Nejsem hrdinka

Kapitola 25

Královna Annalis tušila, že se princi, hrdince a podkonímu stalo něco strašného. Nijak ji to nerozrušovalo, až na to, že to všechno byly děti. Tak mladou krev by na bazilišky poslal jen šílenec. Ani její matka by nad tím nepřemýšlela, pro ni byli její tři andílci tím nejdražším na světě.
„Jste v pořádku, královno?" ozval se Gideon. Annalis si uhladila vlasy přes uši a otočila se k muži s překvapivě děsivým pohledem. Druid trochu ucouvl.
„Jistěže jsem v pořádku, Gideone. Už jsi mi zjistil, kde jsou děti?"
Tón byl překvapivě kousavý. Královnina vysoká nesnášenlivost Gideonů Ilriských z něj čišela, jako by někdo spustil fontánu a nahrnulo se do ní víc vody než se čekalo, takže bylo okolí silně pokropeno.
Gideon zavrtěl hlavou a sklopil ji stylem psa, který zklamal svého majitele. Královna jen protočila očima.
„Jestli mi do západu slunce nezjistíš, kde jsou a jestli neumřeli, postarám se o to, že tvá výplata bude výrazně seříznuta," postavila se, oprášila si šaty a rozešla se pryč. Po pár krocích se zastavila a znovu se k němu otočila.
„Náš host z vodního světa, to děvče Polatie, si stěžovala, že ji jistý - teď ji budu citovat - „plešoun" obtěžoval. Nech si své touhy pro sebe, Gideone, jinak půjdeš pro dalšího baziliška sám."

Hluboká noc objala hrad jako přítulné štěně vlkodava. Gideonův plat měl zažít veliký šok, ale to Polatie netušila. Místo toho hledala královniny komnaty, jelikož se do lázní proplížil znovu ten muž a jeho letmé pohledy jí nedávaly spánku. Vyšplhala po schodech nahoru. Nechtěla potkat nikoho, kromě královny, té zlatovlasé hrdinky a prince, s nevrlými lidmi, jejichž jediným cílem je ji zabít, už měla zkušeností dost. Co však slyšela, princ a hrdinka byli stále pryč. Bála se o ně, bála se i o svůj domov a doufala, že se jim podaří je toho netvora zbavit.
Objevila se v poněkud kratší chodbě. Na stěnách byla spousta dveří, které jí připadaly jen jako namalované a obrazy, jež naopak čpěly reálností. Trochu zavětřila. Nymfy to měly ve zvyku, když někoho hledaly. Nic, tedy, nic pro ni známého. Přiběhla k prvním dveřím a zaťukala. Ticho. Přešla ke druhým. Také bez odpovědi. Zkusila zmáčknout kliku a napadlo ji, že to měla udělat už dříve. Bylo zamčeno. Skousla si ret a vrátila se k prvním dveřím. Nešly otevřít, zřejmě také kvůli zámku. Nakrčila nos, to hledání uprostřed noci ji úplně nenaplňovalo štěstím a nadšením. I ona potřebovala spánek. Třetí dveře ji dovnitř nepustily, stejně jako čtvrté. U pátých si přislíbila, že zkusí další patro. Zaťukala a zevnitř se ozvalo jen tiché: „jděte pryč! Zrovna jsem skončil šichtu!"
Polatie nad tím pokrčila rameny a vběhla do dalšího patra. Tam ještě chodili lidé a jí bylo jasné, že bez povšimnutí nikoho nenajde.
Pak ji konečně napadlo, že zde spí služebnictvo a změnila svoji polohu o další dvě patra. Tam byly dveře jen dvě. Svým nacvičeným rytmem zaťukala melodii bez jakéhokoliv smyslu a dveře se samy od sebe otevřely. Překvapeně je pozorovala.
,Že by někdo nezavřel?" pomyslela si a podívala se na své klouby, jako by byly dost silné na proražení zámku. Tiše vstoupila.
I ve tmě bylo vidět, že pokoj je laděný do hnědé a bílé s akcenty emeraldové zeleně. Na široké posteli z tmavého dřeva s bílým povlečením a zelenou dekou někdo ležel. Byl ve velmi loveckém oblečení a tohle byla očividně pozice, ve které usnul poté, co na postel vyčerpaně spadl. Přicupitala ke spáčovi s tichostí střádání pavoučí sítě a jemně šťouchla do jeho ramene. Celé tělo vyskočilo na nohy a málem nymfu srazilo k zemi.
„Polatie?" zeptala se Sally udiveně a sledovala dívku s bděle rozespalým pohledem. Polatie přikývla a podívala se ke dveřím.
„Vy jste zpátky," konstatovala radostně. Sally přikývla.
„Je to monstrum pryč?"
Hrdinka vyhlédla z okna, pak zpátky na nymfu.
„Ano," přikývla pomalu.
„Ale to teď není důležité, co tu děláš?"
Polatii se do tváří nahrnula červeň.
„Tam dole, v lázních," začala zdráhavě, „je muž a pozoruje nás, převážně mě, když spíme."
Sally pozvedla obočí.
,To jsou i tady úchylové?' pomyslela si a naklonila hlavu ke straně. Polatie zašoupala nohama, jako kdyby se styděla za to, že to Sally vůbec řekla. Blondýnka se narovnala a protáhla se.
„A ty kvůli tomu nemůžeš spát," vydedukovala. Polatie přikývla a pozorovala Sally jako učitele při testu.
„Tak co ode mě potřebuješ? Místo na spaní, nebo abych tě toho úchyla zbavila?"
Nymfa nakrčila obočí.
„Co je to úchyl?" zeptala se nevinně. Sally překvapeně zamrkala.
„Místo na spaní, nebo aby ten chlap odešel?" Polatie naklonila hlavu k pravé straně.
„Aby odešel," špitla zahanbeně. Sally přikývla, sáhla po dýce a kývla Polatii, aby šla za ní.

Cesta byla tichá, za rozhovor obou slečen stihli služební dokončit své povinnosti a navíc se uložit ke spánku. Schody byly dokonale tiché, ale zároveň temné, takže Sally jen čekala na moment, kdy se z nich sesype jako značně omlácený pytel brambor. Dýka jí poskytovala alespoň nějaké to světélko.

Sally neměla ani tušení, že zámek má lázně, a proto jejich velikost nebyla ani tak velkým překvapním.
„Páni," šeptla. Její hlas se rozléhal a rezonoval. To v ní vzbudilo jistou vzpomínku, která jí donutila si promnout uši. Polatie nevěděla, proč to Sally udělala, ale pak si pomyslela, že to bude kvůli nezvyklé akustice místnosti. Hrdinka se rozhlédla a opravdu. V temném rohu místnosti stál muž ve zlatém rouchu a s plešatou hlavou, která odrážela světlo dýky s dokonalostí zrcadla. Přimhouřila oči.
„Gideone? Co vy tu děláte?" zeptala se. Muž se na ni podíval a rychle se otočil. Sally si byla jistá, že to je Gideon. Rozběhla se za ním přes celou místnost. Nohy jí jemně podkluzovaly, ale to druidovi také. Když se však Sally přiblížila k muži už jen na metr a půl, zeď za ním se otevřela a spolkla ho jako hladová ryba, která byla podobně slizká jako mužova osobnost. Sally na zeď položila ruku. Pevné kamení mlčelo, ale svou neexistující tváří říkalo Sally, že tam žádná tajná chodba není. Dívka pozorovala zeď a tiše u toho vrčela různé nadávky na nikoho konkrétního.
,Tohle se musí říct Kaiovi,' pomyslela si rozzuřeně a bouchla do zdi pěstí.
,Každý si splatí své dluhy karmě sám.'