Nejsem hrdinka

Kapitola 4

Zkuste si představit, že před pár minutami jste spadli z oblohy, byli cizím mužem prohlášeni jiným pohlavím než jste a teď jím byli taženi, přičemž nevíte kam. Přesně to byla situace Sally. Na začátku uvažovala, kam ho kopnout, aby se nezamotala do roucha a přitom to onen šílenec cítil, ale nakonec od sebeobrany upustila s myšlenkou, že ji nazval andělem a hrdinou. Samozřejmě preferovala být nazývána ženou, ale člověk se musí spokojit s málem. Hlavně když je v absolutně neznámém světě, který se pravděpodobně odehrává celý v jeho hlavě.

,,Hm... pane?" ozvala se Sally do ticha, zaplněného pouze hlasitým funěním muže ve zlatém rouchu. Její pravé zápěstí už začínalo bolet a zvuk trhajícího se textilu rozhodně nepomáhal v jejím klidu.
,Myslím, že to moje rukavice nepřežijí...' pomyslela si zklamaně. Muž nezastavil, dokonce ani nepromluvil, tedy kromě jemného brumlání: ,,Jak to jen pojmenovat?" Ale to bylo tak nepatrné, že si navzdory své hypotéze, že se celá tahle šílenost odehrává v její hlavě, myslela, že se jí to pouze zdálo.
Nastalo trapné ticho.
,,Pane!" vyjekla Sally, když začala přepadat dozadu. Šílenec ve zlatém rouchu se konečně rozhodl zastavit, což blondýnka ocenila pořádným nádechem.
,,Jsem druid Gideon z Ilrisu," představil se konečně muž a Sally nějak nemohla dostat z hlavy ten nepříjemný pocit, že se nad ní povyšuje.
,,Skvěle, ale kam mě táhnete?" zeptala se, vykroutila svoji ruku z ocelového sevření Gideona a ucouvla o dva kroky. Založila si ruce na prsou a našpulila rty. Jestli ji hodlal zotročit, měl by se připravit, že už našla místo, kam ho s velmi silným účinkem kopnout. Gideon naklonil hlavu ke straně se značně nechápavým výrazem.
,Vypadá jako lidi o matice,' ušklíbla se Sally.
,,Přeci do zámku," podivil se druid. Blondýnka se ještě kousek odklonila.
,,A proč tam?" pokračovala v otázkách až děsivě pomalu. Nějak se jí nezdálo, že by kompletní cizinec (byť ji nazval hrdinou a andělem) měl táhnout jakoukoli dívku na hrad bez nějakého děsivého vedlejšího účelu.
,,Protože v lese je spoustu děsivých věcí, které by mohly ženu jako vy sežrat," vysvětlil Gideon s výrazem: však je to úplně jasné.
,Fajn, tohle bylo sexistické,' stáhla dívka rty do uzoučké linky.
,Vypadá středověce, nemůžu ho soudit.'
Pomalu si začínala uvědomovat, že vydržet ve společnosti, která pravděpodobně ženy neuznává jako rovné mužům, bude mnohem těžší než přežít ve škole, kde největším problémem často byly testy a ústní zkoušení.
,,Jako co?"
,,O čem to mluvíte?"
,,Co by mě mohlo sežrat."
,,Oh... třeba dryády."
Sally kývla. Co zvráceného si ještě její mysl vymyslí? Dryády už měly svoji existenci potvrzenou a co ji tu čekalo dál? Draci, kteří ji budou mít ke svačině, aby si pak mohli stěžovat, že jejich poslední jídlo ječelo a bouchalo? Čarodějnice, jež budou za přítomnosti svých dětí a manželů upalovány na hranicích? Tak zlé to snad nebude. Ale v to mohla pouze doufat, jak totiž procházela nádherně vymalovaným lesem, začínala pochybovat o tom, že zná svoji mysl.
,,Vcházíme do města, tak se připrav na hluk. Lidé mě tu milují," uklidňoval Gideon Sally, která znovu nabrala pocit, že i přes přímý dotyk její a mužovy ruky je mezi nimi mezera o velikosti jeho ega. Tím jí až nepříjemně připomínal Jeremyho, a na zaseklý gramofon značky Jills teď opravdu myslet nechtěla.

Sally kupodivu očekávala, že v ulicích bude dav, který s afektovaným entuziasmem bude ječet: ,,Náš druid! Gideon z Ilrisu se vrátil!", ale pak si za ten předpoklad vrazila myšlenkovou facku. Samozřejmě, že někdo jako Gideon odmítne jen uznat, že by ho někdo nemusel mít rád. To k tomuto typu lidí prostě patří.
Místo přeplněných ulic však našli pouze prázdné domky, stánky i tržiště.
,Bylo to tu takhle i předtím, nebo až teď přišlo něco, co všechny sebralo?' uvažovala Sally. I v největších konečnících světa jste mohli vidět alespoň domácí zvířata. Odvahu zeptat se, však Sally postrádala. Nemohla ani odhadnout Gideonovu reakci a agresivitu, či emoční zhroucení bylo teď to poslední, co potřebovala. A zatím se musela spokojit s tím, že tohle byl důvod, proč byla hrdinka.

Pocit, že zámek nevypadá jako nic, co kdy Sally v životě viděla, jí trochu kazilo její teorii o tom, že se celá tahle šílenost děje v její hlavě.
,,Jak se vlastně jmenujete, hrdinko?" zeptal se konečně Gideon, který nevypadal ani zdaleka tak udivený vzhledem zámku, jako Sally.
,,Huh? Jo... Sally."
Gideon si odfrkl. To neznělo nijak honosně.
,,Aha..." pronesl zklamaně. Zabouchal na bránu.
,,Já jsem Gideon Ilriský! Pusťte mě dovnitř!"
A v tu chvíli si Sally uvědomila, že i přes to, že Gideon je dospělý, ona vypadá důstojněji. Brána se s téměř posměšným zavrzáním otevřela. Za nimi stál zmatený voják.
,,Jste nějak brzy zpět, mistře," podivil se.
,,Povedl se rituál?" pokračoval s afektovanou úctou.
,,Ano, a teď mě pusť dovnitř, ty pitomče," zavrčel Gideon nevrle. Opravdu nepotřeboval být zesměšněný před hrdinkou. Voják přikývl a otevřel.
Když okolo něj drudi se Sally procházeli, málem mu upadla čelist. Celé nádvoří bylo plné lidí.
,,Tomu, kdo zachrání prince, dáme odměnu nevídanou!" rozléhalo se nad davem.
,,Počkejte, vaše Veličenstvo!" rozječel se Gideon tak silně, že Sally měla pocit, že jí uší teče krev. Dav reagoval hromadným výskokem. Všichni čekali důstojné ticho a tento výkřik byl nečekaný útok zezadu.
,,To jste vy, Gideone?" ozval se pravděpodobně král a zněl dost jistě, na to, že to byla otázka. Druid sklopil hlavu, což králi očividně stačilo. 
,,Ano, vaše Veličenstvo!" odpověděl a znovu se tlačil davem k vládci. Znovu nastalým tichem se rozezněl smích. Byl jako déšť, pršel na lid a smáčel ho v srdečnosti. Sally si byla dost jistá, že to bylo mířeno na Gideona a krále, ale kdo se tedy smál, když tito dva byli jedněmi z největších autorit v zemi? Zavrtěla hlavou a začala s tichým omlouváním se všem lidem, do nichž vrazila. Smích její slova polykal, tedy dokud se neozvalo už dost hlasité zasyčení buď krále nebo (pokud v Sallyině hlavě existovalo místo pro ni) královny a bolestné zakňučení člověka, který se smál. V tu chvíli z dívčiných ramen spadla obrovská tíha, že tato situace není vytržená z hororového filmu, a že v další chvíli po ní nepůjde sériový vrah, či se neocitne hned u ducha nebo jiné paranormální bytosti, která by jí čirou hororovou náhodou chtěla zabít.
Pak však nastal moment horší než jakýkoli děsivý film. Před davem bylo pódium a Gideon se Sally mířili na něj, aby se ukázali královskému páru, jak si Sally všimla, že na dvou trůnech sedí elegantní žena s mužem, který se s téměř zavřenýma očima mohl nazvat gentlemanem, a očividně, aby Gideon ukázal jakou hrdinku přivedl z lesa. Nic horšího než pódium snad neexistovalo, tedy nic horšího než Sallyina tréma na něm. Vždy v divadle mohla jen roztřeseně kývat, maximálně tiše souhlasit. Jak šli do schodů, tréma jí začínala zaplňovat celé tělo. Tuhla, jako kdyby se blížila k mýtické meduse. Nervozita byl její kryptonit, který na ni však působil ještě lépe než na Supermana. Moment, kdy vstoupila s Gideonem před lid, ozval se hromadný výdech překvapení.
,,Pane,"  odkašlal si Gideon, ,,tady je naše hrdinka."
,,Hrdinka, která nám vrátí jeho Veličenstvo."

Když toto vyšlo z Gideonových úst, Sally málem přestala dýchat.