezkamenných podložích a lehčí pokrývka byla všude perfektně vyrovnaná. Drobný polštářek, který za normálních okolností sloužil jako větší odpínací kapsa, byl vycpán tak skvěle, že ho téměř nešlo rozeznat od normální podušky.
Nikomu ten prázdný prostor zvuků nebyl příjemný, ale byl to Felix, který začal mluvit. Jeho přednáška o historii Labutího Jezera je měla sice zabavit, ale úspěšně v tom selhala. Ale stále byl Felix zábavnější než Sallyin učitel dějepisu, takže si něco doopravdy zapamatovala.
Zakladatel města byl „všemi nepochopený génius" Pětr Ijlič Čaikoffskij. Ten s městem měl velké plány, ale co se týče jmenování jeho úžasného nápadu, byl o mnoho slabší. Právě proto když se ho zeptali kartografové na jméno, vyhlédl z okna budoucí právoplatné radnice na náměstí, které bylo nahrazeno krásným jezerem s hladinou čeřenou jen pár elegantními labutěmi.
Čaikoffskij prý velice zbožňoval hudbu, ale neměl vůbec žádný hudební sluch. To ho bohužel nezastavilo v provozování jeho koníčku psaní někdy i několika hodinových hudebních děl. Právě jeho neutuchající vášeň a impozantní popravčí s ještě impozantnější sekyrou způsobili to, že uši světa zaslechly disharmonický hřích proti hudbě, který Čaikoffskij hrdě pojmenoval Srdcový král. Jméno opery si nikdo nezapamatoval, ale melodie v modifikaci tak silné, že se o jejich původu v Srdcovém králi dalo silně pochybovat, se uchovaly mezi obyvatelstvem Labutího Jezera jako skvadra písní vhodných pro každou příležitost (stačí si jen vybrat správnou píseň a váš pohřeb se stal nejtragičtější událostí staletí) a dostaly jméno Piková dáma.
Sally v hlavě přemítala paralely mezi Čaikoffskim, který způsobil pár zločinů proti lidskosti svojí rádoby hudbou, a Čajkovskim, jehož příběh a písně jí byly do hlavy vtloukány její učitelkou na hru na příčnou flétnu.
Předtím než se Felix mohl pustit do hluboké analýzy života tohoto nepochopeného génia, voda se díky bohu začala vařit a na obloze se objevily hvězdy.

Sally se zapřela dozadu o lokty a zvedla hlavu k obloze, kde v hlavě spojovala zářivé tečky, aby vznikly obrazy souhvězdí, která znala, ale i těch, jejichž existence byla podmíněna Sallyinou špatnou pamětí na astrologii a věci, které slyšela jen letmo jednou v životě.
„Já nevím," začala znenadání a sáhla po své flétně.
„Mě příjde Labutí jezero jako klidná vesnice bez problémů, proč bychom jim do jejich malého živůtku měli přinášet drama?"
Felix Sally strčil do rukou dřevěnou misku plnou horké polévky se zeleninou a kusy králíka. Kai se na ni podíval.
„Většina problémů není na povrch vidět," pronesl nakonec a pustil se do své porce rychlovývaru.
Takhle měl mluvit nástupce trůnu. Tak si to Sally představovala. Jenže teď, když ta slova slyšela vyjít z něčích úst, když byla myšlena vážně. Přišlo jí to směšné. Takhle mluvily jen charaktery v knihách.
Sally jedla svojí polévku a uvažovala nad tím, proč jí kdy přišlo jako dobrý nápad myslet si, že následníci trůnu měli být poetičtí a vážní diplomati. U toho se obratně vyhýbala masu a pozorovala Kaie. Jistě, byl diplomat, ale když se s ním poprvé setkala, málem jí vynadal, že ho zachránila. Byl vážný, ale byl také schopný si udělat kamaráda a jejich vztah byl rozhodně podpořen i Kaiovým podprahovým humorem. Navíc, když pronikla k němu do komnaty, mohlo se mluvit o všem, jen ne vážnosti.
Zanedlouho jí v misce zůstaly jen kousky králíka, které na ni smutně zíraly ze dna, jako by ji prosily, aby se snědla. Znovu nastalo ticho, tentokrát to však bylo ticho siesty. Oba chlapci Sally pozorovali s potutelnými úsměvy. Kai jako kdyby roztál a tvářil se na ni stylem přecitlivělé verze potutelnosti.
„Který z vás je větší masožrout?" odhodlala se Sally konečně k dotazu. Oba přátelé jednotně ukázali na toho druhého.
„Čekal jsem, kdy se zeptáš," ušklíbl se Kai. Felix ho s dokonalostí člověka, jehož nejlepší kamarád má zvyk hodinu v kuse povídat, ignoroval a natáhl se k Sally pro misku.
„Ty nejíš maso, Sal?" ozval se brunet mezi sousty. Sally pokrčila rameny.
„Jen se mu vyhýbám," přiznala tiše a sklopila hlavu. Felix dojedl a položil misku na hromádku tří dřevěných z jedné strany lžiček z druhé vidliček, dvou misek a kotlíku, které měl připravené na zastávku u řeky, kde by je opláchl.
„Pak tu teda máme další důvod proč zajít do Labutího Jezera."
Oči se mu zeleně zableskly.
„Budeme muset dokoupit zeleninu."

Všechny tři děti už klidně spaly. Nesmrtelný plamen stále svítil, i když jeho síla byla rozprášena jiskrami, které vyletovaly ke hvězdám s přáním stát se jednou z oněch zářících teček. Ale jednomu ze spáčů se do snů něco přímo zaplétlalo. Šlahouny břečťanu Kaiovi ve snu o dni, který právě prožil, svazovaly nohy. Jeho snové spící tělo, se však nehodlalo probudit. Kai ve třetí osobě křičel. Křičel dost dlouho, ale mělo to svůj efekt. Reálný Kai se probudil a podíval se na své reálné nohy, které úponky břečťanu obklopovaly jako hnízdo hadů.
Natáhl se po svém meči a rozsekal chapadla jako kuchař pažitku. Svět mu sice osvětlovaly jenom hvězdy a Měsíc na obloze, ale to mu nezabránilo v tom, aby se postavil a rozhlédl se po tom, kdo mu to způsobil.
V tajemné hloubce nočního stínu se jako v plášti ukrývala postava. Ženská postava s křivkami, o kterých snily hollywoodské herečky, když šly znovu pod jehlu. Postava byla velmi nezřetelná, Kai tušil, že kdyby z ní spustil oči, už by ji musel hledat po sluchu. Ukázal na ní špicí meče.
„Nech mě na pokoji," řekl o něco hlasitěji, než původně zamýšlel. Žena zaprskala.
„Nech mě na pokoji, nepřej si mě mít za nepřítele."
Ženina výhružná slova zanikla v zakašlání ohně, který se konečně prožral vrstvou břečťanu a teď se jí doživoval, aby celou zelenou pokrývku vymazal z existence. Předtím než jeho světlo mohlo odhalit identitu tajemné postavy, žena zmizela do nedalekého lesa.
„Co to sakra bylo?" ozval se rozespalý dívčí hlas. Kai sklopil meč.
„Problém Labutího Jezera."