Nejsem hrdinka

Kapitola 36

Uběhla asi hodina od toho, kdy Silvia s Arborem zmizeli vyjednávat do jiné místnosti a nechali ubohou Sally v přítomnosti pouze nechutně atraktivních lidí. Jediné, co ji drželo duchem a myslí na místě, byl kovový chlad flétny. Pouze když hladila nástroj a broukala si noty, ji nepřemohla touha skočit po někom v její blízkosti a zmuchlovat ho do bezvědomí. Svůdné myšlenky si tedy nahrazovala plány, jak nenásilně vysvětlí Felixovi a Kaiovi, že od nich bylo velice nepozorné, že ji nevyslechli a poslali na misi, která jí možná bude stát život.

Atmosféra celé scenérie byla odlehčená, ale poněkud nervózní. Kdyby Sallyina mysl nebyla zaneprázdněna neuvažováním nad tím, jak zatraceně svůdné jsou křivky dryád, tak by ji napadla otázka, jak dlouho asi trvá normální diplomatické jednání. Možná, že hluboko pod proudem něco takového bylo, ale nemilá odpověď, kterou mohlo být: „až několik hodin".
Dívka pohodila vlasy, jako by chtěla, aby v ten moment vyrostly o dobrých pár centimetrů a zapůsobily poeticky a pohádkově, ale vůbec se to nedařilo.
Další série not, která jí brumláním vyšla z úst, ji od nepříjemných myšlenek znovu vyrušila.
Ve stavu broukavého transu zůstala po velmi dlouhou dobu.

„Sally?"
„Hm?"
Dívka zvedla oči nahoru k rozzářené tváři Silvie. Od úst jí uniklo něco jako: Ježíši Kriste, bože na nebesích! a v okamžiku padla dozadu na záda. Silvia nechápavě zamrkala a narovnala se.
„Jsi v pořádku?" ozval se Arbor. Sally potřásla hlavou.
„Jo," zasekla se, „totiž ano. Jsem v pořádku." Postavila se a oprášila si kalhoty. Oči se zableskly.
„Je dořešeno?" zeptala se prostě a stiskla flétnu.
,Ať prosím ano.'
Arbor se Silviou se po sobě s úsměvem podívali.
„Jistě."
„Nezklamali bychom přeci hrdinku."
Jiskřilo to mezi nimi energií, kterou Sally viděla mnohokrát u svých rodičů.
,Takže jsem pro ně malá, nepozorná dcerka, úža.'
Nedala však své myšlenky najevo a usmála se na ně.

„Na oslavu našeho sjednocení!"
Arbor zvedl do vzduchu pohár naplněný nazlátlou tekutinou, která Sally až moc připomínala whisky. V jejích rukou - stejně jako v rukou všech ostatních - byl podobný pohár, ale ona necítila potřebu to vypít. Alkohol jí nepřišel jako dobrý nápad.
„Ty se nenapiješ?" zeptala se Silvia. Sally sebou znovu trhla. Pak zavrtěla hlavou. Silvia sáhla na pohár a vykloubila ho ze Sallyina sevření. Sally jí nebránila.
„Nemám chuť."
Silvia přikývla.
„Není to pro každého," souhlasila a postavila pohár na zem. Arbor se rozhlížel po dryádách, jimž se na tváři zračila mírná podnapilost, s výrazem nepříjemného puberťáka na místě, kde se mu vážně nechce být.
„Pojďme trochu do soukromí."

Silvia s Arborem stáli proti Sally jako dvě majestátní sochy bohů nad nejistým smrtelníkem. Smích a hovory dryád sem téměř nedoléhaly.
„Je nějaký problém?" zeptala se Sally, hned si v duchu odpověděla. ,Jistěže je, jinak by s tebou nechtěli mluvit.'
Arbor se otřásl. Nepříjemná témata mu vždy způsobovala mrazivé mravenčení všude po těle.
„Jistě ti řekli o... tom unášení?"
Sally přikývla.
„Z toho důvodu jsem k vám přeci šla."
„Tak to se dělo i tady, u Arbora."
Sally si frustrovaně povzdechla. Tak přestávka pro mentální zdraví nebude.
„Nemohlo by pro jednou být něco jednoduché?" zakňučela. Pak se však chytila za pusu.
Bylo to jednoduché. Všechno jí bylo podáno na stříbrném talíři. Vždyť veškeré její problémy byly vyřešeny diplomaticky - v rámci možností. Až na situaci s baziliškem se ze všeho vymluvila.

Sally se znovu ocitla v situaci, ve které jí bylo záhadou, jak tam vlastně dostala. Jeden moment se bavila s Arborem a Silviou a další měla dovést unesené dívky zpět do jejich městečka Modrý Zub. Všechny se zasněnými výrazy sledovaly bod někde v neznámu. Byly trochu jako lidé zdrogovaní do stavu neurčitých lidských schránek jako dělaných do zombie apokalypsy.
„Zopakujte proč tam jdu já a ne vy?"
Arbor si povzdychl jako učitel, jenž výklad opakoval už osmkrát.
„Protože na nás by zaútočili. Nám nevěří. Ty jako dryáda nevypadáš."
„Jo," řekla Sally, „to dává smysl."

Rychlým krokem, známým těm všem, kteří někdy chtěli něco mít rychle za sebou, ale neměli na to moc energie, Sally s bandou zasněných zombií mířila z lesa do civilizace. Čím déle šly, tím více dívek se zdánlivě probíralo a zmateně se rozhlíželo. Sally za sebou slyšela tichý šum jejich šepotu, ale až pár minut později poté co začal, se nějaká dívka odvážila k ní promluvit.
„Kdo jsi?"
Sally k ní bleskově otočila hlavu. Polední slunce jí na chvíli ozářilo.
„Sally," řekla a hlavou jí probleskla myšlenka, jak dlouho asi u dryád byla.
„A co tu děláš?"
„Když to řeknu jednoduše, tak vás vedu od dryád domů."
„A složitě?"
„Byly jste uneseny a já jsem hrdinka, kterou poslali, aby vás vrátila domů."
Dívka nechápavě zamrkala.
„Dobře..." protáhla nejistě.
Les je opustil před nějakou dobou, proto Sally nepřekvapilo, že se Modrý Zub vyloupl z krajiny jako skvrna na ubruse.
„Domov!" vydechla odvážná dívčina nadšeně. Mávla na společnice a rozběhly se. Sally měla pocit, že její nohy jsou najednou vyrobené z betonu, tak jim krátce zamávala a otočila se na cestu zpět.

Další věc, které Sally nerozuměla, bylo to, že když se vrátila do lesa, její zdrcující únava, která přes cestu zpět vzrostla tak, že zůstat vzhůru byl poněkud herkulovský úkol, zmizela. Nezbyl po ní ani pohnutý hrnek, nic. To však nic nezměnilo na tom, že po celou tu dobu, kdy sbírala tentokrát mužské zombie, nepromluvila. Její sociální energie se pomalu a až moc jistě blížila nule. Jedno měla jasné - do skupiny nedomrlců zapadla jako poslední kousek puzzle do sady.

Následovali ji jako káčátka, dokud se únava nevrátila jako učitel po hodině a ona zpomalila natolik, že ji dohnali. Proto byla cesta zpět pro jednou delší. I oni se probouzeli ze svého transu a i jejich zmatení způsobilo tichý šum rozhovoru, ale otázka na Sally došla dřív než u děvčat.
„Prostě..." Sally už znavovalo i mluvit, „vás vracím zpátky do vesnice."
„Jako hrdinka."
Sally přikývla a promnula si oči. Ještě chvíli vzhůru.
Jedna věc, kterou Sally měla na opačném pohlaví ráda, bylo to, že nedrželi bezdůvodně dlouhé rozhovory. Ale s žijící mrtvolou jako Sally by přehnaně rozsáhlý rozhovor nechtěl vést ani bůh nočních můr.

Kdy vstoupili do Labutího Jezera? stejnou otázku si pokládala i Sally, protože vzpomínky na cestu se jí mlžily mnohými mikrospánky. Adrenalin už kompletně odezněl a její energie při cestě s dívkami do Modrého zubu byla najednou nebetyčný bod. Pak je uviděla.
Oba tam stáli. Kai měl černé vlasy rozhozené kolem hlavy jako anděl a Felix působil dojmem přítulného svetru. Doklopýtala se k nim.
„Zvládla jsem to," zamumlala. Pak ji spánek přemohl a padala k zemi. Jen o chvilku později se však probudila a zírala do Kaiova starostlivého obličeje. Možná, že nebyl starostlivý, ale v delirickém stavu její únavy to nedokázala rozeznat.
„Jsem vážně unavená," zabručela. To bylo poslední, co si pamatovala. Vzhledem k jejímu stavu to bylo obdivuhodné.