Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 38.

Vzbudila jsem se a protáhla. Koukla jsem na hodiny, je sedm ráno. Posadila jsem se na pohovce a rozhlédla se kolem. Že bych tady usnula? Asi jo. Pokrčila jsem rameny a za pomoci berli se vyhoupla na nohy.

Vešla jsem do kuchyně a nasypala si do misky müsli. Sedla jsem si ke stolu, o židli opřela berli a pustila se do jídla. Když jsem dojedla, uklidila jsem po sobě, oblékla si přes tričko s legínami dlouhý kabát a šla ven na zahradu.

Opřela jsem se o strom a koukala do lesa. Zeine, necítím k tobě to co kdysi, ale i tak tě prosím, vrať se. Pomyslela jsem si. Povzdechla jsem si a představila si, jak ve vlčí podobě pobíhá po lese před vlky a jinými hrozbami.

Najednou mi bylo trochu vedro a než jsem se nadála, místo ruk a noh jsem měla packy. A ještě k tomu všechny v naprostém pořádku. Třeba až se proměním zpátky na člověka, sádru mít nebudu.

Zavrtěla jsem hlavou, olízla si čumák a rozběhla se do lesa. Bylo to krásné. Cítila jsem se tak volně. Nádhera. Běžela jsem velkou rychlostí a užívala si to.

"Bezva." řekla jsem si a po vlčím se zasmála. Zastavila jsem až u lesního jezírka a koukla se na můj odraz. Byla v něm černá vlčice se zelenýma očima.

"Vidím, že jsi v očekávání." ozval se za mnou nějaký odporný mužský hlas. Nebyl mi vůbec sympatický. Otočila jsem se. Za mnou stál maskovaný cizinec. Já ho znám, ale nemůžu si vzpomenout odkud. "Jak je na tom tvá paměť?" zeptal se slizce.

Zamračila jsem se. Tak fajn. Nevím kdo jsi, ale začínáš mi lézt na nervy, řeknu ti. Muž se zasmál, jakoby věděl, na co myslím. Blbec. Maskovaný ničema si naštvaně odfrkl.

"Měla bys na mě být hodná. Jsem Nejvyšší. Pokud ti to ještě nedošlo." poznamenal maskovaný zloduch. Tak proto mi byl povědomí. Hajzl. Za všechno může on. I za tu autonehodu. Mělo mi to dojít hned.

"Tak ti to konečně došlo. Jsem rád, že jsi na to přišla, ale mrzí mě, že máš na mě tak hloupý názor." řekl mi a já výhružně zavrčela. "Kdopak tě zachrání, až tě budu mučit, co? Ten tvůj milý nebo tvoji povedení kamarádi nebo snad tvoje dítě?"

"Drž hubu, sakra." křikla jsem po něm a zavrčela.

"Ale ale, vlčice vystrkuje tesáky. Snad si se neurazila?" zasmál se mi. To mě naštvalo. Rupli mi nervy a já se proměnila na člověka. V ruce se mi objevila jakási mlha a já ji vrhla na mého protivníka.

Byla jsem tak naštvaná, že mě ovládal vztek. Mlha muže obklopila a začala ho škrtit. Nejvyšší se začal dusit a snažil se sípavě nadechnout.

Nejednou moje tělo padlo na zem únavou. Tak silné kouzlo mě hodně vyčerpalo. Mlha se rozplynula, já ležela na zemi a snažila se neusnout.

"Ale, unavená?" smál se mi dál. Přišel ke mně a v ruce se mu pomocí magie objevil dlouhý meč. "Teď ti dám nabídku. Buď se ke mě přidáš, nebo tě zabiju. Což bude velká škoda, ale to je jedno." řekl mi.

"Nikdy se k tobě nepřidám, ty hajzle. Nikdy." prskla jsem na něj jedovatě a viděla, jak se ušklíbl.

"V tom případě, nějaká poslední slova?" zeptal se mě. Chytla jsem se za břicho.

"Jo. Mám pro tebe hned tři. Chcípni ty hovado." vykřikla jsem a rukou mu zlomila kotník na jedné noze. Zaskučel a zavrávoral. Popadl meč pevněji a znovu se nachystal na ránu.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Prosím odpusť mi to Livi. Moc mě to mrzí. Pomyslela jsem si a čekala na ránu. Ta ale nepřišla.

Zmateně jsem otevřela oči a koukla nad sebe. Nikdo. Přetočila jsem se a posadila. Přede mnou se pral Nejvyšší s bílým vlkem. Ach ne. Zein.

Stoupla jsem si a zhluboka se nadechla. Soustřeď se, Sam. Musíš mu pomoct. Musíš. Okřikla jsem se vnitřně. Z mého nitra se vydrala jakási síla a v mých rukách se objevil velký a těžký ohnivý meč.

Tak fajn. Chytla jsem jeho rukojeť a v momentě, kdy byl vlk na zemi a zloduch na něm, jsem k nim přiskočila a přiložila meč padouchovi ke krku. Ten se jen zasmál.

"Na to nemáš děvče. Přiznej si pravdu. Nedokážeš ochránit sebe, natož tvé blízké." poznamenal a já trochu přitlačila, takže syknul bolestí.

"Ani se nehni nebo přijdeš o hlavu." varovala jsem ho a zlé se usmála. Tak pojď. Hezky od něj odstup nebo ti ublížím. Ale co, já ti vlastně ublížm moc ráda. Za to že ubližuješ lidem, které mám ráda. Nejvyšší syknul a odhodil meč stranou. "Vstaň. Dělej."

"Jak chceš." řekl, pomalu vstal, chytl do ruky můj meč, čímž si spálil prsty, a vytrhl mi ho z ruky. Sakra. Zanadávala jsem si v duchu.

"A co uděláš teď?" optal se slizce a můj ohnivý meč mi přiložil ke krku.

"Hele, nekopíruj!" okřikla jsem ho a pomocí mé vnitřní síly nechala meč zase zmizet. Nechala jsem si ohňově vzplát ruce a chytla ho za ksicht. Bolestně zaskučel, vytvořil červenou mlhu a zmizel. Červená mlha se vsákla do bílého vlka a jeho klasické modré oči nehradili rudé. Oheň z mých ruk se rozplynul a já zapala po dechu.

Bílý vlk se rval sám se sebou. Sváděl vnitřní boj z onou mlhou, ale obávám se, že prohraje. A taky že jo. Vlk se přestal vzpouzet, podíval se na mě a zuřivě zavrčel. Proč musím mít pořád pravdu?

Začala jsem couvat, ale zakopla jsem a spadla na zem. Vlk ke mě přiskočil, tlapami mě přišpendlil k zemi a z jeho hrdla se draly jen nenávistné vzteklé zvuky. Nepoznává mě. Spočívá v tom to kouzla. Jak ho ale zlomím? Nějak to jít musí.

Zkus na něj mluvit. Řekni mu něco, co špatní lidé nikdy neslyšeli, i když to slyšet chtěli.

Ozval se mi hlas v hlavě. Livi. Tak ráda tě slyším, i když je to zvláštní. Počkej. Jak jsi to vůbec myslela? Co špatní lidé neslyšeli a chtějí to slyšet? Hm. Možná mě něco napadlo. Popadla jsem vlkovu hlavu, ignorovala vrčení a dala jí tak, aby jsme si vzájemně viděli do očí.

"Zeine. Vím, že mě slyšíš. Necítím k tobě to, co kdysi, ale to neznamená, že jsi mi ukradený. Mám tě moc ráda a záleží mi na tobě. Jednou jsi mi vstoupil do života, tak tě nenechám jen tak zmizet. Nepamatuji si, co mezi námi bylo, to ale nic nemění na věci. Jsi součástí mého života a vždycky budeš, ať už tohle dopadne jakkoli. Možná jsi někdy udělal něco špatného. No a? Stalo se stalo. Minulost nezměníš, ale musíš se s ní smířit. A tak mám pro tebe dvě slova." odmlčela jsem se. Ve vlkových očích se mihlo cosi nepopsatelného. Snad to byl záblesk naděje. Zhluboka jsem se nadechla a řekla ta dvě osudná slova.

"Odpouštím ti."

Ahojky zlatíčka. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem vám napsala další kapitolku. A tady je. Snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤
PS: tahle kapitola je věnována nejúžasnějším lidem na světě
- Rhea_Mood
- vlcicaluna1635
Děkuji vám moc za vše...♥♥♥♥♥