Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 67.

Pak šla Greisy uvařit oběd, smečka se rozutekla, Zein s malou se vrátil zpátky na zahradu a já zůstala s Kam v obýváku. Opřela jsem se, dala si nohu přes nohu a upřela zrak na mou modrovlasou kamarádku.

"Tak co? Je tady někdo, kdo se ti líbí nebo se ještě nikdo neukázal?" zeptala jsem se jí a její tváře nabraly růžovou barvu. Podívala se na své ruce a nervózně si skousla ret.

"Ne, nikdo se zatím nenašel. Promiň, že se teď chovám trochu zvláštně, ale tohle je pro mě trochu citlivé téma a nechci o tom úplně mluvit. Víš, skoro každý tady někoho má a já vám to přeji, ale vnitřně....." řekla a znejistěla.

"Se cítíš zrazena. Máš takový pocit, jakoby ti nebylo souzeno milovat. Pociťuješ závist. Ale naprosto tomu rozumím a nezlobím se. Už o tom nebudu mluvit. Dobře?" nadhodila jsem a usmála se na ní. Zvedla ke mě pohled a přikývla.

"O čem si tedy chceš povídat?" zeptala se mě zvědavě a pramen modrých vlasů si zastrčila za ucho. Pokrčila jsem rameny a obě jsme se zasmáli.

"Nevím. Co třeba.......tvoje rodina? Kolik máš příbuzných a vidíte se vůbec někdy?" zeptala jsem se jí. Kam se celá rozzářila a její úsměv se zvětšil. Zřejmě jsem našla dokonalé téma k rozhovoru.

"Mám hodně příbuzných. Mamku, otce, nevlastního otce, dvě babičky, dědu, tři strýce, dvě tety, pět bratranců, čtyři sestřenice, nevlastní sestru a bratra. A ano, vidím se s nimi jednou za měsíc. Všichni jsou super a mám je moc ráda." řekla na jeden nádech a všechny příbuzné počítala na prstech. Páni. To je hodně lidí.

"Jak vycházíš s tvým bráchou?" zeptala jsem se s úsměvem a vlasy si spletla do dvou rybích copů. Pak jsem se uvolnila a užívala si pohodlí.

"No, celkem dobře. Občas se sice hádáme, ale mám ho ráda. Je s ním sranda a vždycky když jsem měla problém, svedl to na sebe, a já vyvázla bez trestu." řekla a zasmála se zřejmě nad nějakou vzpomínkou.

Bylo hezké vidět Kam šťastnou. Podívala jsem se z okna a překvapeně otevřela pusu. Venku v lese ve stínu na mě koukaly dvě velké červené oči plné zlosti. Noční děs. Po tak dlouhé době. Ale co tu teď dělá a proč nás sleduje? Proč neútočí?

Na jednu stranu ho poznávám, ale na tu druhou ne. Něco se změnilo. Něco je jinak. Sotva jsem však mrkla, byl pryč. Zmizel nebo se mi to jen zdálo? Že by mě natolik pohltil strach, že bych měla halucinace? Jsem snad paranoidní? Pomyslela jsem si a promnula si kořen nosu.

"Děje se něco, Sam?" zeptala se mě Kam a mávala mi rukou před obličejem. Podívala jsem se z okna, ale když jsem tam nic nezahlédla, otočila jsem se zpět k modrovlásce.

"Ne, nic se neděje. Jenom mě trochu bolí hlava." řekla jsem a chytla se za čelo. Byla to pravda, ale ne celá. Dívka přede mnou přikývla, zvedla se a pak se vrátila se sklenicí vody a práškem.

"Tady. Snad ti to pomůže." řekla a já se usmála. Vzala jsem si prášek, spolkla ho a zapila vodou. Jestli se to nezlepší, tak si půjdu lehnout. Mám takový pocit, že se mi to zjevení před chvílí jenom zdálo, ale nemám důkaz, abych to potvrdila nebo vyvrátila.

"Díky, Kam." řekla jsem, opřela se o polštář a zavřela oči. Nespala jsem, to ani náhodou. Vzpomínky a myšlenky k Nočnímu děsovi se mi pořád promítaly v hlavě. Takže jsem jenom ležela a odpočívala. Musím se uklidnit a to pěkně rychle. Kam odešla.

Zvedla jsem se, otevřela oči a šla do kuchyně pomoct s obědem. Ovšem něco mě zastavilo na prahu dveří a já jen zaskočeně stála s vyděšeným výrazem. Pomalu jsem otočila hlavu zpátky k oknu a zadívala se do těch nebezpečných rudých očí za oknem.

To snad ne. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho odporný zápach, díky kterému bych ho poznala snad kdekoli. Jeho dech jsem slyšela, jakoby byl hned vedle mě. I když nás od sebe oddělovalo pět metrů. Náhle se otočil a rozběhl se do hlubokého lesa. Co to zase bylo? Ptala jsem se sama sebe.

Tentokrát jsem si však byla jistá, že se mi to nezdálo. Ten smrad jsem pořád jasně cítila. Z mého krku se vydralo vlčí vrčení, které jaksi přivolalo půlku smečky i s mými rodiči. Nechápavě se na mě podívali, pak nasáli ten strašný zápach a taky se lehce naježili.

"Co je to za příšerný puch?" zeptala se modrovláska a nakrčila nos ve zhnuseném gestu. Nikdo se nehnul ani na krok, čekali na odpověď, ať už ji řekne kdokoli, a v místnosti tudíž vládlo hrobové ticho.

"Noční děs." šeptla jsem téměř neslyšně. Všichni se ke mě překvapeně otočili a jejich pohledy do mě propalovaly díru. Já však dál koukala z okna na keř v lese, ve kterém zmizel jeho ocas. Ať si mě nepřeje, pokud někomu ublíží.

"Viděla jsi ho?" zeptal se mě Zein, který v náruči držel Livi. Ani nevím, kdy sem přišel. Kývla jsem a někdo zalapal po dechu. "Co tady dělal?" ptal se mě dál. Zamračila jsem se.

"To nevím. Choval se nanejvýš podivně. Vyšel z toho lesa a koukal se na mě. Nic neřekl a ani se mi nepokusil ublížit. Něco je prostě špatně." řekla jsem zamyšleně a podívala se černovláskovi do těch jeho modrých očí plných lásky a něhy.

Chtěl něco říct, ale byl rázně přerušen. Ozval se podivný zvuk a můj pohled se přesunul k oknu zrovna, když se sklo rozbilo a do místnosti vletěl šíp. A než se kdo jen nadál, hrot šípu našel svůj cíl a zabodl se přesně do terče, který jeho vyslanec určil.

Překvapeně jsem vyjekla, ale Kam to ani nepřekvapilo. Z drdolu svých modrých vlasů na vrcholu hlavy si vytáhla šíp, podala mi ho a zkřížila si ruce na prsou. Svou pozornost jsem přesměrovala na šíp v mé ruce. Nebylo na něm nic zvláštního.

"Co tohle jako bylo? Chtěli mě snad zabít nebo co?" zeptala se naštvaná modrovláska. Podívala jsem se z okna, ale střelce s lukem jsem nezahlédla. Zatla jsem ruku tak silně, že mi šíp prasknul pod prsty a rozpůlil se.

"Ne, nechtěli nikoho zabít. Mělo to být jen varování." pronesla jsem, pustila zničený šíp na zem a rozešla se ven. Pokud chce někomu ublížit, tak ať si to klidně zkusí, ale bude se muset dostat pře ze mě. A já jsem odhodlaná za svou rodinu a přátele i prolít krev.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Napsala jsem další kapitolu k tomuto příběhu. Snad se vám aspoň trochu líbí a těšíte se na pokračování.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤