Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 41.

Zasmála jsem se a došla ke dveřím. Otevřela jsem je a pohledem vyhledala malého popelavého dráčka. Když mě spatřil, přistál mi na rameni, což mě rozesmálo ještě víc.

"Půjdeme nahoru. Tam si promluvíme." řekla jsem, zavřela dveře a vyšla schody nahoru do černovláskova pokoje. Zamkla jsem za námi dveře a sedla si na gauč. Dráček mi sletěl z ramene a přistál na stolku.

"Takže co potřebujete Veličenstvo?" zeptal se mě. Povzdechla jsem si.

"Víš, jde o to, že se ztratil člověk, kterého mám ráda." pronesla jsem.

"Takže normální člověk?" zeptal se zamyšleně. Zavrtěla jsem hlavou.

"Věř mi, že Zein je všechno jen ne normální." řekla jsem se smíchem. Dráček se posadil.

"Jo, aha. Počkat. Zein? Ten váš přítel?" optal se. Kývla jsem. "Ještě jste si na něj nevzpoměla?" Zavrtěla jsem hlavou. Posmutněl. "Co mám tedy dělat?"

"Potřebuji, abys ho našel a přivedl domů." řekla jsem. Dráček kývl a podal mi černý průsvitný křišťál.

"To je popelavý dračí kámen. Musíte ho pět sekund mít v zavřené pěsti a pak na něj lehce fouknout. Tím ho aktivujete. V momentě kdy bude kámen rudě svítit, uslyšíme se. Já uslyším vás a vy mě. S tím že když pak zmáčknete ten čudlík nahoře, dokonce mě i uvidíte. Přesněji řečeno uvidíte všechno, co uvidím já." vysvětlil mi to. Kývla jsem.

"Chápu." řekla jsem a přešla přes pokoj. Otevřela jsem okno a dráček vyletěl ven. "Najdi ho." šeptla jsem roztřeseně.

"Nebojte. Najdu ho dřív, než skončí tento zítřejší den." řekl a zmizel mezi stromy. Vzdychla jsem a koukla na oblohu. Slunce zapadalo a začínala noc.

Vlezla jsem do postele a křišťál si položila vedle sebe na noční stolek. Neřešila jsem otevřené okno a bez problémů usnula.

Vzbudila jsem se a protáhla. Hned jsem si vzala do ruky křišťál a udělala přesně to, co říkal dráček. Kámen se rozzářil, zmáčkla jsem čudlík, z křišťálu se vysunula destička a mě se poskytl pohled na stromy.

"Dráčku? Slyšíš mě?" zeptala jsem se. Ozval se smích.

"Samozřejmě. Jak vidíte, zatím jsem ho nenašel, ale jsem mu na stopě." řekl a klesl trochu níž mezi stromy.

"Dobře." řekla jsem, položila kámen na postel a došla do koupelny. Umyla jsem se, oblékla si tričko a legíny a vrátila se pro kámen. Sevřela jsem ho v ruce a sedla si s ním na gauč.

Pohled Artura - o dvě hodiny později:
Vzbudil jsem se a neochotně se vyškrábal z postele. Greisy ještě tvrdě spala, tak jsem jí nechal. Dál jsem jí jemnou pusu do vlasů a po špičkách přešel ke skříni. Vzal jsem si tričko a tepláky a v koupelně se převlékl.

Vyšel jsem ven a v tichosti opustil pokoj. Šel jsem chodbou a koukl na hodiny na zdi. Deset. Hm. Sešel jsem schody dolů do kuchyně a udělal si snídani.

Když jsem dojedl, uklidnil jsem nádobí a šel zase nahoru. Prošel jsem chodbou a zastavil se u bratránkova pokoje. Vzal jsem za kliku. Zamčeno. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a vrátil se do pokoje k hnědovlásce.

Pořád spala. Po špičkách jsem došel k jejím věcem a vzal si do ruky jednu tu tenkou sponku. Myslím, že holky jim říkají pinetky. Došel jsem zpět před zamčené dveře a pomocí té sponky je odemkl.

Sam spala na pohovce a přitom si jednou rukou držela bříško. Usmál jsem se a v tichosti došel až k ní. Přehodil jsem přes ní deku a koukal kolem. Už jsem chtěl odejít, když mě něco donutilo zastavit.

Na stolku ležel rudě zářící kámen, z něj byla vysunutá jakási destička a v ní se cosi promítalo. Vzal jsem to do ruky a překvapením oněměl.

V té destičce byl vidět les a bílí běžící vlk. Vlk se hnal střemhlav přes keře a kořeny stromů, úspěšně odolával všem překážkám, které se mu stavěli do cesty. V tom se otočil a já zahlédl jeho známé modré oči.

"Zeine?" řekl jsem překvapeně. Takže ho Sam pořád hledá. Vlk se rozběhl úplně jiným směrem než běžel před tím.

"Zeine. Musíte se vrátit. Sam vás chce vidět." ozval se jakýsi mě neznámí hlas. Pozvedl jsem jedno obočí. Vlk zrychlil, až z destičky úplně zmizel.

"Toho nepřinutíš. Je moc tvrdohlavý." řekl jsem.

"Kdo jste?" ozval se ten hlas.

"A kdo jsi ty?" zeptal jsem se na zpět.

"Jsem dráček. Poslala mě Její Veličenstvo." řekl mi.

"Dobře. Já jsem Artur. Jsem Samin kamarád a ten, koho teď honíš, je můj bratranec." řekl jsem. "Prosím, splň úkol, o který tě Sam požádala."

"Bez problému. Za chvíli mu to dojde." ozval se tvor a destička se zasunula zpět do kamene.

Pohled Zeina:
Běžel jsem lesem a věnoval se svým myšlenkám, když mi nad hlavou začal létat drak. Zavrčel jsem a dal se do běhu. Běžel jsem nejrychleji, jak jsem mohl, ale ten tvor mi byl pořád v patách. Proto jsem zastavil a úplně změnil směr.

"Zeine. Musíte se vrátit. Sam vás chce vidět." ozval se ten tvor. To určitě. Pomyslel jsem si. A i kdyby, stejně si mě nepamatuje.

Vzpomínky na Sam mi dodali energie a já tak aspoň na chvíli ztratil toho okřídlence z dohledu. Bezva. Konečně klid. Doběhl jsem do jeskyně a vyběhl druhým koncem ven. Tak a mám tě z krku.

"Ach Sam." špitl jsem a lehl si pod velký kámen. Myšlenky mi vířily v hlavě jako splašené. Všechny se týkaly jen oné blondýnky, která mi úplně změnila život. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.

"Možná bych mu mohl věřit. Možná mě chce Sam vidět, ale proč? Stejně si mě nepamatuje. Ani to, co mezi námi bylo. Tak k čemu mě potřebuje?" optal jsem se. Ale byl jsem sám, takže odpovědi se mi nedostalo.

Vzdychl jsem. Srdci neporučíš. Připomněl jsem si. Zjistím, co se děje. Vstal jsem, protáhl si tlapy a rozběhl se chráněn nízkým podrostem.

Doběhl jsem k sídlu. Tak fajn. Přišel jsem k otevřenému oknu do mého pokoje. Proměnil jsem se v člověka a vyšplhal po zdi až nahoru. Skočil jsem na hladký koberec a podíval se po pokoji. Dveře byli dokořán, ale nikdo tu nebyl. Teda kromě spící blondýnky na gauči. Došel jsem ke dveřím, zamkl a přišel až k ní. Sedl jsem si na kraj pohovky a pohladil jí po vlasech. Otevřela oči a překvapeně na mě hleděla.

"Zeine?" zeptala se zmateně. Usmál jsem se.

"Chtěla jsi mě vidět. Tak jsem tady." řekl jsem.

Ahojky zlatíčka. Další kapitola je tady. Tak snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤