Nejsem hrdinka

Kapitola 23

„Sally, jak se ti vlastně podařilo toho baziliška dostat?" zeptal se Kai, když naskakovali na koně. Sally si opatrně uklidila flétnu do tašky a převzala od prince svoji dýku.
„Dalo by se říct, že náhodou," pousmála se a zastrčila dýku do pochvy. Kai pozvedl obočí.
„Vzali jste mi dýku a jediná zbraň, kterou jsem měla byla moje příčná flétna."
„Ta křivá trubička je hudební nástroj?" podivil se Felix. Sallyin úsměv se rozšířil.
„Ano," přikývla. Oba chlapci se na ni nedůveřivě dívali. Kai se na ni chvíli mračil a pak pobídl Sophiu ke kroku. Amicus s Noctem následovali.
„Takže jsi ho porazila hudbou," konstatoval Kai chladně.
„Na to, že jsem ti díky tomu zachránila život, nevypadáš úplně vděčně," ušklíbla se Sally a Nocte se začal potichu smát.
„Jen mě udivuje, že to nenapadlo mě, ale tebe ano."
„Tím chceš říct, že jsem méně inteligentní než ty?"
Nocte přidal, aby dorovnal Sophiin náskok.
„Tím chci říct, že já jsem byl cvičený na zabíjení téměř všeho a ty, která sotva udrží dýku, baziliška zabila bez cizí pomoci."
Sally překvapeně zamrkala.
„Kdybych tě neznal lépe, řekl bych, že to byl kompliment," uchechtl se Felix. Kai ho zpražil varovným pohledem.
„Chceš mi tím naznačit, že neumím slečnám skládat komplimenty?"
Felix si olízl rty a trochu nervózně se rozhlédl.
„Tady musíme zahnout, abychom se dostali k zámku," odbočil od tématu na cestu. Kai se zatvářil téměř uraženě. Felix pobídl Amicuse k běhu. Sophia na Kaiův pokyn též přidala.
„Okamžitě mi odpověz, Felixi!"
Sally se začala smát.
„Nocte, jsi schopný je oba předehnat?" zeptala se vyzývavě a ušklíbla se. Nocte zařehtal, jako by její výzvu přijal a rozběhl se. Sally se ho pevněji chytila a rozesmála se. Užívala si rychlost a vítr, který jí pročesával vlasy. Velmi ráda zapomínala na to, že ještě před pár dny by se koně bez vojenského doprovodu nedotkla.

Kroky se rozléhaly po prázdných, dlouhých chodbách, které byly jako stvořeny pro záhadné postavy v pláštích a jejich rozhodně neméně tajemné akce. Plášť vlál díky rychlosti kročejí a plnil tím veškeré požadavky, které si lidé v plášti v temných chodbách stanovili, aby byli dostatečně podezřelí. Stíny v chodbě poletovaly po tváři a tvořily na ní hrozivou grimasu. Jen jedna věc byla jasná. Barva očí připomínala tisíckrát vyjasněnou noční oblohu, jejíž hvězdy však stále zářily jako naděje výhry ve válce. Ani stíny nedokázaly proměnit zář v děs a smrt. Dívaly se dopředu a něco hledaly. Možná někoho.
Postava natáhla ruku dopředu, prsty ťukly o neviditelnou zeď a začaly z ní pomalu vytahovat cihlu, jako by se bály, že rychlost spustí nějaký ochranný mechanismus. Postava po chvíli držela v ruce něco velmi těžkého, dle toho, že ruka směřovala přesně k zemi a prsty se třásly námahou. Uvolnily se a téměř okamžitě poté se ozvala dutá rána, jak na zem spadlo něco opravdu těžkého, co by nikdo nechtěl na noze. Do té chvíle neviditelná zeď se objevila, jako by se snažila napodobit duchy z filmů o paranormálních aktivitách. Cihly se nakláněly a posouvaly, snad aby vytvořily průchod na jisté místo. Opravdu tomu tak bylo, jak se ostatně osoba mohla ujistit, když za zdí našla obrovskou knihovnu. Teď bylo načase hledat a najít, kdo to byl. Když to neudělá on, pak se toho nechopí nikdo.

Když se skupinka tří novorozených zabijáků bazilišků vrátila do královského hradu, už byla hluboká noc a Sally pomalu, ale velmi jistě usínala. Kai ji pozorně sledoval, jako by se bál, že znovu usne a už se neprobere, dokud on s Felixem nebudou kamenné sochy. Felix je oba skenoval jako čárový kód.
„Použijeme vchod do stájí," pronesl s úsměvem a sáhl do vlastní brašny. Prsty se mu otřely o kovový povrch klíčů, již značně zrezlých od užívání. Kai se na něj jedovatě podíval.
„Ano." Felix se ušklíbl a Kai protočil očima.
„Takže žádný hluk?" špitla Sally. Kai k ní starostlivě bleskl očima.
„Toho už jsi dneska měla dost," odpověděl jí a pozoroval, jak si mne spánky. Mrkla a její pohled se stočil k němu. Jiskry vděčnosti v nich vypadaly jako celé galaxie.
„Díky, Kaii." Chlapec přikývl a pohladil Sophiinu hlavu. I on měl už zvuků dost a ani si nedovedl představit, čím si musela Sally projít, aby baziliška zabila. Soudě dle jejích pohaslých očí a viditelné bolesti hlavy to bylo opravdu hodně, něco jako když učitel dovolí žákům vyřvat se na začátku hodiny a všichni spustili na plné pecky. Nespokojeně mlaskl. Kdyby se mu podařilo baziliška se zbavit hned napoprvé, nikdy by si tím nemusela projít. Felix rychle seskočil a zasunul klíče do skryté klíčové dírky. Otočil a skrytý mechanismus zarachotil. Zeď se otevřela a odhalila tajný vchod do stájí. Sally unaveně zvedla hlavu a pozorovala tajné dveře. Kdyby v sobě měla o trochu víc energie, pravděpodobně by se překvapila. Koně vjeli dovnitř a Felix zavřel bránu. Narozdíl od otvírání to byl naprosto tichý proces. Rozhlédl a zamračil se. Něco zlého se blížilo, ale netušil, co to mohlo být. Chvíli uvažoval, jestli to nemá něco společného s jeho snem, ale radši to zamítl. Občas bylo lepší předstírat, že pravda neexistuje a místo toho si dosadit krásnou pravdu.

Po příjezdu si skupinka ani nešla dát večeři. Ať už proto. že by to znamenalo další hluk, nebo proto, že nikdo z nich se nechtěl setkat s králem, královnou či některým ze služebných.
Když Sally dorazila ke svému pokoji, na chvíli uvažovala, jestli by neměla někoho zavolat, aby se zeptala jestli má noční košili, ale pak tu možnost zavrhla s myšlenkou, že služební také potřebují spát. Svlékla se pouze do košile a znaveně si lehla. Baziliškův jekot jí stále zněl v hlavě, jako bolestná připomínka toho, že je mrtvý.
,Šlo ho nějak zachránit?' pomyslela si. Myšlenka jí jednoduše vyplula na povrch, jak už nebyla schopná kontrolovat, o čem vlastně přemýšlí.
,Šlo toho baziliška nezabít?' řeka myšlenek se na ni rychle valila a ona si byla jistá, že pokud si nedá pozor dost dobře ji semele. Zavřela oči a pokusila se usnout. Opravdu by se jí hodilo ticho, které jí setrvávající hlas baziliška nehodlal dopřát. Povzdychla si a začala počítat ovečky.