Nejsem hrdinka

Kapitola 54

Kai vytáhl svůj meč a chvíli zkoumal zvláštní vzor na čepeli. Jednorožec ho nenapadl.
Nepřekvapilo ho to, přeci jen byli v Nikoře. Chvíli uvažoval jestli jeho meč bude schopen zbavit se něčeho takového.
Na druhou stranu, čeho se tenhle meč ještě zbavit nedokázal.
„Kaii," ozval se Felix, „jseš si jistý, že Sally udržíme tady?"
Princ se opřel o své ruce a zhluboka se nadechl.
„Ne."
Tajemníkovu tvář zalila starost.
„Ale můžeme to zkusit," dokončil. Podíval se na Sally, která momentálně mnula Imérovi uši. Kdyby však byla víc mimo, nebyla by tady.

„Imére, neuvěříš tomu, ale viděla jsem někoho z mého světa," mumlala mu Sally do hřívy. Zavřela oči a znovu začala mluvit. Doufala, že to vytlačí ten ošklivý, stříbrný šepot. Bylo na ni toho moc a ještě víc.
„Mluvili jsme spolu."
Sally měla těžká víčka.
„Chybí mi brácha a mamka a táta. A Paige." Dívka zanadávala a krátce se zasmála. "Vždyť mi chybí i Jeremy."
Zívla. Prsty se jí zapletly do hebké filikísovy hřívy a Iméras začal vrnět. Stříbrná chapadla byla vytěsněna temnotou, která přišla se Sallyiným spánkem.

Tajemník byl zmatený. Rozumněl Sally a její únavě. Nerozumněl však, proč se mu neděje něco podobného. Ti dva si přeci byli... Sám se vytáhl ze svých myšlenek. Tu otázku si pokládal už dost dlouho.
Byli si podobní?
„Kaii, chybí ti tvá matka?"
Princ k němu zvedl hlavu. Hořce se uchechtl.
„Až příliš."
„I po té době?"
Kai pokrčil rameny.
„Sedm let pro mě očividně není dost."
Oblaka spěchala po obloze ke slunci, aby mělo polštáře, kam si po celodenní cestě ulehnout.
Felix se s povzdechem postavil a sáhl do své brašny pro jednu lahvičku. Nakapal si trochu jejího obsahu na jazyk a polkl. Tvář se mu zkroutila do znechuceného citronu.
Vítr přinesl pachy z lesa. Starou krev, děs, magii, jednorožce. Vše se smísilo s vůněmi jejich místa. Koně, kůže, Iméras, Kai, Felix sám a magie tak jiná od okolí, že to nikdo nenazýval magií.
„Kaii, ty věříš, že najdeme tvoji matku?"
„My?" Kai zakroutil hlavou, „my ani náhodou. Já věřím v Sallyinu... Auru." Na princově tváři Felix viděl úsměv důvěry, něco velmi cizího.
Vrátili se ke svým předchozím činnostem. Museli něco dělat, aby zahnali ten pocit zkrouceného žaludku.
K Felixovu nosu se znovu donesl pach jednorožce. Tentokrát však byl o dost blíže.
„Jsi připravený?" zeptal se Felix znovu. Potřeboval mluvit. To ticho ho zabíjelo. Princ zavrtěl hlavou.
„Tohle je možná příběh o tom, jak vymře rod Maliců po meči."
Oba se krátce zasmáli. Iméras zavrčel, jako by říkal, že jsou moc hluční.
„Myslíš, že nám rozumí?" šeptal Kai.
„Jsem si docela jistý, že jo. Minimálně u Sal to tak je."
„Teď nás slyší, že?"
Felix přikývl.
„Tak chci říct, že to je nejmilejší kočička, jakou znám."
„U všech kouzel mudrců. I Nocte je milejší kočka."
Znovu se smáli. Iméras znovu vrčel.
Pak Kai zvedl hlavu, uši mu pod vlasy zašmikaly a on se podíval na místo, kde měla být Sallyina hlava.

Měla být.

Nocte se snažil odtrhnout se od stromu.

Felix ho uvázal pevněji? Kdy?

„Felixi, máme problém."

Oba chlapci stáli na nohou. Všude okolo nich zpíval stříbrný hlas. Někde ve stromech byla Sally. Iméras vyl připraven všechny ty stromy strhnout k zemi.
Podkoní rychle odvázal vraníka. Málokomu mohl věřit v orientaci, jako jemu.
Nocte vběhl do stromů. Kai, Felix a Iméras za ním.

Všude bylo moc zpěvu. Moc pachu. Moc stop. Sally mohla být kdekoli. Přesto Nocte utíkal s jasným cílem na jedno místo.
Lidé by to nazvali mýtinou, která byla opakem slunečné. V jejím středu stál krásný kůň.
V rámci možností. Oči mu plály rudými plameny. Nohy byly moc dlouhé. Tělo moc liščí. Roh na hlavě se leskl stříbrným potahem magie.
K jednorožci se unaveným krokem blížila Sally. Oči zastřené stříbrnou mlhou.

„Sally!" Kai vytasil meč a rozběhl se za ní. Felix ho ani nestihl varovat a princ už letěl dozadu, držen pod krkem stříbrným chapadlem.
Tajemník se temně zamračil a vytáhl svoji zbraň.
„Proč jdeš na ni? Huh, ty potvoro?" Felix se blížil k Sally a jednorožci. Muselo přijít chapadlo, někdy. A taky že ano. Meč se zabodl do země. Felix však už táhl Sally pryč. Ani se na něj nepodívala.
Nocte ho odstrčil, Sally se rozběhla k jednorožci. Bělmo získávalo stříbrný lesk.
Hřebec zařehtal, postavil se na zadní a tryskem běžel ke své jezdkyni.

Sally stála před Stříbrným.

Její kůň byl blízko. Stačil jeden krok.
Ale také jeden dotyk.

Pak se stalo několik věcí naráz. Sally natáhla k jednorožci ruku. Nocte ji kousl do ramene. Kai se postavil na nohy, připravený znovu zaútočit. Felix rozsekl stříbrné chapadlo, které se k nim blížilo. Iméras se zakousl jednorožci do boku.

„Au!" vyjekla Sally a promnula si rameno. Oči ztemněly, mlha se do nich vpila a bělmo bylo znovu bílé.
Zamrkala a přejela pohledem na filikíse, který se divoce rval se Stříbrným. Roh stříbrně zazářil a Iméras byl odtažen stříbrným chapadlem. Sally vytasila dýku. Jednorožec byl na nohou dřív než byla Sally připravená.
Ucouvla s Noctem. Jednorožec se k ní rychle přiblížil. Ani nechodil, jen se lehce vznášel. Černoočka ho chytila za roh a sekla.

Letěla dozadu, v ruce pevně držela modrostříbrný ostrý objekt. Odhozena zvláštní sílou dopadla na zem.
Kai s Felixem se rozběhli za tvorem. Nocte naopak od něj.
Princ ho sekl po boku. Tajemník po zádech a levé zadní noze. Kai se prohnul, aby se vyhnul jednorožcovu útoku. Kůň hořce zaržál a ohnal se po Felixovi. Brunet nebyl úplně nejšťastnější, jednorožec se mu ostrými zuby zaryl do ramene. Zacouval a se syčením se chytil za rameno.
Kai sekl tvora ještě po krku a pak si ho převzal Iméras. Obě zvířata kousala a kopala. Škorpióní ocas sebou trhal a útočil. Oči jednorožce měly v sobě šílená světla vyděšené zvěři.
Kolem prince prošla Sally s Noctem po boku. Dívka se rozběhla. Dýku v levé useklý roh v pravé. Skočila. Dýka spadla na zem. Dopadla na jednorožcovo tělo.
Když se Sally odtáhla do sedu, ruce měla prázdné a potřísněné stříbrnou krví, která schnutím černala. Vytáhla roh ze srdce teď mrtvého tvora a nechala Iméra, aby si ho sežral na svačinu. Otřela roh od krve a rozplakala se.

Tři lidé na scéně se pevně objali.
„Je to moc, že chci jednou neumřít?" vzlykala dívka. Nocte jí strčil do hlavy.
„Chci domů..."
Chlapci ji vytáhli na nohy, ale zjistili, že by ji spíš sunuli po zemi. Kai shlédl Felixovu ránu na rameni a prosebně zíral na Nocteho. Vraník frkl.
„Musí ještě něco vyřešit," přeložil Felix a zvedl Sallyinu dýku. Blondýnka vzlykala princi do košile. Jeho veličenstvo se zhluboka nadechlo a zvedlo dívku do svého náručí. Sally ho objala kolem krku, dál mumlajíce slova o domově a přání normálnosti.
Tři děti šly zpět do svého tábora.

Felix se naposledy ohlédl na Nocteho. Kůň zatím s hrdým výrazem sledoval Iméra.
„Chybí dva. Pak příjde konec."
Hlas přišel ze vzduchu. A přitom všichni věděli, že tam zapadá. To však Felix, Kai ani Sally neslyšeli.
Možná, že ani neměli.