Nejsem hrdinka

Kapitola 5

Královna neklidně přešlapovala po své komnatě. Byť to dělala z pouhé nervozity, vypadala u toho jako elegance v lidském těle. Žena to byla opravdu krásná, měla nádherné černé vlasy, které se rozhodly jemně vlnit a nechávaly unikat dva pramínky, jež byly natočené do loken, podél tváře, v nich nosila korunu či jednoduchou čelenku. Její tvář byla stejně půvabná jako vílí tanec s jemnou bradou, růžovými tvářičkami a sněhově bílou alabastrovou pletí. Přírodně rudé rty připomínaly rty modelek na reklamách na rtěnku. Z celého jejího obličeje však byly nejvýraznější oči. Jejich pomněnková modř by budila dojem bezpečí, i kdybyste s ní byli v domě, kde vás za pár vteřin najde banda šílenců, kteří zabíjejí na potkání, ale nejvíce ze všeho ty oči působily jako dvě modrá světýlka. Šaty byly temně modré a na ženino postavení podivně jednoduché.
,,Vaše veličenstvo?" zeptala se služebná.
,,Nimie, už se princ vrátil?"
Nimie si skousla spodní ret a zavrtěla hlavou. Královna si povzdechla, toto ji zneklidňovalo. Měl se vrátit již před pěti hodinami.
,,Ale jeho Veličenstvo vás chce vidět," pokračovala Nimie. Královna přikývla.
,,Nimie, jdi se najíst do jídelny na příkaz královny."
Nimiiny oči se rozzářily a s poděkováním a poklonou odběhla. Královna se usmála. To mladé děvče se dostatečně nenajedlo už dost dlouho soudě podle stále se zvětšujících šatů. Žena se nadechla a rychle se vydala za svým manželem.

,,...šlete tři skupiny," zaslechla královna předtím, než vstoupila do pracovny. V moment kdy již stála ve dveřích, generál hlídky spěšně vybíhal a málem ji srazil.
,,Annalis," usmál se král.
Jeho vlasy byly kaštanově hnědé stejně jako vousy, ale již se v nich objevovaly šedé proužky na první pohled nezahlédnutelné. Jeho oči se blížily černé, ale velmi snadno byly zastíněny trochu větším nosem, než jaký by krasavec měl mít.
,,Už ho našli?" zeptala se královna Annalis se zoufalou nadějí v hlase. Král zavrtěl hlavou.
,,Gideon říkal, že něco vymyslí s těmi jeho rituály," pronesl a zněl velmi přesvědčeně o tom, že Gideon něco opravdu zvládne. Annalis si odfrkla.
,,A ty mu věříš, Algernone," ušklíbla se velmi nekrálovským způsobem Annalis. Algernon se na svoji ženu nechápavě podíval. Co bylo na jeho dvorním druidovi špatně?
,,Já vím, že něco vymyslí. Prý už připravuje rituál na vyvolání hrdiny z nebes."
Annalis znovu protočila očima. Muselo se jí však uznat, že i to zvládala s královskou elegancí.
,,Takže mi chceš říct, že náš "dvorní druid" nevěří, že princ zvládne přemluvit čarodějnici, aby opustila les? Na co chce vůbec hrdinu povolat? Vyloženě největším problémem v naší zemi je nedostatek višní na koláč i zavařeninu," Annalis si založila ruce na prsou a pohlédla na Algernona se znakem pochybností. Algernon si skousl ret.
,,Jde o lokální problémy. Víš o množství jednorožců a dryády s draky taky nepomáhají malým vesničkám v růstu."
,,Takže hrdina tu bude na všechny problémy, které bychom měli řešit my?"
,,Na co jiného by tu měl být?" podivil se Algernon a Annalis v jejím překvapení spadla čelist.
Na co jiného by hrdina měl být?
Vážně se ptal na tohle?
Hrdina byl symbolem spravedlnosti, vždy to tak bylo. Všechny příběhy to tak vyprávěly.
,,Kam vůbec Gideon šel?" uklidnila se konečně Annalis natolik, že již nezněla jako naštvaný drak, k němuž do jeskyně právě přišel rytíř a vzbudil ho.
,,Do lesa, jde pro hrdinu," posadil se Algernon ke stolu a zabral se do papírů, aby se vyhnul dalším dotazům od Annalis. Ty její otázky o tom, jestli je opravdu dobré držet si Gideona na zámku, ho opravdu zneklidňovaly.
Annalis s elegancí oddupala zpět do své komnaty. Jestli Gideon nepřivede hrdinu či prince, s radostí ho vyhodí.

Rodina Pekařů slyšela hlášení "ať se dostaví do zámku každý, kdo chce mít šanci odměnu získat" zrovna když připravovala chléb. Jenže každý pekař ví, že od rozdělaného chleba se neodchází, takže samozřejmě mířili na zámek jako jedna z posledních rodin. Nejmladší dcera, Soffie, mohla přísahat, že slyšela, jak někdo jde za nimi, ale nikoho neviděla a tak si přirozeně myslela, že se jí to pouze zdálo. Vždy byla snílek rodiny, takže by to žádné překvapení nebylo, jenže tentokrát měla pocit, že kdyby se přeci jen otočila a chvíli počkala, zjistila by něco úžasného. Nebo tajemného. Prostě něco, co by z ní udělalo hlavní hrdinku. Proč se to nestalo?
,,Soffie, už tak jdeme pozdě, tak nezdržuj," řekla jí její matka a táhla dívku do zámku.
Když vstoupili na zaplněné nádvoří, brána za nimi se zavřela a král začal hovořit.
,,Chceme vám oznámit, že náš princ se již před delší dobou měl vrátit z lesa od čarodějnice, které nás chtěl hrdinně zbavit. Máme tedy jisté obavy, že ho čarodějnice jaksi... unesla."
Davem proběhla vlna zneklidněného šuškání.
,,Avšak, věříme, že ve vašich řadách se najdou odvážní, kteří princi pomohou a nechají ho dokončit jeho úkol vystrandit čarodějnici z lesa."
Nastalo tíživé ticho a Soffie si byla jistá, že oba její starší bratři už uvažují nad tím, jak se vyzbrojí na záchrannou misi. Jen tiše se ozvalo skřípění brány a tichý hovor se stráží, která ji hlídala.
,,Tomu, kdo prince zachrání, dáme odměnu nevídanou!"
V tu chvíli Soffie cítila, jak ji někdo sráží k zemi.
,,Počkejte, vaše veličenstvo!" proseklo nově vzniklé ticho zvolání. Hlasitost výkřiku byla neuvěřitelná a okamžitě zastínila Soffiin pocit ukřivdění, že byla shozena na zem.
,,To jste vy, Gideone?" ozval se král. Nastala chvíle váhání.
,,Ano, vaše veličenstvo!" odpověděl Gideon a znovu bylo slyšet spoustu bolestných sykání, jak se druid rozhodl, že se ke králi dostane za každou cenu, navíc ho ještě doplnil hlasitý smích. Gideonovi se opravdu vydařilo dostat se za svým vládcem a když vystoupal na dřevěné pódium, dav si téměř zděšeně uvědomil, že za sebou táhne někoho dalšího.
,,Pane," řekl druid dost nahlas, aby to slyšeli opravdu všichni, ,,tohle je naše hrdinka."
Lid překvapeně vydechl.
,,Hrdinka, která zachrání jeho veličenstvo."
Zbytek akcí by Soffie neviděla, i kdyby stála, jelikož byla moc malá, ale ti vyšší mohli spatřit, jak se královna Annalis postavila a přešla k dívce, jež byla nazvána hrdinkou.
Na hrdinku byla podivně hubená, jako kdyby snad již nestačilo její pohlaví k dostatečnému nehrdinkovství. Na dívku krátké vlasy se skrývaly z většiny pod čepicí a na slunci se zlatě leskly. Vlastně působila dojmem dosti futuristického chlapce, ale proč měl lid soudit, jaká je móda v jeho rodišti.
Královna k hrdince přistoupila a vzala ji za bradu, aby si ji prohlédla ze všech úhlů. Vyděšené černé oči panovnici sledovaly a téměř ji topily ve své hloubce. Annalis se k hrdince naklonila.
,,Jak se jmenuješ, dítě?" zeptala se, ale lid nedostal kvůli její tichosti možnost ji zaslechnout. Hrdinka polkla a královna ji pustila.
,,S-Sally, pa-paní," vykoktala tiše a vládkyně uznale pokývala hlavou. Sally si uvědomila, že by se měla poklonit, ale naprosto zapomněla, jak se vlastně má pukrle vyseknout a tak pouze sklopila své tělo po mužském způsobu. Annalis se otočila k davu.
,,Naše hrdinka Sally prince zachrání, nemusíte se bát! Že ano, dítě?" usmála se vládkyně na blondýnku. Rozklepaná Sally zvládla jen přikývnout a lid se rozjásal.
,,Ať žije hrdinka!" neslo se nádvořím až k podzámčí. Sally tam jen stála a uvažovala, co ve svém životě proboha udělala špatně, že teď byla na pódiu v zemi, o níž nic netušila, a byla prohlašována za hrdinku.
,Já a hrdinka?' panikařila v duchu, ale na povrch se zvládla jen nervózně usmívat a třást se.

Zatracená tréma.