Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 69.

Havran se vznesl do vzduchu a létal nade mnou vysoko u mraků. Hlídal odtamtud nejen mě, ale i lidi z městečka. Chlapec mě vzal za ruku a vedl mě ke zraněným lidem. Chvíli jsem si myslela, že jdeme k nemocnici, ale jak jsem se tak koukala kolem, tak jsem tuto budovu neviděla.

Trochu mě překvapilo, když jsme se zastavili před kostelem. Chlapec otevřel dveře a já vešla dovnitř. Všude leželi zranění lidé a bolestně trpěli. Chudáci. Zamyslela jsem se a přitom se dívala na věci v mém dosahu, aby mě lépe napadlo nějaké řešení.

Nakonec jsem vyšla ven a párkrát tleskla, abych si získala pozornost všech lidí. Když se ke mě otočili a zadívali se mi zvědavě a zároveň nechápavě do očí, musela jsem se usmát. Natáhla jsem před sebe ruce a to zmátlo ještě víc.

"K jejich uzdravení budu potřebovat pomoc vás všech. Musíme se všichni chytit za ruce, vytvořit kruh a pak říct kouzelná slova. Je to lehčí, než to zní." řekla jsem. Chlapec mě chytl za ruku a druhou uchopil nějakou dívku. Ta se pak chytla nějakého muže a nakonec se takto chytli úplně všichni. Kruh jsem uzavřela já, když jsem uchopila ruku jednoho staříka.

"Co teď?" zeptal se chlapec a usmál se na mě. Dupla jsem levou nohou a na cestě se objevily modré znaky, které se uprostřed kruhu spojily a vytvořily modře planoucí oheň. Pár lidí zalapalo po dechu.

"Za žádnou cenu se nepouštějte. Kruh se nesmí přerušit." řekla jsem a podívala se každému do očí. Všichni kývli. "A teď opakujte prosím po mě: Beejfo elee. I když to vypadá zle. Beejfo elee. Každé zranění vyléčené je."

"Beejfo elee. I když to vypadá zle. Beejfo elee. Každé zranění vyléčené je." opakovali všichni lidé a plamen uprostřed se zamihotal. Z modré se stala rudá a z rudé fialová. Oheň měnil barvu za barvou, dokud se znovu nezměnil na modrou.

V tom momentě se ozvala rána a pak oheň i znaky zmizely. Dveře kostela se otevřely a z nich vyšel nějaký muž. Hned za ním vyšli i ostatní lidé a vítali se se svými příbuznými. Bylo hezké vidět, jak jsou všichni šťastní. Přišel ke mě chlapec i s malou dívkou v náruči.

"To je moje sestřička. Už je úplně zdravá. Ale jak jste to udělala, paní?" zeptal se mě. Pokrčila jsem se rameny a pohladila holčičku po vlasech.

"To víš. Umění šamanek dělá zázraky. Ale já ti tvou sestru nezachránila." řekla jsem a poznala, že nás pár lidí poslouchá. "Zachránil jsi ji ty...." otočila jsem se k ostatním. "Vy všichni jste jim pomohli."

"Děkujeme za pomoc, paní. Bez vás bychom to nesvedli." řekla nějaká dívka a podala mi krásnou modrou tašku přes rameno. Vevnitř bylo nějaké jídlo, pití a pár věcí. Přijala jsem nabízený dárek a dala si ji přes rameno.

"Děkuji. A ty mi teď ukaž to místo." řekla jsem a obrátila se k chlapci. Ten přikývl, podal nějaké ženě svou sestru, chytl mě za ruku a táhl mě pryč. Havran se snesl z nebe a přistál mi na rameni.

Chlapec mě dovedl až k lesní cestě, rozloučil se se mnou a vrátil se do města. Ještě mi stihl říct, že ten muž šel zřejmě na hřbitov uprostřed tohoto lesa. Takže jsem se nejistě vydala lesem až tam. Strážce mi zaryl drápy do kůže a vydral ze sebe zvláštní zvuk. Typla bych si, že měl strach. To já taky.

Bloudili jsme lesem asi tři hodiny, protože to bylo hotové lesní bludiště. Nohy už jsem skoro necítila, byla mi zima a únava mě doháněla k šílenství. Proto jsem se zastavila, opřela se o strom a zavřela oči. Nebudu spát dlouho, jen si na chvíli odpočinu.

S touto myšlenkou a za křiku mého strážce jsem se propadla do říše snů. Spaní jsem však měla narušované nočními můrami a tak jsem s sebou cukala, kopala nohama a tekly mi slzy. Když jsem se o hodinu později s trhnutím probudila, už jsem však nebyla v lese.

Nacházela jsem se v malé místnosti. Ležela jsem na posteli a v krbu plápolal oheň. Zvedla jsem se, přičemž mi spadla deka a odhalila mé skoro nahé tělo. Na sobě jsem měla jen spodní prádlo. Vážně? Ptala jsem se otráveně v duchu. Ale zajímalo mě mnohem víc věcí.

Například kde je Kosé? Kde to jsem? Kdo mě sem dostal? Proč mám na sobě jen spodní prádlo? Co se to tu sakra děje? A kde je moje oblečení a taška? Vychrlila jsem v hlavě všechny otázky, které mě momentálně trápili. Akorát že na žádnou z nich jsem neznala odpověď.

Vstala jsem z postele a došla ke skříni. Když jsem jí otevřela, pohled mi padl na nějaké vínové šaty dlouhé po kolena, černé botasky a černou džínovou blůzku. Oblékla jsem si to a vlasy si spletla do složitého účesu. Náhle jsem ucítila lehké štípnutí a podívala se na svou dlaň.

Přes celou dlaň se mi táhla úzká krvavá jizvička. O co jsem se škrábla? Napadla mě příhodná otázka, ale nechala jsem to plavat. Přešla jsem ke dveřím a sáhla na kliku. V tu chvíli mi tělem projel elektrický proud a já s bolestí spadla na zem. Proud v klíče byl dost velký na to, aby člověka dostal do bezvědomí, ale moc malý na to, aby někoho zabil.

Tak tudy to zřejmě nepůjde. Opatrně jsem se zvedla a rozhlédla se kolem. Další únikovou cestou je okno, ale mohla by na něm být stejná past, jako na dveřích. Napadlo mě. Ale musím to risknout, jestli se chci dostat pryč. Což samozřejmě chci.

Chytla jsem kliku okna a lehce ho otevřela. Hm. Zajímavé. Vylezla jsem na parapet a seskočila do krásně zelené trávy. Postavila jsem se a než jsem stihla cokoli udělat, kolem krku mi někdo nasadil tlustý železný obojek, který se s cvaknutím zamkl.

"Takhle je to lepší. Tahle věcička ti pohltí většinu tvé magie a když budeš chtít použít ten zbytek tvé moci, tak ti celým tělem projede obrovská bolest." řekl za mnou slizký hlas. Otočila jsem se a uviděla muže, který ublížil těm lidem z města.

"Kdo sakra jsi?" zeptala jsem se a dívala se na něj s odporem. Muž se usmál a došel ke mě blíž. Zvedl jednu ruku blíž ke mě a já uviděla v jeho dlani sevřeného černého havrana. Kosé. Pták se vůbec nehýbal a podle všeho se snažil marně nadechnout. "Nech ho. Prosím."

"To nemůžu. Ale pokud si to s ním domluvíš a přemluvíš ho, aby měl na svém krku stejnou věc jako ty a oba dva se mnou budete dobrovolně spolupracovat, tak ho nechám žít." řekl ten muž. Promiňte mi to prosím všichni. Sklopila jsem hlavu.

"Dobrá. Přijímám to, ale už ho nech být." řekla jsem a po tvářích se mi začali kutálet slzy. Hřbetem ruky jsem si je rychle utřela a opět se podívala na muže. Přes tu blbou kapuci mu nevidím do očí.

"Fajn. Tady ho máš. Jsme tedy domluveni." pronesl a zasmál se příšerným smíchem. Podal mi černého havrana, který se zhluboka nadechl a pak na mě vykulil oči.

"Promiň mi to, Kosé." řekla jsem, muž mu nasadil malý kovový obojek kolem jeho krku a já se znovu pustila do pláče. Můj strážce se otočil a podíval se vražedně na záhadného muže. Chtěl se na něj vrhnout, ale já ho chytla a zavrtěla záporně hlavou.

"Proč nechceš, abych ho napadl? Vždyť je to lump a ničema a dovedl tě až k slzám. Však já mu ukážu. Tak mě pusť, Sam." řekl ke mě havran a já ho chytla za nohu, aby mi neuletěl. Kosé vůbec nechápal, co to dělám.

"Nemůžeš mu ublížit, Kosé. Uzavřela jsem s ním obchod. My s ním teď budeme dobrovolně spolupracovat, což znamená žádná smrt či napadení na obou stranách...." řekla jsem přes slzy a stisk uvolnila. Havran na mě nevěřícně hleděl.

"Proboha. Proč si s tím souhlasila? Co ti nabídl na oplátku on?" vyzvídal naštvaný strážce a usadil se na mém rameni. Potlačila jsem další slzy a utřela si je.

"Tvůj život." řekla jsem tiše a havran vypadal při nejmenším zaskočeně. Čekal cokoli, vážně cokoli, ale tohle rozhodně ne. Muž to celé sledoval s pobaveným úsměvem a mě z něj bylo strašně špatně. Došlo mi, že jsem asi udělala chybu, ale nevím, jestli toho mám litovat nebo ne.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Další kapitola je konečně tady.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤