Nejsem hrdinka

Kapitola 31

Felix tahal oba společníky po obchodech s jídlem, pod zástěrkou, že chce, aby mu pomohli s výběrem zeleniny, kterou oni jedí. Dívku s Jeremiášem už nepotkali, vypadalo to dokonce tak, že se jim vyhýbali, aby se nemuseli soustředit na fakt, že dívka s krátkými vlasy má kalhoty. Většina dalších žen v obchodech rychle poznala, že jejich zákazníci jsou dva chlapci a dívka, snad protože si Sally prohlížely jako orel svoji kořist a viděly její feminimní pohyby. Muži to měli trochu těžší. Sally si vyprosila, aby zašli ke krejčímu, protože své vlasy konstantně padající do očí nevydrží a nějaká stuha by se jí hodila.
Krejčího první otázka byla, jestli kupují něco pro sestřičku či svoji milou. Ani jeden z chlapců se nesmál. Ne snad proto, že by jim to nepřišlo vtipné, ale protože Sally uměla štípat. Velmi bolestivě. Když mu vysvětlili, že ta blonďatá součást v skupině je doopravdy žena, krejčí si Sally přeskenoval. V očích se zablesklo pochopení a omluvil se. To bylo velmi milé překvapení. Tedy, bylo by, kdyby Sally její šestý smysl, který v sobě má každý člen duhové komunity, neříkal, že muž před ní má sexuální preferenci na stejné pohlaví. Krejčí neměl dostatek zpátky a skupinka hrdinů neměla zase menší mince, tak si vzali tři stuhy, modrou, růžovou a bílou a zpátky jen polovinu drobných. Ten den si krejčí pamatoval až do konce svého života jako den, kdy nejvíce vydělal.

Všechny tři mašle našly své uplatnění. Bílá se stala Sallyinou gumičkou, růžovou si omotala kolem krku a modrá se tetelila ve větru přivázaná k uchu Sallyiny brašny z našeho světa. Teď se dalo říct, že zmatení pohlavím bylo buď úmyslné, nebo člověk byl slepý.
„Ještě něco, co je neodkladné?" zeptal se Kai a podíval se na oba své společníky. Felixe se svojí objemnou taškou naplněnou jídlem na minimálně týden a Sally, jejíž obličej už lemovalo jen pár uniklých pramínků. Oba zavrtěli hlavou.
„Výborně. Tak za starostou. Ohlásíme mu, že jsme je přišli osvobodit od jejich problému."
Kai neviděl Sallyin výraz zadržovaného smíchu, nevšiml si ani toho, jak Felixovy zuby v úsměvu byly na chvíli ostřejší než by u člověka bylo očekávané, ale viděl naprosto perfektně jak strom, který vyléčili, jim pokynul na znak vděčnosti. Jeho matka ho vždy učila, že stromy mají vlastní duši.

Starosta byl elegantní muž ve středním věku, připravený kdykoli roztrhnout něčí hádku. Sally napadlo, že to má ze schůzí. Působil dojmem ředitele zvláštní školy, jako kdyby zažil víc potíží, než by chtěl ve svém věku. Okolo očí měl vějířky smíchu a obecně byl jeho obličej o něco vrásčitější, ale pevné ruce, zvyklé nosit malé dcerky nad davem, aby něco viděly a prsty stále pružné, aby si mohly hrát se synky s dlátem, ukazovaly, že mu nemůže být přes čtyřicet.
Když je přijmul, okamžitě se poklonil princi a pohledem se uchytil na Sallyině stužce kolem krku, ale nijak to nekomentoval.
„Vaše veličenstvo, vážení hosté," pevný hlas, jako kdyby rozbrněl desku stolu. Sally se svojí neschopností vyseknout pukrle málem přepadla dopředu. Kai to však čekal a chytil ji za rameno jako stabilizátor. Starosta se nad tím shovívavě pousmál.
„Co vás sem přivádí, vaše veličenstvo?" zeptal se starosta. Oči se mu blýskaly, jako by pro něj byl nezvyk mluvit s někým mezi věkem šesti let a třiceti lety.
„To je poněkud složité," odpověděl mu Kai. Starosta pokývl hlavou.
„Tak se na to posadíme. Budete chtít něco k jídlu?"
Princ přikývl.
Následovali starostu do vedlejší místnosti se stolem určeným pro jednání, kde se posadili naproti muži a vedle sebe. Za chvíli dorazila mladá služebná s tácem malých sladkůstek. Sally to nějak připomínalo svatby v jejím světě, ale kdyby to řekla, nikdo by jí stejně nerozuměl, tak tiše seděla a prohlížela si desku stolu.
„Děkuji Gerren," ozval se starosta. Sem se jeho hlas také vešel. Gerren se poklonila a zmizela jako pára nad hrncem.
„Co vás sem tedy přivádí?" Starosta si vzal jeden košíček. Felix ho rychle následoval, téměř se zdálo, že na to čekal.
Kai si odkašlal.
„Pamatujete si na hrdiny?"
Starosta se zasekl ve žvýkání svého sousta košíčku a prohlédl si tři děti před sebou.
„Ano," odpověděl pomalu. Kai se opřel hlouběji do židle, do tvrdého sedadla, které bylo uzpůsobeno tak, aby nikdo nechtěl schůze protahovat, to však moc nešlo.
„Hrdina se znovu objevil," pokračoval Kai, jako kdyby každou chvílí měla vyskočit cedulka: pokračování příště. Starosta se zakuckal.
„Naposledy to bylo před kolika lety?"
řekl, když se uklidnil.
„Šedesáti," odpověděl mu Kai se svým zneklidňujícím chladem.
„A kde je?"
Princ se předklonil, opřel se lokty o svá kolena a daroval starostovi pohled, který v Sally vzbudil vzpomínku na vyděšeného Kaie, kterého zachraňovala od čarodějky a jak moc se tenhle chladný princ a vyděšený chlapec liší.
„V téhle místnosti."
Starosta se podíval na Felixe. Chvíli ho skenoval. Vysoký, svalnatý... proč ne? Na hrdinu je to skvělý materiál.
„A teď by se mohl postavit," dokončil Kai a drkl do Sally. Dívka si povzdechla, odsunula židli od stolu a napřímila se. Starostovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se Felix nezvedá. Když přejel pohledem k Sally, oči se mu překvapením rozšířily.
„Dívka?" vyhrkl bez přemýšlení.
„A proč ne," odpověděla mu Sally. Neměla Kaiův chlad, ale zase měla dívčí přesvědčivost a puberťácký sarkasmus.
„Někteří chlapci jsou poněkud neschopní. A pokud mám mluvit z vlastní zkušenosti, určité entity mužského pohlaví si zaslouží vykastrovat a praštit hlavou o stůl, možná, že to jim zapne mozek."
Zraněné pohledy od Kaie a Felixe ignorovala. Je nemyslela, nebyl důvod se na ně dívat.
„A proč mi to říkáte?"
Starosta nespustil oči ze Sally, ale ptal se Kaie.
„Protože tu máte jisté potíže, které my s hrdinkou budeme řešit."
„Nemáme potíže. Nic! Jak vás to proboha napadlo!? MY a POTÍŽE?!" starosta začal pištět.
„Ten neexistující problém jsme již potkali, nedokážete ho skrýt," Kaiův hlas kontrastoval se starostovou fistulí v každém ohledu.
„Co to bylo, Felixi?"
Felix si odkašlal a Sally se posadila.
„Pokud si správně pamatuji z tvého vyprávění toho snu, pak s největší pravděpodobností dryáda."
Starosta znovu strnul. Oči mu směřovaly na děti, ale nedívaly se tam. Jeho soustředění a milý úsměv byly ty tam.
„Ano," připustil pak tiše.
„Potřebujeme pomoct s dryádami."