Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 26.

Přijeli jsme před školu, kterou obklopovali stromy. Páni. Černovlásek slezl z motorky a pomohl mi na nohy. Sundali jsme si helmy, schovali je a vyšli vstříc budově.

"Ahoj." zvolala nějaká veselá usměvavá blondýnka a přišla ke mě. "Ty jsi tu nová, že?" zeptala se, ale ke slovu mě nepustila. "Jsem Jenny. Vítej. Jsem tu od toho, abych tě tu provedla." řekla mi a vzala mě za ruku.

"Jsem Sam." řekla jsem, poslala černovláskovi vzdušnou pusu a nechala se Jenny táhnout dovnitř.

Po asi dvou hodinách jsme to měli konečně za sebou. Blondýnka mě zrovna táhla do naší třídy. Sotva jsme vešli dovnitř, všechny pohledy se stočili na mě.

"Ale, ale, ale. Nováček, jo?" divil se nějaký mladík. Přišel ke mě a pevně mi stiskl zápěstí. Cukla jsem sebou a z mého nitra se vydral prazvláštní zvuk podobný vlčímu vrčení.

"Mette. Nechci se do toho nijak míchat, ale radši bys jí měl nechat." ozvala se nejistě Jenny.

"A to proč jako?" zeptal se. Všichni okolo tiše pozorovali vývin situace.

"Protože ten, s kým přijela, ti to jen tak nedaruje." řekla přesvědčivě. Jeho stisk ještě zesílil a já znovu sykla.

"Tak to se pleteš." křikl rozzlobeně. Ona jen zavrtěla hlavou.

"Nepletu." oplatila mu to stejným tónem a zkřížila si ruce na prsou.

"Pleteš!" křikl na ni.

"Tak dost!" křikl rozzlobeně mě známý hlas. Všichni ztuhli a otočili se na nově příchozího. Mett nakrčil čelo, z jeho pohledu vyzařoval strach. To se Zeina všichni bojí? Na to se ho pak musím zeptat.

Černovlásek přišel ke mě a vrhal po mém zajatci nenávistné pohledy. Z těch dokonce i mě naskočila husí kůže.

"Mette, varuji tě. Okamžitě z ní dej ty svoje hnusný pařáty pryč nebo ti osobně prokousnu hrdlo." řekl s kamenným výrazem Zein.

"Nejsi můj Alfa." štěkl po něm Mett, ale i tak mě pustil. Stáhla jsem si ruce k sobě a promnula si zápěstí. Naštěstí jsem na nich neměla žádné zranění nebo tak.

"A myslíš, že mě to zajímá?" zeptal se pořád s kamennou maskou černovlásek.

"Ještě se uvidíme, Alfo." řekl a poslední slovo zhnuseně vyplivl. Otočil se a sedl si na své místo.

"Jsi v pořádku?" zeptal se černovlásek a skenoval mě pohledem. Přikývla jsem a obmotala mu ruce kolem krku.

"Teď už jo." šeptla jsem a políbila ho. Kolem nás se ozývalo lapání po dechu, tleskání a utírání slz radosti.

Odtáhli jsme se od sebe. Zein mi zastrčil pramen vlasů za ucho a chytl mě za ruku.

"Musím si ještě něco zařídit. Za chvilku jsem zpátky." řekl, políbil mě a odešel. Přihopsala ke mě Jenny se slzami v očích a úsměvem na rtech.

"Teda holka, ty jsi vážně boží." šeptla mi do ucha v objetí. "Když se před třemi lety stala ta nehoda při Hře na kořist, všichni se mu dost smáli, ale tím to spíš zhoršili. Během dalšího měsíce si našel všechny, co mu způsobili zranění a zabil je. Od té doby se ho všichni bojí. Dokonce i někdo jako Mett. Jsme moc rádi, že si našel tebe, protože kvůli tobě se do násilí nepohrdne." šeptla mi sotva slyšitelně a pustila mě z objetí. Zabil je? Božínku. Ale nezlobím se. Minulost zůstane minulostí a nikdo s tím nic neudělá. Minulost nejde změnit i kdyby se člověk vrátil v čase.

Pustili jsme se. Sedla jsem si do poslední lavice a ladně si dala nohu přes nohu. Do třídy vešel černovlásek. Všichni opět ztuhli a ani se nehli. Přišel ke mě a sedl si na druhou židli. Pod lavicí mi podal ruku. Usmála jsem se a chytla ho za ní. Samozřejmě, že většině studentů tento detail neunikl a museli se též usmát. Do třídy vešel učitel.