Nejsem hrdinka

Kapitola 51

Mohla být půlnoc nebo něco po ní, když se pes s tichým vrčením přesunul ke kraji lesa a pozorován Nocteho ostrým, hvězdným pohledem do něj zmizel.
Sally se po chvíli jeho absence začala třást.
Vraník se podíval na svoji uzdu, kterou měl celkem pečlivě na navázanou na větev stromu a velmi koňsky se uchechtl. Ještě se mu nestalo, že by ho uzda s ohlávkou zastavily.
Na moment se proměnil v žirafu, natáhl se po konci uzdy a pevně ji uchopil do zubů. Pak ji plynulým tahem uvolnil.
Klidným krokem přešel ke své jezdkyni. Byla jí zima, což ho ani v nejmenším neudivovalo. Kdyby byl v její formě, taky by mrznul. Málokterý člověk z mírného pásu bez roku žití s ledními medvědy na suchém ledu nebo na Marsu vydržel spát s odhalenou pokrývkou na zemi, když teplota nočního vzduchu měla s teplým dnem společný maximálně rozdíl.
Nocte ji opatrně přikryl.

Sally se zdály zvláštní věci. Věděla to. Ale ještě se jí nestalo, že by měla sen tak reálný. Viděla sebe odkrytou. U stromu byli přivázáni dva koně. Nocte chyběl. V ten moment jí to přišlo jako velmi logický fakt. Otočila se. Vesnice byla temná a bez života. Někdo kolem ní prošel. Trochu vyděšeně si uvědomila, že je najednou i ona přivázaná ke stromu. Natáhla se a tahem smyčku povolila. Pak, jako by ji něco ovládalo přešla ke svému tělu a přikryla se. Otočila se k lesu a vydala se k němu. Co se stalo poté si však pamatovala jen ve slabých, zamlžených úsecích.

Nocte se od své jezdkyně otočil k lesu. Ladným krokem, kterým by mohl stejně dobře chodit člověk jako kůň, šel k němu.
Vraník věděl velmi dobře, že některé věci se do určité míry pojmenovat nemohou. Pro některé věci tato doba nenastane nikdy, pro další pár minut po objevení. To co v lese viděl mohl pojmenovat, jen na to byl moc líný. Takové stvoření velmi dobře znal. Stvoření se na něj podívalo a pokusilo se zavrčet. Z úst u toho vypadlo pár kousků kůže. Z chlupů kapala krev.
Nocte se ani nehnul. Nechal tu věc, aby k němu přišla a očichala ho. Zdálo se, že ho schválila. Pokývala hlavou a odkolébala se dál, do větší temnoty lesa. Vraník usoudil, že tohle nikomu, přesněji nikomu, na kom Noctemu záleželo, neublíží.
Vrátil se tedy ke své jezdkyni a těm dvěma. Musel dosti agresivně vzbudit Sophiu a Amicuse, aby mu pomohli se smyčkou.

Nezáleželo na tom, že by stvoření z lesa nikomu neublížilo, Nocte se rozhodl, že bude hlídat.
Pes se k Sally vrátil až když se Slunce začalo šplhat na oblohu a pomalu tak mazalo stříbrnou linku na obzoru. Obloha se pod štětcem východu proměňovala ve směs jasných barev, které šly přes zlatavou až po lososově růžovou.
Zanedlouho poté, co se slunce na obzoru postavilo spodním okrajem, zakokrhal první kohout.

Sally zamyšleně krmila psa kousky své snídaně. Sama neměla moc chuť k jídlu, hlavou jí jako při maratonu běhaly vzdálené vzpomínky na její sen.
„Kam jsi v noci odběhl, co?" usmála se a podrbala ho za ušima. Felix si odtáhl nohu od pusy a vrhl na psa nepřátelský pohled. Zvíře se však jen opřelo čumákem Sally do tváře.
Dívčin nos zaplnila kovová vůně.
„Odhrnul jsi mi deku, kamaráde."
Pes na ni omluvně zakňučel. Sally se mu bradou opřela o vršek ochlupené hlavy.
„Vždyť ti to nevyčítám."
Otočila se k princi a podkonímu.
„Můžu si ho nechat?"
Kai nakrčil jemně obočí. Pohled mu sjel k jeho příteli, který vypadal docela zmateně nad tím, že ho svědí jeho druhá hlava. Téměř se uchechtl.
„Pokud to povolí Felix."
Brunet se na psa podíval ještě nepřátelštěji než na Nocteho.
„Vždyť to ani není pes!" namítl. Sally se na něj temně zamračila.
„A co? Vždyť je milý!"
„Mohlo by ti to ukousnout hlavu."
„To i Nocte."
Felix to zvážil.
„Navíc jste mě nechali samotnou na souboj s baziliškem."
„Ale toho sis nemohla nechat."
„Vždyť psík umí dávat i pac! A má mě rád."
„Kai tě taky bude mít rád, když mu budeš dávat jídlo a pozornost."
Princ ztuhl.
„Netahej mě do toho, Felixi. Já už se vyjádřil."
„Stejně za námi půj- Felixi, mohl by sis přestat žmoulat ten loket?"
Podkoní se odlepil od vlastní ruky a zmateně se na loket díval. Nevěděl, že si ho jako člověk dokáže strčit do pusy.

„Až nám ukáže, co to doopravdy je!" řekl nakonec. Kai si promnul spánky.
„Filikís, docela jistě."

Sally si odkašlala. „Filikís?"
Kai si prohrábl vlasy.
„Má tělo lva, křídla orla, ocas škorpiona a zuby hada," vysvětlil rychle. Sally se podívala na psa a vrátila se ke Kaiovi s pochybovačným výrazem.
„To je samozřejmě jejich základní forma. Umí se proměňovat na... jiné věci. Felixi, přestaň, třetí rukou se na zádech nepodrbeš. Zrovna tenhle je pes."
Blondýnka se podívala psovi do očí, hlavu mu vzala do dlaní a přiblížila se k němu obličejem.
„Ty jsi filikís, psíku?" Znělo to jako konfrontace rodiče se synem, který se na ulici líbal se svým přítelem a zapomněl se rodičům zmínit, že ho nezajímají slečny, přičemž se o celé té láskyplné aféře rodič dozvěděl od některého ze známých.
Psík ji ňufnul do nosu svým čumáčkem.
„Ale," řekla bezděčně Sally, „a proč jsi mi to neřekl?"
Filikís něco zakňučel.
„Jasněže ti neublížím."
Filikís nevypadal přesvědčeně.
„Když se nám ukážeš, budeš s námi moct jít. Že jo, Felixi? Nech toho olizování lýtek."
Felix k Sally zvedl hlavu.
„Když se nám ukáže, tak si ho můžeš vzít s sebou," ustoupil Felix před velmi zlým pohledem hrdinky.
„Vidíš?" usmála se Sally. Filikís se ještě nechal podrbat za uchem a pak ustoupil.

Velmi rychle se zvětšoval, skončil se psím kohoutkem o něco výše než Nocte. Špinavá srst se mu změnila ve zlatavou. Tlapy zmohutněly a narostly jim drápy s bronzovým odleskem. Tělo dorostlo silné nohy velmi rychle. Na zlatých lvích bocích se s měděnou září skvěla dvě silná orlí křídla. Filikís vytasil temně zlatý škorpióní ocas. Hlava se změnila jako poslední. Měděná lví hříva vypadala velmi pohodlně a lví obličej se zdál být nevinnějším než modrá letní obloha. Pak tvor otevřel pusu a odhalil dva prominentní jedové zuby.

Felix se konečně přestal snažit překřížit sedmou a čtvrtou nohu a místo toho ucouvl. Kai pozvedl obočí a nenápadně se přesunul ke koním. Sally se zvedla a vyběhla za tvorem.
„Koťátko!" smála se.
„Sally ne! Ukousne ti-"
„-Tělo!" doplnil Kai Felixe.
Sally na jejich hlasité varování nedbala, vyšplhala na filikísova záda a drbala ho za uchem. Stvoření začalo vrnět. Sally se nad tím usmála.
„Ty jsi ale roztomilý," mumlala mu do nadýchané hřívy. „Takže si ho můžu nechat?"
Oba chlapci vypadali, že by nejraději přehodnotili své rozhodnutí. Kai velmi zdrženlivě přikývl. Felix najednou zadoufal, aby se mu vrátila neukojitelná potřeba poškrabat se na druhém břiše.
„Jo..."
Sally vypískla a znovu se zvonivě zasmála.

Šli do další vesnice. Tady byl jejich problém vyřešen Sally. A jejím novým mazlíčkem.
„Další zvíře, které si nechá, bude muset být o hodně menší," zasyčel Felix ke Kaiovi.