Nejsem hrdinka

Kapitola 49

Nikora byla hezoučká provincie. Zatím.
Sally viděla jen jednu vesničku.
Lidé byli velmi milí k cizincům zvenčí, což Sally přišlo... možná trochu podivné, ale zároveň ne nepříjemné.

Přesto se zdálo, že většina života vesnice se odehrává uvnitř a okolní les je jen kulisa, jen šum v pozadí ticha.

Sally si byla jistá, že takhle idylické místo už viděla někde na obraze. Zamyslela se, ale v paměti jí nevyvstala žádná vzpomínka a Sally si řekla, že je to jen tou poetičností a krásnými barvami.
Kdyby se byla bývala vyznala v uměleckých stylech, pravděpodobně by ji napadlo, že dokonalejší zobrazení impresionistického obrazu by nenašla.

„Kaii, nechci být nepříjemná, ale-" Sally se rozhlédla po vesničce, která, kdyby byla mírumilovnější, všichni lidé by u sebe měli bílé holubičky a zbraně by byly zakázány pod trestem lechtání „-nezdá se mi, že by zrovna tady nějak trpěli větším problémem, než les okolo nich."
Felix se na ni podíval, Kai byl ponořený ve vlastních myšlenkách a dívku absolutně ignoroval.
„ „Les okolo nich?" "
Sallyiny oči zazářily.
„No... protože, sis všiml že," začala Sally vysvětlovat hláskem tak slabým, že by proti němu právě narozené dítě bylo jako superhrdina, který na rozcvičku deformuje planetu, „že jsou všichni trochu zaseklí tady."
Proč se na ni tak díval?
„Tedy mám takový pocit."
Felix shlédl z ní na Kaie a přimhouřil oči.
„Kaii?"
Strčil do něj loktem.
„Kaii, slyšels Sally?"
Princ mlčel.

Sally si promnula prsty.
Felix praštil prince do ramene.
Sallyiny uši se zaplnily jednotným, dlouhým tónem. Viděla, že Kaiovy rty se hýbají.
Před očima se jí objevily modré, rudé a zelené mžitky.

A pak to zmizelo.

„Sally?"
Hrdinka cítila dvě studené ruce na zádech, ale toho, kdo je tam měl, neviděla. Narovnala se.
Někdo před ní stál.
Tedy, někdo.
Tohohle člověka by Sally potkala téměř kdekoli.
„Jeremy!"
Chlapec se k ní otočil.
„Shawová?"
Sally na něj zírala, jako by byl ponořený v roztaveném železe a neječel bolestí.
„Co tu děláš, Jeremy?"
„Co tu děláš ty?"
Jeremy se na dívku díval velmi podobným stylem.
Sally viděla jeho bledou pleť a temné kruhy pod očima.
„Kaii, X, co se děje?" Sally se podívala ke svým společníkům. Nikdo tam nebyl.
Nikde nikdo nebyl.
„Sally, seš v pohodě?"
Jeremy se k Sally s rychlým krokem přibližoval. S každým krokem byl však průhlednější.
„Jeremy, počkej!"
Ale chlapec byl už pryč.

Felix Sally objímal. Kai ji nešikovně obtahoval rukama. Byla zpátky.
Nebo byli zpátky oni.

Sally by se ráda zeptala, co se stalo, ale nenacházela slova. A zdálo se, že není jediná.
Felix ji pustil první a nervózně se rozhlédl.
„Kaii, Nikora byla elfí, viď?"
Princ rozvázal své ruce jako mašli.
Narovnal se a chvíli na Felixe zíral.
„Ano. Čistě elfí. Pokud se správně pamatuji, byli z většiny vybiti."
Sally si i ve svém rozpoložení všimla drobné jiskry smutku v princových očích.
Felix přikývl a zabručel něco, co by v komiksu dostalo přepis: ... Hm...
„A ano, téměř celá Nikora prosakuje. Když používáš magii v takovém stylu,  není možné, aby tu prosaky nebyly."
Velmi rychle mu došlo, že Sally tomu nerozumí.
„P-prosaky?" ozvala se Sally slabě, ,,prosaky magie?"
Kai přikývl.
„Možná ti to dovysvětlím později," konstatoval s ohledem na její roztřesený duševní stav. Sally mu za to darovala vděčný úsměv (možná spíš úšklebek, ale Kai měl nějakou emoční inteligenci a věděl, že její mozek se zatím snaží vyrovnat se s tím, ať už to  bylo cokoliv).

Sally si promnula spánky. Kdyby jí někdo spláchnul mozek do záchodu s točením tak rychlým, že ho odstředivá síla rozdrtila na dětskou přesnídávku, asi by si toho nevšimla a kdyby ano, vůbec by ji to nepřekvapilo.
„Promiň Sally, vypadá to, že v okolí není žádný o moc slabší prosak."
„Ale můžeme ji dostat pod štít."
„Už jsi někdy zkoušel používat magii v prosaku?"
„Asi ne tu, kterou používáš ty, ale-"
„Mohlo by se to zvrtnout. Třeba tak, že by zmizela kompletně."
Sally si konečně uvědomila, že chlapci mluví.
„U tebe rozhodně. Kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby -"
Kai překryl Felixovi pusu dlaní. Sally se na oba zmateně podívala.
„Kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby někdo jako já použil bolestivé kouzlo?"
Dívka se zamračila, nelíbil se jí tón hlasu ani ten jas, ve který se změnila Kaiova jiskra v očích.
„Ať už je to cokoli, tak to neuděláš." Pevně mu stiskla rameno.
A pak letěla na zem, na druhou stranu ulice, v bezvědomí. Kdyby však viděla, byla by obklopená temnotou a ze vzdálenosti asi dvou metrů by na ni vyděšeně zíral Jeremy Jills.

Přemístili se na okraj vesnice. Felix zakázal Kaiovi se Sally dotknout a ani teď, když všichni byli seskládáni u stromu, měl princ podmínku, že pokud se Sally dotkne, Felix mu utrhne ruku.
Felix chvíli zíral na Sally. Dýchala. Slabě a tiše, ale přeci.
„Kaii, vidíš ji?"
„Ano. Proč bych neměl?"
„Předtím jsi ji neslyšel."
Kai nechápavě zamrkal. Felix sklopil pohled. Na opálené pokožce to nebylo moc vidět, ale trochu se červenal.
„Felixi, jak dlouho se známe?"
„Šest let?"
„Přesně. Felixi, pokud je to důležité, můžeš mi to říct. I pokud ne. Můžeš mi říct všechno."
Felix se na něj podíval s pochybovačným výrazem.
„Ne, všechno ne," zavrtěl brunet hlavou. Kai se netypicky relaxovaně zapřel do stromu.
„Jasně. Tvoji rodiče."
Chvíli se na sebe dívali.
„Vím, kdo jsou."
„COŽE?"
„Přeci neočekáváš, že když spolu tak často čarujeme, když znám tolik druhů magie a když znám rasy, že mi nedojde, kdo je alespoň jeden z tvých rodičů."
Felix se na Kaie díval zraněně.
„A... Co... Co si o mě myslíš?"
Princ se napřímil. Najednou z něj šla energie, kterou vyzařoval jen hluboce respektovaný člověk, který ví, o čem a ke komu mluví. Znovu byl princ.
„Nic o tobě by nezměnilo to, kdo pro mě jsi. Jsi jako bratr."

Vítr česal strom opatrnými prsty. Chladil spící dívku poblíž dvou chlapců a mezi těmi čeřil ticho. Tak křehké, tak prosté. Bylo v něm cítit vděk a důvěru.
„Jo. Bratr," dostal ze sebe Felix.
Poprvé v historii světa, ať už jste kde jste, bylo ticho rozbito nenásilně.

Chlapci se objali přesně v ten moment, když se Sally probudila. Cítila se v pořádku a věděla, že to ti dva teď také.