Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 18.

Došli jsme do vily. Artur donesl bezvládného černovláska do jeho pokoje a zdejší léčitel ho prohlédl. Naštěstí mu nic není a teď zřejmě spí. Smečka se sešla v obýváku a já se k nim přidala. Seděla jsem s Kam na sedačce a probírali jsme různé věci. Najednou se místností začala nést píseň. Všichni se po sobě podívali. Až teď jsem si uvědomila, že mi někdo volá. Vytáhla jsem si mobil a podívala se na displej. Ale ne. Sofi. Dala jsem si prst na rty a tím všem dala najevo, ať jsou zticha. Přikývli. Zvedla jsem hovor.

"Ahoj, Sofi." řekla jsem s úsměvem a Kam vedle mě se ošila. V pokoji vládlo hrobové ticho a všichni poslouchali telefonát.

"Ahoj, Sam." řekla vesele dívka z opačného konce telefonu.

"Pročpak voláš? Potřebuješ něco?" zeptala jsem se.

"Ne. Nepotřebuju. Já jen.......co ty a ten tvůj fešák? Užíváte si to spolu?" zeptala se se smíchem. Mě zaskočeně spadla spodní čelist až někam do sklepa. Kolem mě se všichni marně snažili potlačit smích, ale jelikož se jim to nedařilo, většina z nich raději opustila místnost a ti, co zůstali, vyprskli smíchy.

"Já se mám fajn. Zein si ještě dává dvacet. Užívám si to tu, jak nejvíc můžu a pokud ti jde o to, kdy se vrátím domů, tak ti předem říkám, že nevím a přijdu, až budu chtít." odsekla jsem naoko naštvaně a usmála se. Místností se nesla další vlna smíchu.

"Ok kočko, ale zas někdy zavolej." řekla a hovor típla. Schovala jsem mobil a otočila se na Kam. Ta se na mě šibalsky dívala s jiskřičkama v očích.

"Jdu nahoru." řekla jsem a zavrtěla hlavou. Vstala jsem a vyšlapala schody nahoru. Vlezla jsem do Zeinova pokoje a sedla si ke spícímu černovláskovi. Pohladila jsem ho po tváři a chytla jeho ruku. Políbila jsem ho na čelo a vzdychla.

"Ty hlupáčku můj. To už je podruhé, co se ti něco stalo za mé přítomnosti. Nevím jestli to děláš schválně, nebo to jsou jen náhody, ale už tě samotného nikam nepustím. Dneska jsem se o tebe bála. Hodně jsem se bála. Chci, abys to věděl. A taky bych ti chtěla říct, že když tě vidím v tomhle stavu, zraňuje mě to. Ničí mě to zevnitř. Taky to byla částečně moje chyba. Neměla jsem ti dovolit s tím chlapem někam chodit. Promiň mi to. Snad mi to jednou odpustíš." špitla jsem mu a opět ho políbila, tentokrát však na jeho rty. Jemně se zachvěl, ale nevzbudil se.

Vstala jsem z postele a přešla ke knihovně. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si vzala jednu knížku o dívce ztracené v čase. Docela jsem se do ní začetla.

Zrovna jsem šla chodbou a četla si, když mi někdo položil ruku na rameno. Vyjekla jsem a upustila knížku. Strašně jsem se lekla. Dotyčný se zasmál.

"Promiň. Já tě jen chtěl zastavit. Byla jsi do té knihy tak začtená, že jsi malém s těch schodů sletěla." řekl Urak a podal mi spadlou knížku. Tu jsem si přiložila na hruď, seběhla schody dolů a opět se do ní začetla.

Začíná to být zajímavý. Pomyslela jsem si. Najednou jsem do někoho vrazila a oba jsme spadli na zem. Zavrtěla jsem hlavou. Už zase. Pokárala jsem se a podívala se na osobu vedle mě.

"Promiň, já si tě nevšiml." omluvil se Artur. Vstal a pomohl mi na nohy.

"Ne, to je moje chyba. Nedávala jsem pozor." řekla jsem a odešla do kuchyně. Sedla jsem si na židli a opět se začetla.

Dočetla jsem a knihu zavřela. Opřela jsem se a myšlenkami se vrátila k černovláskovi. Povzdechla jsem si.

"Jsi to nejlepší co mě v životě potkalo, Zeine." řekla jsem a začala plakat. Někdo si ke mě přisedl a utřel mi tváře. Přes slanou vodu jsem však nic neviděla a používat vlčí smysly se mi nechtělo. Chtěla jsem se z toho vybrečet. To je to nejlepší, co teď můžu dělat.

Dotyčná osoba mě vtáhla do objetí. Ať už je to kdokoli, je mi to jedno, jsem ráda, že tu teď je.

"Taky jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, Sam." řekl mě velmi známý hlas. Rychle jsem si setřela slzy a odtáhla se. Přede mnou seděl černovlásek a usmíval se na mě. Zalapala jsem po dechu.

"Zeine." vykřikla jsem. Byla jsem tak šťastná. Objala jsem ho. Pak jsem se odtáhla a spojila naše rty. Rukou jsem mu zajela do černých lehce rozcuchaných vlasů. Také mi vjel rukou do vlasů. Líbali jsme se a mě u toho ukápla jedna slza štěstí.

"Nerušíme?" zeptal se známý hlas. Nechali jsme toho a otočili se tím směrem. Byli tam všichni i se šibalskými pohledy. Utřela jsem si onu slzu a nechala ostatní, aby se s černovláskem taky přivítali.

Mezitím jsem čekala u něj v pokoji a převlékala se do něčeho čistého. Vzala jsem si na sebe nějaké kraťasy a tričko s bílým vlkem s modrýma očima. Vypadal jako Zein v přeměně. Odteď je to moje nejoblíbenější tričko. Řekla jsem si a lehla si do postele. Ani nevím jak, ale během chvilky jsem usla.

Vzbudil mě černovlásek. Byly asi tři ráno a jemu se zdála nějaká noční můra. Cukal sebou, kopal nohama, po čele mu tekl pot a z očí se mu řinuly slzy. Chudák. Co se mu zdá tak strašného? Přitáhla jsem si ho k sobě do objetí a hladila ho po tváři.

"Klid. Zeine, jsem tady. Jsem tu s tebou. A vždy budu. No tak, klid." uklidňovala jsem ho. Bylo mi to k ničemu. Pořád sebou házel. Pevně jsem ho chytla a nehodlala jsem ho pustit. Najednou jsem ucítila bolest. To když se mi snažil vymanit ze sevření, křečovitě mě svíral a nehty mi zarýval do ruky. Au.

"Klid. Jsem tady. Jsem tu s tebou. Klid. Klid." zkusila jsem to něžným hlasem. Tentokrát to zabralo. Přestal sebou házet, uklidnil se a spokojeně pochrupoval. Dala jsem mu pusu na krk, ale nepustila jsem ho. Přikryla jsem ho dekou, kterou při boji s noční můrou skopal až na konec postele. Usmála jsem se a usla.

Ahojky zlatíčka. Je tu další kapitola.
Vaše Kiki ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥