Nejsem hrdinka

Kapitola 26

Jen málokdy se Kaiovi dařilo správně projevit emoce, či je vůbec projevit. Spoustu lidí to znepokojovalo. Děsili se tím. Kai se chladně díval na ně. Oni se dívali na Kaie. Konverzace byla poté velmi jednostranná a opravdu rozrušená.
To všechno zkombinované způsobilo momentální situaci, do níž byl princ postaven - možná spíše vhozen rychlostí basebalového míčku, který není myšlený na zanechání pálky v jednom kuse, a princovo silné rozrušení okolo toho. Sally před ním velmi jistě stála, budila tak pocit člověka, jehož úsměv by vyděsil skálu tak, že by se proměnila v křídu, a rozhodným hlasem mu vykládala o nechutných činech dvorního druida jeho otce.
Bylo ráno a on absolutně netušil, jak ona mohla najít jeho pokoj. Sally se nadechla po jejím výkladu, který zanechal její plíce prázdnější než papír při kreslířském bloku. Kai trochu přikývl. Sledoval ji s opatrností člověka, který zrovna deaktivoval bombu a není si jist, že výbušnina znovu neobživne.
„A co přesně po mě tedy chceš?" začal a upravil si košili, v níž nejenže cestoval, ale i spal.
„Za něco takového by měl mít nějaké konsekvence," pronesla dívka tónem někoho, kdo rozhodně není nadšený z toho, jak se situace vyvíjí.
Kai se konečně postavil, snad aby získal sebevědomí z toho, že Sally převyšuje o uspokojivou hodnotu. Moc mu to nepomohlo. I z výšky měla blondýnka rozhodný výraz naštvaného nože.
„Takže po mě chceš, abych se postaral o jisté zvyky Gideona, druida mého otce?" Sally se zamyslela.
„Nežádám po tobě, aby ses ho zbavil, ale kdybys o tom svému otci řekl..."
Kai nerozuměl lidem. Upřesněno, nerozuměl dívkám. A rozhodně jeho mysl nebyla schopna pobrat informace okolo dívek jeho věku. Snažil se být klidný, vyrovnaný a chladný, v prosté mluvě zkráceně diplomat, ale nějak se mu to ve zmuchlaném oblečení, v pokoji, kam dívka nikdy nevkročila ve stejný moment jako on, nedařilo. Byl, pokud budu vstřícná, velmi nejistý.
Uhladil si kalhoty a znovu k Sally pohlédl.
„Řekl co? 'Otče, tvůj druid šmíruje mladé nymfy při spánku'?" Sally se uchechtla.
„Třeba," krátce se zasmála, „zkusila bych ale jinou formulaci."
Kai se na ni zatvářil stylem: je nad slunce jasné, že to takto neřeknu, není proto zapotřebí na to poukazovat sarkasmem a zaprskal něco pro Sally nezachytitelného. Usmála se na něj s cukrovku způsobujícím úšklebkem a zamrkala. Pak zvážněla.
„Uděláš to?"
Kaiův pohled sklouzl ke straně. Stále periferně viděl na Sallyinu tvář.
„Ano..." podvolil se jejímu pohledu prosícího štěnátka. Černé oči se rozjasnily. Očekával, kdy ho obejme. Nic takového se však nestalo. Nebyl si jist, jestli kvůli její nechuti k objetím, nebo jejímu čtení jeho těla.
„Děkuji," šeptla. Zněla jako vyložená definice vděčnosti. Přikývl a povolil si košili, kterou si doteď úzkostlivě tisknul k prsoum a doufal, že dívka nespatří ani kousek jeho kůže. Na chvíli zavřel oči. Ještě chvilka toho jejího obličejíku, který v něm vzbuzoval až moc emocí naráz, a pravděpodobně na ni začne křičet ze zoufalství. Když je otevřel, stál sám ve svém pokoji bez známek jakékoli návštěvy.
,Co jsem to pro všechny duchy a démony jenom slíbil?'

Felix byl normálně ranní ptáče. On byl ten, který vzbuzoval kohouty a on byl ten, jehož tiché brumlání pronikalo koním do snů, aby je v následující chvíli probudilo. Možná to byl ten důvod, že ve stájích panoval neklid, jako by měla začít válka, pokud jsme napětí situace snížili o devadesát devět celá devět procent.
Všeobecně známý oříšek, kterému nikdo neřekl jinak než: Padejodsud, Nechtoho, Hubonenažraná, Ukradlmimaso a Trovka, zmateně pobíhal po nádvoří a stáji a hledal chlapce, který mu jméno Trovka dal. Štěkl na Nocteho ve vyčítavém tónu, že se mu hřebec směje a pak se ho zeptal.
„Ty stejně nevíš, kde Zelenoočko je, tak se do toho nemotej!" zavrčel na koně a s ťapkami vysoko zdvihanými odcházel.
„A náhodou vím," zaržál Nocte vědoucně a pozoroval, jak se Trovka uprostřed kroku zastavil a otočil se k němu s neochotou známou jen hrdinům osloveným záporákem s nabídkou, která se neodmítá. Trovka nožky položil zpět na zem a pomalu začal couvat.
„Víš?" ňufnul nevinně. Kdyby Nocte měl obočí, pravděpodobně by jimi několikrát zašmikal a uchechtl se nad svým ještě nikým nezmíněným vítězstvím.
„Ano, vím."
Trovka se posadil čelem ke hřebci. Čeníškem zavětřil a uši z bůh ví jaké rasy psa sebou trhly.
„A..." protáhl, ale pak pokračoval, „řekl bys mi to?"
Nocte si odfrkl, jako by mu na nos znenadání sedla neviditelná moucha. Potřásl hlavou, až se mu černá hříva modře zaleskla a nasadil svůj typický vyzývavý úsměv.
„Ale to bych se do toho motal," upozornil Trovku posměšně. Psík si ťapkou uhladil levé ucho.
„Když jde o Zelenoočka, motat se můžeš," rozhodl poté a zavrtěl ocáskem. Očka se mu rozšířila do velikosti koňských kopyt, snad aby hrdého vraníka přesvědčila k sáhodlouhému vylití srdce. Nocte zahrabal levou přední nohou.
„Jistě víš, jak Zelenoočko, Modroočko a Černoočka museli odjet na misi."
„To ví všichni, ale dnes už měli být zpátky!"
„Ano. Vrátili jsme se včera v noci."
„Všichni tři?"
Nocte si koňsky povzdechl.
„Všichni tři."
Trovka znovu zavrtěl ocáskem a uhlazené ucho mu vystřelilo nahoru v nadšení. To druhé však leželo, jako by zrovna tohle bylo ze psa, jehož hlavní prací bylo ležet a nic nedělat.
„Zelen- hele nechtěli byste si vymyslet kratší jména pro lidi? Která se třeba neopakují?"
Trovka zmateně naklonil hlavu ke straně.
„Jaká jména?"
„Já nevím. Třeba jejich reálná."
„Zelenoočko se nejmenuje Zelenoočko?"
Zdálo se, že Trovkův svět ztratil smysl.
„Ne, je to Felix."
Psík zvedl oči zpět k temným dírám hřebce a přikývl.
„Tak co tedy udělal Jetofelix, Modroočko a Černoočka?"
Nocte si frustrovaně povzdechl. Věděl, že z oříška toho moc lepšího nedostane a tak, jako správný koňský hrdina, hrál s kartami, které mu osud zrovna rozdal a pokračoval ve vyprávění.
„Jetofelix otevřel naši bránu a s Kaiem a Sally-" Trovka zvedl ťapku jako správný žák ve škole "-no?"
„Kdo je Skai a Emasally?"
Nocte začínal být značně iritovaný.

Znal lidskou hloupost, znal hloupost mocných, pro bohy v korunách stromů, on věděl vše i o stupiditě mladších sourozenců! Ale Trovka byl na další úrovni. Ptal se jako malé dítě a myslel rychleji, než jeho konverzační společník dokončil větu. Nikdy si nepočkal na celé znění. Trovka zastával názor, že když slyšel první tři slova z věty, věděl, jak skončí.

„Modroočko a Černoočka."
„Jo ták..."
„Každopádně, Jetofelix, Skai a Emasally vjeli sem, ustájili nás a šli si lehnout, protože-"
„Proč si šli lehnout?"
„Protože už byli unavení a bylo pozdě v noci. Takže Jetofelix pravděpodobně dospává svůj spánkový deficit z včerejší noci."
„A co je to-"
„No né! Podívej na to, mám nějakou hrozně důležitou práci, která mi zabraňuje hovořit s malými psíky! To je mi ale smůla!"
Trovkova zvědavost a strach byly částečně utišeny. Byl šťastný oříšek, věděl, kde Jetofelix je. Teď bylo načase jít do kuchyně a ukrást si nějakou snídani.