Nejsem hrdinka

Kapitola 17

„Můžu se na něco zeptat?" ozvala se Sally, když slunce již zapadlo a tábor byl postaven s plně rozhořeným ohněm. Felix přihodil poleno do plamenů a zvedl k ní hlavu.
„Do toho," pobídl ji. Sally sebrala veškerou svoji kuráž a zhluboka se nadechla, jen aby z ní nevyšla ani hláska. Zkusila to znovu.
„Víte jak máme toho baziliška porazit?"
Kai, který se do této chvíle jen pohodlně opíral o strom, strnul. Felixův obličej nabral barvu čerstvě napadlého sněhu.
„A musíme ho přitom zabít, nebo stačí jen odehnat..." přemýšlela nahlas blondýnka a sledovala plameny. Nevšimla si zděšených výrazů svých společníků, což bylo v této situaci asi dobře.
„No..." protáhl začátek věty Felix a velmi výrazně gestikuloval Kaiovi, aby sakra něco řekl, nebo udělal. Princ mu odpověděl gestem 'a co asi?' Pak si však odkašlal.
„Je... poněkud obtížné baziliška zabít... ale pokud nebudeme mít na výběr..." na chvíli se odmlčel a ostražitě přeskenoval Sally.
„Je obecně známo, že hrdinové jsou na zabíjení bazilišků nejvíce kvalifikovaní."
Nocte se rozesmál svým typickým, koňským způsobem. Sally přikývla na souhlas a pak jí došel význam slov.
„Počkat co? Ne!"
Vyskočila na nohy. Nocte chytil záchvat smíchu. Kai se pokusil zmizet do stromu a Felix byl najednou velmi zaujatý polenem. Nocte zařehtal a Sally se k němu otočila.
„Ty se nemáš co posmívat," prskla a znovu se posadila.
„Uvědomujete si, že bych se sotva zvládla postarat o holuba, který jí zrníčka, natož o baziliška?"
Kai přimhouřil oči a pohlédl k obloze.
„Ale od čarodějky jsi mě dostala," odporoval jí. Blondýnka začínala pomalu a velmi jistě panikařit. V hlavě se jí přehrávaly nejrůznější scénáře, které se převážně skládaly z jejích úmrtí na sto způsobů.
„Trochu to zní, jako by to nebyl její původní účel," ozval se Felix. Sally se na něj podívala s varovným pohledem. Felix se na ni trochu pousmál, vypadal vědoucně.
„Ale to se mi asi jen zdá..." vrátil se ke svému zkoumání polen na přiložení. Sally si povzdychla.
„Takže vy považujete mě za nejlepší kandidátku na zabíjení bazilišků, i když vy dva jste cvičení s mečem a obecně jakoukoli zbraní?"
Chlapci se po sobě podívali.
„Vy radši necháte zabít mě, než abyste si ublížili," odtušila a sklonila hlavu. Postavila se a rychlým krokem se vydala pryč.
„Výborně, Kaii. Zase jsi to pokazil," prskl Felix.
„Taky jsi tomu nepomohl, Felixi," odpověděl mu Kai a bouchl se do hlavy o strom za sebou. Nocte k nim přešel a kousl oba do rukou. Nozdry se mu rozšířily a vraník odklusal do tmy.

Sally bezhlavě běžela do hlubokého lesa, který obklopoval jejich tábor. Chtěla se dostat domů, snad doufala, že se jí dlouhým během podaří předehnat realitu. Do očí se jí nahrnuly slzy. Byly směsicí strachu a vzteku. Její nervy si prošly až mnoha věcmi v poslední době. Její nohy už vyžádaly svoji daň za rychlý běh a začaly bolet. Svezla se podél stromu k zemi.
„Já sakra nejsem hrdinka! NEJSEM!" ječela hystericky. Už to nebyl jenom vtip, satirická poznámka, či aprílový žertík. Byla to realita, v níž s největší pravděpodobností bylo Sallyiným úkolem zemřít. Jemný vítr jí osušil tváře. Začínala si sama sebe představovat v knize a zrovna jí vycházelo, že další pravděpodobná věta by mohla být: poslední slza tvarovaná jako perla jí sklouzla po tváři a zanechala za sebou slanou cestičku. Poslední slza tvarovaná jako perla jí sklouzla po tváři a zanechala za sebou slanou cestičku. Vítr jí poslední kapku vzal, jako by to pro něj byl poklad.
„Když proti tomu tak protestuješ," ozvalo se z temnoty vedle ní, „tak asi ta hrdinka nebudeš."
Sally otočila hlavu k původci zvuku. Malý chlapec, který tam stál, nemohl být o mnoho vyšší než tři pařezy na sobě. Věkem se blížil asi patnáctiletému člověku, ale Sally si byla docela jistá, že bude o něco mladší. Pleť měl bledou a až podivně lesklou. Kdyby Sally neměla kvůli pláči rozmazané vidění, pravděpodobně by si mohla ověřit, jestli opravdu jemně svítí. Oči s úzkými, černými zorničkami a stříbrnou duhovkou se na chvíli proměnily v perfektní stříbrnou kopii lidských očí. Ruce měl založené na hrudi. Celý byl oblečený do lehkého bílého oblečení. Byť vypadal jako zmenšenina pohádkového prince, jeho úsměv vyvolával podivuhodně dračí dojem. Jako by snad každou vteřinou měl začít chrlit oheň, stále však byl od pohledu takový dobrák, že svým plamenem by spíše osmažil nějaký marshmallow.
„Kdo jsi?" zeptala se a otřela si oči. Měla chuť spát, ale ještě se musela dostat zpět. Chlapec se na chvíli zamyslel nad odpovědí.
„Zajímavý dotaz. Ne, že bych ho nečekal, ale je opravdu zajímavý." Tleskl.
„Atmos, jsem Atmos Viperio."
Sally se na něj podívala. Chlapec jí pohled opětoval s úsměvem.
„Já jsem Sally."
„Sally ne-hrdinka, moc mě těší," Atmosův úsměv se ještě rozšířil, natáhl k dívce ruku a zvedl ji na nohy. Naklonil hlavu ke straně a pohlédl k obloze.
„Jak ses sem dostala? Lidi sem moc často nechodí," promluvil a stiskl jí její ruku. Sílu měl minimálně za pět.
„Řekněme, že jsem byla trochu naštvaná z jedné situace," pohlédla na něj Sally dolů a vykroutila svoji dlaň z jeho sevření. Atmos se pousmál.
„Jaké situace?" zeptal se nevinně. Sally se rozhlédla, snad doufala, že se někde objeví nějaké jiné, mnohem příjemnější, vysvětlení.
„Uh... Prostě jsem se rozhodla pomoct jedné skupině nymf od baziliška na jejich prameni."
Atmos strnul. Úsměv zmizel z jeho tváře rychlostí přímo nelidskou, téměř jako by tam ani nikdy nebyl.
„Bazilišek? Kolik ti je? Sedmnáct? Šestnáct?" začínal pomalu panikařit. Sally znejistěla.
„Nemůžou poslat dítě jako ty na bazilišky!" Sally Atmose už chytila za ruku, aby ho zklidnila. Atmosovy oči se měnily z lidských napodobenin na jakýsi plazí typ.
„Atmosi-" její námitku přerušilo hlasité zařehtání.
„Nocte!" vyjekla Sally překvapeně. Hřebec stál za ní a kdyby měl obočí, pravděpodobně by ho zvedl do výše stratosféry. Drcnul do ní a pohlédl na její společnost. Oči se mu rozšířily a zařehtal pravděpodobně pozdrav.
„Vrátila bych se, kdybych věděla kudy a kam," odpověděla mu Sally. Atmos se narovnal a s výrazem vědoucího čaroděje ji objal na rozloučenou. Blondýnka tím byla překvapená, zvlášť když pocítila, že roste do velikosti o mnoho větší než předtím. Záda se rozšiřovala a kůže na rukou pod náhlým nárůstem svalové hmoty praskala.
„On vždycky najde cestu domů," pošeptal jí. Sally po zádech přeběhl mráz po zádech. Ten se pak shromáždil v nějakém ornamentu a začal pálit. Než však bolest stihla vůbec pominout, Sally ztratila vědomí.