Nejsem hrdinka

Kapitola 12

Kai se vyloženě nudil. Byl princ, což pro něj znamenalo, že celý hrad nejenže má prozkoumaný, ale také odhalenou každou tajnou chodbu z jeho pokojů, do jeho pokojů, do audienční místnosti, do kuchyně a dokonce i tu, která vedla do stájí. Stál uprostřed své komnaty a díval se z okna. Jeho pokoj budil dojem temného čaroděje, s často se opakující kombinací barev černé, tmavě modré s stříbrné. Z okna viděl jen temný obzor; často se mu stávalo, že uvažoval nad tím, jestli obzor měl od té události jinou barvu. Tentokrát si však všiml tenké světlé linie na úplném okraji.
,Kapka světla se v temnotě ztratí, jako šepot pravdy v křiku lží,' pomyslel si temně a odklonil se od výhledu. Prohlédl si obrazy na zdech, ale jednomu se vyhnul, jako by snad nestál o emoci s ním spojenou.
Už byl převlečený, vždy si na hostinu vzal totéž, lidé si toho často všímali a ani dnes nehodlal svůj rituál měnit. Jeho černá košile s volnějšími rukávy byla až přehnaně luxusně vyhlížející. Taktéž černá, hedvábná vesta s temně modrým vzorem byla přepásána černým, koženým páskem se stříbrnými doplňky. Na tomto pásku visel elegantní kord s elegantním stříbrným košem a modrými kamínky. Černé kalhoty a vysoké černé kožené boty budily dojem, že ve tmě jeho spodní polovina zmizí. Nasadil si černé hedvábné rukavice a projel si frustrovaně vlasy. Byl překvapivě neemocionální a se sadistickým vnitřním úsměvem si užíval, když to lidi mátlo a hlavně, děsilo. Naposledy na sebe mrkl do zrcadla a pocítil slabou bolest v hrudi. Nic se nezměnilo a pravděpodobně ani nezmění.

Vyšel před pokoj a roj služebných se hromadně poklonily, jako by snad byly psychicky propojené a věděly, co dělá ta za nimi.
,,Vaše veličenstvo," zamumlaly a Kai jen protočil očima a přikývl na pozdrav. Jak se procházel po chodbách, byl si již jist, že hostina je připravená, jelikož chodby byly prázdnější a prázdnější až tam princ zůstal sám. Věděl, kde je. V zámku se orientoval i ve tmě, protože když vás pronásleduje garda služebných a vy se nechcete prozradit, nemáte úplně jinou možnost. Sledoval jak se prach snáší ze stropu, jako by snad měl křídla či krovky. Předtím než dopadl na luxusní koberec, zmizel v temnotě, která kvůli tmě venku a absenci svíček zaplavila nižší vrstvy. Byl rád sám. Po té nehodě to zklidňovalo mysl, dávalo mu to klid, po kterém toužil. Nikdy ho neměl, byl přeci následník trůnu.
Možná proto se mu nelíbilo, když uslyšel cizí dech. V téhle chvíli by tu nikdo být neměl. Pokračoval po zvuku, až dorazil k oknu s vysokým parapetem. Tam nahoře, ve výklenku, dva metry nad zemí, někdo seděl. Navíc si ten někdo pískal. Profil postavy byl překvapivě jemný a měl na sobě tu samou uzoučkou linku světla jako obzor, který jeho veličenstvo sledovalo před jistou chvílí. S pozvednutým obočím postavu sledoval. Tajemný člověk přešel v broukání. Melodie byla chytlavá, až přehnaně veselá na Kaiův vkus, ale postava ji podávala s jistou klidnou melancholií.
,,Hrdinko?" přerušil postavu Kai s takovou grácií, že by člověk řekl, že to snad byla součást etikety. Dívka k němu bleskově otočila hlavu.
,,Panebože! Omlouvám se! Neviděla jsem tě..."
Kai pozvedl obočí nad Sallyiným koktáním.
,,Totiž - vás," opravila se, ale nezdálo se, že by tomu věnovala nějakou vyšší pozornost. Pak se pootočila, aby jí nohy spadaly směrem k princi. Kai naklonil hlavu ke straně; v žaludku mu rostl jistý pocit, že by jí měl pomoci slézt.
,Na druhou stranu-' mávl rukou rychlostí žáka skrývajícího tahák do rukávu během testu ,-hrdinové umí slézat bez pomoci.'
Sally s lehkostí motýla sklouzla dolů a zatímco se její zkrácená sukně jemně nafoukla, ona přistála na zemi jako kočka. Narovnala se a oprášila si sukni. Pak se na prince usmála a vysekla něco mezi pukrlem a rytířskou poklonou. Kai nad ní protočil očima, pak však znovu nasadil svůj chladný nevýraz.
,,Měli bychom pokračovat na hostinu, ať přijdeme módně pozdě a ne jako nevychovanci pozdě," pronesl chladně a Sally se usmála. Rychle zamrkala a pak se na něj podívala.
,,Víš princi, měla jsem takový dojem, že to je vyloženě záležitost dam," uchechtla se. Kai ji zpražil velmi nehezkým pohledem, ale Sally si toho nevšímala. Princ při pohledu na její oči nakrčil obočí, takže vypadal naštvaněji než normálně.

Těžké, bohatě zdobené dvoukřídlé dveře se otevřely, aby temnou chodbu zalily překvapivě jasným světlem. Sally párkrát rychle zamrkala, aby se zbavila pocitu, že jí někdo chce vypálit oči a poté jí překvapením spadla čelist.
Zdálo se, že místnost je normálně nepřátelské a chladné místo se zdmi z neopracovaného kamene, ale květiny, které tam nějaké služebné s brilancí známou pro profesionální zahradníky naaranžovaly, dokázaly jídelnu proměnit ve vnitřní zahradu se stolem.
Kai nad ní jen pozvedl obočí. Stále viděl, že má trochu opuchlé oči z pláče, ale většina hostů si toho pravděpodobně nevšimla.
,,Jeho veličenstvo princ Kai a andělská hrdinka Sally!" vykřikl služebník u dveří a ukázal ke dvěma židlím po pravici krále.
,Andělská?' proběhlo Sally hlavou, jako informace na test z dějepisu, když si zrovna potřebuje vzpomenout na to, jak že se počítá obsah kruhu. Kai byl stále zamračený, ale při dostatečném soustředění bylo možné vidět jisté známky překvapení nad Sallyiným titulem. Oba se posadili, přičemž Kai seděl přímo po pravici svého otce a Sally až vedle něj.
Stůl byl plný rytířů v lehké zbroji, šlechticů oblečených v oblečení, o němž se dalo říct všechno jenom ne, že bylo levné a dam, které si pravděpodobně daly se svými rozmanitými účesy tak velkou práci, že trochu zapomněly na jistou poučku, že v jednoduchosti je krása. Královna si držela svoji milou vílí fasádu s vlasy v drdolu, jehož tvoření však nebyla otázka pěti vteřin, jako to u normálních drdolů bývalo, a zelenobílými šaty s bronzovým páskem.
,,Na hrdinku!" postavil se král a pozvedl sklenici s vínem. Královna následovala jeho příkladu a zbytek hostí nezůstal dlouho pozadu. Dívka se zamyslela, jestli se má i ona postavit, ale Kai jí položil ruku na rameno, aby ji od té akce odradil. Přikývla a sklopila hlavu, aby nemusela pozorovat, jak ji všichni sledují jako zvíře v zoo. Král zatleskal a služebné začaly dávat od pohledu chutné jídlo na talíře královské smetánky.

Tak byla Sally postavena před výzvu svého talíře, k její smůle naplněného převážně krvavým masem. Kousla se do jazyka a rozhlédla s po tvářích jejích spolustrávníků. Někteří již měli zarudlé tváře od množství pozřeného alkoholu a k Sallyině štěstí jí nikdo nevěnoval pozornost, jelikož i jeho veličenstvo, princ Kai, po dívčině pravici byl zabrán do konverzace se svým otcem a šlechticem, jehož tvář se dala popsat jako pihatý, tříletý klučík s tváří namáčklou na okno. Vlastně se na ni někdo díval, ale to jí přišlo vhod. Opatrně tleskla a její psí pozorovatel se k ní pod stolem přiblížil. Sáhla na svůj od zeleniny oproštěný talíř pro opravdu veliký kus masa a darovala ho psovi. Ten jí olízl ruce a pustil se do jídla. Když si na maso štědré Sally všimli ostatní psi, bylo jasné, že Sallyin talíř bude za chvíli stejně prázdný jako vysušená lebka. Bohužel si smečky u Sallyiných nohou všiml dívčin soused po pravici, když se mu jeden z tvorů otřel o nohu. Nechápavě se po dívce podíval a Sally zahanbeně sklopila pohled. Pozvedl obočí a podíval se pod stůl. Na tváři se mu zformoval potutelný úsměv a pak znovu odrazil argument šlechtice s tváří konstantně namáčklou na neviditelné sklo.
Sally se však začínala nudit a žádná sociální interakce s lidmi, kteří by jí označovali za andělské stvoření, nepřipadala v úvahu. A to byl ten důvod, proč se jí se smečkou ochočených psíků v zádech podařilo zmizet z hostiny zpět do temných chodeb paláce bez většího uvažování nad tím, jestli tam přeci jen nechce zůstat.