Nejsem hrdinka

Kapitola 22

Sally pozorovala spícího ještěra a uvažovala, jak ho vzbudit, aby ji neviděl. Bylo docela jasné, že bude zapotřebí ukrýt se buď ve vodě s ním, nebo za nějakou hromadou kamenů. Stiskla flétnu v rukou a přiblížila se k řece. Mech na zemi byl úplně černý, jako by ho někdo spálil.
,Tak takhle je voda jedovatá...' pomyslela si a okamžitě vyškrtla ze svého seznamu dračích budíčků všechno s vodou. Vodní vír se zatočil a poponesl černou tekutinu z hrudi baziliška. Sally se zamyslela. Kdyby se jí podařilo vyčasovat svůj souboj v přebíhání za hromadami, aby jí plaz neviděl, moc by to pomohlo, ale to by musela vědět, co na tuhle věc funguje. Když zaútočí na černé místo na hrudi, stane se jedna ze dvou věcí: buď ho zraní, nebo ji to rozežere. Znovu pohlédla na Kaie, který ležel na zemi.
,Na břiše?' Něco jí nesedělo, pokud byl na břiše, pravděpodobně se na baziliška nedíval. Zamračila se a vydala se zkoumat princovu nehybnou tvář. Oči se dívaly do země, takže se na baziliška dívat nemohl. To Sally situaci nezlepšilo.
,Nejde o pohled, ale něco jiného.'
Na Kaiově ruce byla rána.
,Jed? Jde o ty rohy, zuby a drápy?' Přešla k Felixovi. Ten byl naprosto v pořádku. Sally se zaklonila dozadu a zamyslela se. Vodopád, který konečně prolomil její bariéru vytěsnění, jí v tom moc nepomáhal. Pak jí to došlo.
,Zvuk!' Málem zaječela nadšením.
,Když ne jed a pohled, zbývá zvuk!' Tvář se jí rozzářila nadšením.
,Já mám dokonalou zbraň,' pohladila flétnu po kovovém povrchu.
,Proti zvuku jenom zvuk.'
Sledovala hromady. Kdyby se jí podařilo využít jejich zvukové barikády, kterou aspoň částečně měly, mohla by mezi nimi kličkovat bez toho, aby na ni bazilišek mluvil přímo a pak... pak to nějak domyslí.
Kameny, za nimiž Sally stála, Byly na úplném kraji, což byla rozhodně velmi strategická pozice.
Dívka si otřela ruce a flétnu a zhluboka se nadechla. Znovu si připomněla, že nesmí zapomenout frekventovaně přebíhat a hlavně hrát, když bazilišek bude útočit. Spustila.
Hrála tiše, nechtěla začít naplno. Skvadra harmonicky poskládaných not se šířila vzduchem jako vločka, kterou nese vítr k oknu dětského pokoje.

Bazilišci jsou známí mnoha věcmi a právě nesnášenlivost k cizí hudbě byla jednou z nich. Sally měla vlastně štěstí, že tento bazilišek nevystartoval okamžitě po zdroji, když mu ty cizí tóny začaly ječet v hlavě. Místo toho podrážděně zavrčel a zvedl se. Sally to slyšela, možná až moc dobře. Její srdce znovu překrylo vodopád. Přeběhla za jinou hromadu, ale nepřestávala hrát. Bazilišek otevřel pusu. Ona to neviděla, což bylo možná dobře, vzhledem k tomu, že ty tesáky by jí mohly trochu pokazit její odvážný plán. Co naopak velmi pocítila, byl zpěv. Zněl pro ni jako nesladěný sbor, moc hlasů, moc tónů, moc slov a ještě falešně. Chtěla si zacpat uši, přímo ji ten jekot bolel, ale nemohla.
,Proti zvuku jen zvukem,' připomněla si a pokračovala, už hlasitěji. Bazilišek vyšel na suchou zem a zmateně se rozhlížel, jako by snad hledal mouchu, která mu poletovala kolem hlavy a prozpěvovala si. Rozhodně se nenechá porazit hmyzem. To pravděpodobně byla jeho myšlenka, když přidal na hlase. Moucha to udělala také. Bohužel pro ten otravný hmyz se baziliškovi podařilo ji zalokovat. Ještě přidal, moucha místo přidání přeběhla. Rozmáchl se ocasem a rozmetal moušinu skrýš na jednotlivé kamínky.
,Lidská moucha!' zavrčel a zpíval dál.
Sally se rozhodně nelíbilo, že její skrýš je pryč, a že ještěrův ocas je silnější než chtěla, ale ten jeho hlas byl ještě horší. Přišel čas na její plné pecky.
Bachova pátá sonáta se s baziliščím zpěvem velmi bila, ale Sally si alespoň byla jistá, že v nejbližší době neskončí jako přehnaně detailní kamenná socha. Obě písně se odrážely od zdí a rezonovaly jak dívce, tak ještěrovi v hlavách. Sally docházel už potřetí vzduch, dovolila si letmý nádech, aby nezkolabovala a neskončila jako plazova večeře. Mohla děkovat všem bohům, že baziliškovi vzduch též docházel. Sice poprvé za tu dobu, ale znamenalo to, že se bude muset nadechnout. Sally přidala, musela být hlasitější, musela ho dostat, když se nadechoval. Jekot miliónů nesladěných houslí ustal a zůstala jenom jedna příčná flétna se svými rezonancemi. Bazilišek bolestně zaječel. Sally se zapotácela, zvuk jí málem rozdrtil kolena.
,Nepřestávej,' pobídla se a postoupila dopředu. Bazilišek couval. Škrábal se zpět do vody. Temný flek na hrudi začal téct. Sally neustávala. Pomalu, jako by to bylo těžší než patnáct aut, se baziliškova hruď v místě skvrny otevřela. Sally se naskytl nechutný pohled. Kdyby měla co, asi by se vyzvracela. V prostoru bylo něco jako srdce. Kompletně černý spletenec cév a srdeční svaloviny. Toto "srdce" bilo. Každý stah vytlačil trochu černé tekutiny, která za žádných okolností nemohla být krví. Bazilišek už stál u řeky a Sally, které se chtělo zvracet víc než cokoliv jiného, stále hrála. Už jen malý kousek, teď to nevzdá. Bazilišek se postavil na zadní a padl do vody. Jakmile se černý proud dostal k jeho bijícímu orgánu, vodopád a rezonanci flétny přehlušil vzteklý jekot a syčení, jako by se voda dotkla horkého povrchu a okamžitě se vypařila. Sally došel dech. Padla na kolena a pozorovala dění ve vodě. Plazovo srdce se rozpadalo, zbytek těla byl rozežírán neúmluvným jedem smíšeným s vodou. Jediná věc, která z toho špatného zpěváčka byla vyvrhnuta Sally k nohám jako nechutný suvenýr. Baziliščí zub. Jeden z těch menších, úplně nejmenších dokonce, jen sedm centimetrů dlouhých. Byl dutý.
,Vážně byl jedovatý.' Vyděšeně pozorovala baziliščí zbytky ve vodě. Otočila se k sochám obou chlapců. Stále nehybně stáli, celí kamenní.
„SAKRA!" neudržela se. Překlopila se dopředu a opřela se čelem o chladnou zem.
„Děje se něco dítě?"
Sally se narovnala a vyšvihla na nohy. Rychle se rozhlédla. Za ní stálo něco a růžově to svítilo. Dalo se říct, že to má ruce, nohy a tělo, ale tvář se stále měnila, jako by se nechtěla ukázat. Sally se třásla. Právě prožila trauma, ze kterého téměř stoprocentně vzejde post-traumatická stresová porucha. Sally pohlédla k oběma sochám a věc přikývla.
„Byla jsi velmi odvážná, dítě," řekla věc a pravděpodobně se podívala na dutý zub a flétnu v Sallyiných rukou.
„Já jsem ho porazit nedokázal," povzdechla si věc a opatrně zub vypáčila ze Sallyina sevření.
„Jsem Strážce tohoto pramene," vysvětlil, naklonil se nad vodu a nabral do zubu nějakou vodu. Sally překvapeně pozorovala, jak se zub rozzářil, zprůhledněl a naplnil se růžovo-fialovou tekutinou.
„Já jsem Sally," zašeptala Sally a Strážce se na ni asi usmál. Vrátil jí zub, který byl nejen růžovo-fialový, ale také na provázku.
„Děkuji, Sally," poklonil se Strážce.
„Za tvoji odvahu ti však mohu dát jen toto." Sally si svůj dar prohlédla.
„Je to voda života," přeformoval se znovu Strážce. V Sallyiných očích se rozzářily droboučké hvězdičky. Přešla zpět k řece a nad černou hladinou zmáčkla svoji kořist. Ze špičky vytekla kapička oné tekutiny. Řeka se rozzářila a téměř jako by na ni někdo vylil zmizík, černý jed se rozpustil. Strážce měl pravděpodobně pozvednuté obočí a Sally zase překvapení dost na celé století. Pohlédla na zub a okamžitě přeběhla k Felixovi a Kaiovi. Kápla na Kaie. Voda mu z očí přestala téct a do tváře se vrátila barva. Překvapeně zamrkal a s námahou se posadil. Z rukou a nohou se mu stále odlamovaly kousky kamenů. Prohlédl si své předloktí a pak se podíval na Sally. Okamžitě uskočil.
„T-ty jsi vzhůru!" vyjekl překvapeně. Sally se usmála.
„A ty nejsi kámen." Kai se prohlédl. Sally přešla k Felixovi a zopakovala postup. Chlapcova tvář začala praskat a sypat se na zem, jak ze sebe čistila veškeré kamení. Předtím než si Felix dokázal uvědomit, že už je vzhůru a pravděpodobně v bezpečí, vytasil meč a přitiskl ho Sally na hruď.
„Sally?" zeptal se nechápavě a zmateně se podíval na svoji zbraň.
„Felixi," konstatovala Sally a odstoupila od něj. Otočila se na Strážce, ale žádnou růžovou věc nikde neviděla. Pousmála se.
„Víte co? Co kdybychom se vrátili ke koním?"
Chlapci sesbírali popadané zbraně a Sally se vydala k vodopádu.
„Děkuju," šeptla a doběhla své společníky, kteří už byli na cestě zpět.
,Ty nám toho přineseš víc, Sally.'