Nejsem hrdinka

Kapitola 56

Trojice znovu stála v radnici. Tentokrát však byli zapření o sebe, aby udrželi svá těla ve vzpřímené poloze.
Sally pevně svírala měňavý roh, klouby se jí barvou blížily Kaiově světé pleti. Princ sám držel Felixe za rameno, zatímco se opíral hlavou o Sally. Tajemník se choval téměř totožně.
Nezaujatý pozorovatel by řekl, že chlapci skrývali Sally v ochranném kokonu těl. Také by prohlásil, že to je potřeba už jen při pohledu na Sallyinu unavenou tvář.

Starosta vešel do místnosti. Oči se mu téměř okamžitě přesunuly na trojici. Viděl prince, jeho tajemníka a tu dívku, jejíž ruce pevně objímaly dlouhý, stříbřitý a ostrý předmět. Zmateně na ně zamrkal.
Sally vystoupila z řady. Oči se jí rozjasnily hvězdami, jak si zvedla roh v pravé ruce do výše očí.
„Stříbrný je mrtvý," hlas měla mnohem čistší a hlasitější, než v jejím stavu mělo být možné. Starosta jí konečně věnoval trochu pozornosti, i když na jeho tváři byla znát jistá nelibost.
Kdyby mohl, probíhalo mu hlavou, okamžitě by odešel. Zdálo se však, že jeho tělo se rozhodlo jinak. Oči se mu nakonec zafixovaly lehce nad Sallyiným pravým ramenem, kde se chvílemi objevovaly bělostné jiskry.
„A jako důkaz?"
„Jeho roh."
Nejstarší muž v místnosti kývl hlavou. Ať už ho drželo cokoliv na místě, cítil, jak to své sevření povolilo.
„Vaši odměnu vyplatí má žena," řekl starosta krátce se poklonil a vykráčel z místnosti.
Dveře se za ním tiše zavřely a Sally splaskla.

Posadili se na zem, opření o záda. Všichni chvílemi usínali a znovu se probouzeli, i když nikdo z nich netušil proč. Do stabilnějšího stavu bdělosti je uvedlo až tiché odkašlání.
Sally spustila proud nadávek a okamžitě vyskočila na nohy.
„Opprimo, vyděsila jsi mě!" dokončila Sally. Hluboce dýchala a pravou rukou se držela za hruď. Zamávala levou rukou, převážně aby ze sebe dostala přebytek energie.
„Omlouvám se," mladé děvče sklopilo hlavu, „paní mi říkala, abych to nedělala."
Opprima si nepřítomně hrála se svými rukávy.
„Náhodou to bylo velmi efektivní kouzlo," zhmotnil se vedle Sally Kai. Oprášil si oblečení a na moment se soustředil na Sallyin levý prsteníček, „a velmi silné."
Opprimě zrudly tváře z rozpaků. Felix se postavil mnohem pomaleji (a méně elegantně, což v princově případě nebylo těžké) a ani se s oprašováním neobtěžoval.
„Mě by spíš zajímalo, jak funguje," pronesl s rukama založenýma na prsou, „protože nevypadáš ani o píď unaveněji, Opprimo."
Dívka se krátce usmála.
„Paní vás zve do svého salonu. Následujte mne, prosím."

Sally už podruhé prošla skrytými dveřmi (,nebyly minule o jeden panel posunuté?') do, tentorkát hojně osvětleného, salonu. Calumnia-Sustin seděla na svém místě v rohu, za nehty viditelné poslední zbytečky fialových uhlíků.
„Calumnio-Sustin," poklonila se. Kai s Felixem chvíli vypadali zmatení, ale po pár výkladově příhodných pohledech mezi sebou doprovázených mrkáním, jehož různorodé délky docela jistě byla úprava morseovky, jim došlo, co se stalo po jejich opuštění Sally.
Elegantní žena hrdince kývla na pozdrav hlavou, postavila se a vysekla k princi a jeho tajemníkovi ukázkové pukrle. Sally k tomu bezděčně napadlo, že ona by si takovým pohybem zlomila obě nohy, prohodila kotníky a vyrazila tři zuby.
Jakmile všichni skončili se zdravením, hostitelka se přesunula ladným krokem k většímu stolu. Pokynula dětem, aby se i ony posadily.
„Víte, Calumnio," ušklíbl se Felix, „čekal bych někoho jako vy v osamělém domě uprostřed lesa a zatím má očekávání plníte do poslední poznámky."
Calumnia-Sustin mu darovala varovný úsměv.
„Princův tajemník, Felix. Zdá se, že vaše příjmení někomu vypadlo ze zápisů," odvětila stejně kousavou poznámkou. Kai vedle něj si frustrovaně povzdechl.
„Felixi, kdybys občas vypnul tohle tvé komentování všeho, nedostával by ses do takových potíží." Sally na to Kaie bodla loktem do žeber. Zasyčel bolestí.
Calumnia-Sustin s klidem lvice po lovu položila ruku na stůl. Ten pohyb byl podivně fascinující.
„Opprima přinese vaši výplatu, ale předtím mám na vás dotaz."
Tři páry očí, černé, zelené a modré, ji sledovaly s otázkou napsanou v očích tak jasně, že bylo udivující, že se v nich nezračily veliké červené otazníky.
„Ta dívka má jisté magické nadání."
Kai se suše uchechtl („protože tady nemít je tak jednoduchý úkol," šeptl k oběma svým společníkům, Felix ho nazval v duchu pokrytcem, ale neudržel se a lehce se usmál).
„A už jen tím tady není v bezpečí. To hlavní však je-" dveře se nepozorovaně otevřely a dovnitř se vplížila Opprima „-že jsem slíbila její matce, že zajistím její bezpečnou cestu k její tetě."
Princ se narovnal ještě o něco víc, což v Sally probudilo dosud nepoznaný strach, že si někdo v její blízkosti vyžehlí tvar páteře S do děsivě dokonalého I.
„Dobře," začala Sally, oči jí těkaly ke Kaiovým zádům, „ale ví o tom i Opprima?"
Krátce si odkašlala, „přeci jen je to docela náhlá změna."
„Byla jsem s tím seznámena," pípla služebná a znovu málem způsobila Sally infarkt. Felix se nad tím ušklíbl.
Kai se uvolnil a pevně se zapřel zády do židle. Hlavu měl zvednutou ke stropu. Zdálo se, že nad něčím uvažuje, ale sám si není jistý nad čím přesně. Sally ten výraz znala z lidí, jejichž mozková aktivita sestávala převážně z chytání drobných útržků myšlenek a nápadů.

„Jistě, můžeme ji vzít s sebou," řekl konečně po nepříjemně dlouhé chvíli ticha. Znovu se narovnal a propaloval Opprimu modrým pohledem. Sally už teď děvče litovala.
„Pokud tedy nemá nijak velký strach z magických tvorů."
Calumnia-Sustin zmateně pozvedla jedno obočí a zkoumavým pohledem přejela celou trojici od hlavy k patě. Opprima jen nesměle naklonila hlavu ke straně.
„Jakého typu?" Princ se k hostitelce neotočil, což rozhodně porušovalo nějaké pravidlo etikety, a místo toho nechal mluvit Felixe. Brunet mu za to byl méně než vděčný.
Chvíli syčel, jak hledal správná slova, u čehož stálým pohybem nakláněl hlavu ke straně.
„Velkého typu," řekl nakonec. Nevypadalo to, že Calumnia-Sustin byla s takovou odpovědí spokojená.
„Filikís," přiznal nakonec. Starší ženě přeběhla po tváři galerie výrazů, začínající elegantním překvapením a končící hlubokým uznáním.
„Je nepřátelský?"
Sally se po otázce rozesmála.
„Iméras je jako velké koťátko!" Zvonivý smích donutil Kaie přesunout se pohledem na ni.
„Se škorpióním ocasem a čelistí schopnou přeštípnout ocel čistým řezem," podotkl chladně. Blondýnka se zamračila, ale viditelně přemáhala smích.
„Silné velké koťátko," souhlasila.
„A pak máme koně. Ale u těch je zapotřebí bát se jen toho Sallyina," dodal Felix s úsměvem.
„Páni, X, kdybych tě neznala, řekla bych, že se mě snažíš vykreslit jako člověka se zálibou ve vychovávání nebezpečných věcí."
Sarkazmus odkapával z těch slov jako déšť z mraků při bouři. Přímo bubnoval Felixovi na hlavu.
Calumnia-Sustin pokývala hlavou.
„Opprimo, bude to problém?"
„Ani v nejmenším, má paní," zamumlala Opprima. Se všemi pohledy fixovanými na ni se začínala znovu červenat. Bloudila pohledem na podlaze.
„Půjdu se převléct a budeme moct vyrazit."
Calumnia-Sustin ji lehkým mávnutím ruky propustila.

„Kde jste toho filikíse sehnali?" zeptala se zaujatě, když Opprima byla stoprocentně pryč.
„Pokud je má paměť tak dobrá, jak si myslím, že je, dostali jsme ho v Hvězdopravcově Oku."
,Jasně, název vesnice. Ale koho napadlo, že takové jméno je vhodné?' pomyslela si Sally. Okamžitě ji však napadla hromada dalších názvů, které rozhodně vhodné nebyly. Odkašlala si.
„Opprima potřebuje do Mračné Hory. Jsem si jistá, vaše veličenstvo, že to byste našel i bez znalosti map."
Felix pokýval hlavou ze strany na stranu.
„To byste mu věřila trochu moc, madam. Kai by se bez nás ztratil na schodech."
„Říká ten, co se denně ztrácí v zámku."
„Interiér není má silná stránka."
„Šest let, Felixi."
Zelenooček pokrčil rameny.
„Kaii, já bych ho nevinila. Zámek je vážně jako neustále měnící se bludiště."
„Šest let," opakoval Kai. Calumnia-Sustin nad nimi zavrtěla hlavou.
„Vaše veličenstvo, vy máte strach z čarodějek, vaše komentáře nejsou úplným vrcholem-"
„Co prosím?"
„Však víte, jak jste urazil Čarodějku z lesa."
„Odkud o tom víte?"
Calumnia-Sustin se lehce ošila.
„Hrdinka mi to řekla-"
„Kdy?" ozvala se Sally. Paní domu sklopila hlavu ke stolu. Před vysvětlováním ji zachránil příchod Opprimy s kaštanovými vlasy svázanými v upraveném culíku a kalhoty s košilí místo sukně.
„Kyujo je osedlaný má paní."
„Máš na něm svoji brašnu?"
Dívka přikývla. Calumnia-Sustin se smutně usmála a postavila se.
„Pak tedy šťastnou cestu."