Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 73.

Nakonec jsme se s N. usmířili a vydali se zase na cestu. Ta nám utekla poměrně rychle a mi prošli další tři vodítka. Jedním z nich byla socha vlka, druhým se stala divadelní hororová hra a třetím se ukázalo být umělecké dílo v podobě smutného válečného obrazu v jednom městě.

Byla jsem z toho všeho nějaká špatná a pořád mi to všechno vrtalo hlavou. Ale nechala jsem to plavat a dál se věnovala důležitějším věcem. Kosé naštěstí mlčel a na nic se mě neptal, což bylo dobře, protože nevím, jak by neznámí reagovat na to, že mám v blůze schovanou vodní vílu.

Slzička byla naprosto zticha a nevydala ani hlásku. Za to jí pak budu muset poděkovat. Teď jsme šli po břehu jedné řeky v lese a příroda kolem nás zpívala. Slyšela jsem tolik druhů zvířat, ať už velkých nebo malých. Bylo to úžasné.

"Kolik vodítek nám ještě zbývá?" zeptala jsem se náhle a tím narušila hrobové ticho, které mezi námi nějakou dobu vládlo. N. pokračoval dál v cestě, ale i tak se zmohl na odpověď.

"Dvě." řekl prostě. Konec informace. Protočila jsem nad tím oči a dál hladila černého havraního strážce, který mi seděl na zápěstí jedné ruky. Kosé ze sebe vydral prazvláštní zvuk a pokýval hlavou na souhlas. Zřejmě se mu hlazení líbilo.

"Za jak dlouho budeme na místě? Nechci si zase stěžovat, ale už víc jak dvacet čtyři hodin jsem nespala a jsem celkem unavená." řekla jsem mu na rovinu a na důkaz svých slov si dlouze zívla. Neznámí se zasmál a pokračoval v cestě.

"Za chvíli. Ani ne za pět minut. Tam si odpočineme a já zkusím obstarat něco k jídlu." řekl mi a já kývla hlavou. Fajn, do té doby bych to snad vydržet měla. Pomyslela jsem si a jela prstem po černém peří na hlavičce až ke křídlům opeřeného strážce.

A opravdu. Do pěti minut jsme došli na místo. Jednalo se o velkou tmavou lesní jeskyni. Bez dlouhého přemýšlení jsem tam vlezla a u vchodu si sedla a opřela se o skalní stěnu jeskyně. Víčka mi únavou klesla a během chvilky jsem usnula.

Když jsem se vzbudila, byla už tma a já byla v jeskyni úplně sama. Tedy skoro sama. V kapse se mi něco pohlo a odtamtud vyletěla malá víla. Podívala se na mě a přistála mi na rameni. Tam si sedla, dala nožku přes nožku a protáhla se. Tomu jsem se zasmála.

"Jak pak se máš, Slzičko?" zeptala jsem se jí s úsměvem a oprášila si šaty. Zvedla jsem se a jelikož tady nikdo nebyl, nevěděla jsem, kam mám jít teď. Pochybuji, že vodítkem je jenom ta jeskyně. Spíš mám pocit, že bude něco v samém středu jeskyně.

"Mám se celkem dobře. A vy?" optala se mě svým roztomilým vysokým hlasem vodní víla.

"Celkem dobře. Asi se radši zase schovej a buď prosím zticha. Předtím ti to šlo výborně." řekla jsem a usmála se na ní. Slzička přikývla a vlezla si zpátky do kapsy u blůzy. Tak fajn a teď už zbývá jen ta jeskyně.

Ať už jsem chtěla nebo ne, vydala jsem se dál do jeskyně. Během vteřiny jsem však neviděla ani na krok a tma pořád houstla. Sakra. Natáhla jsem ruce před sebe a opatrně šla dál. Čím více jsem se vzdalovala od vchodu, tím se skalní stěny zužovaly. Brzy jsem měla co dělat, abych se protáhla úzkou cestičkou.

No a pak se to stalo. Dál už jsem jít nemohla, protože bych se tam zřejmě nevešla. Stála jsem tam ve tmě u úzké štěrbiny a přemýšlela, jaké mám vůbec možnosti. Nakonec jsem si řekla, že jinou možnost než to zkusit nemám. A tak jsem se velmi opatrně vsoukala do štěrbiny.

Na druhé straně se stěny zase odtáhli a já se zřejmě nacházela v nějaké jeskyní místnosti. Udělala jsem jeden velmi nejistý krok dopředu a dlažba se pode mnou trochu snížila. Jako bych šlápla na nějaké tlačítko na zemi. Ozvalo se nějaké třískání, prskání a vrzání. No a než jsem se nadála, přímo přede mnou se objevil modře zářící portál.

"Páni." vydechla jsem tiše a sledovala portál přede mnou. Ale vždyť to nedává žádný smysl. Co by tady asi tak dělal portál? Proč má modrou barvu a je tohle snad další vodítko? Napadaly mě myšlenky a já byla úplně zmatená.

Za mnou se ozvaly něčí kroky. Byla jsem však tak ohromená tou magií přede mnou, že jsem se neotočila. To, že to byla chyba, jsem si uvědomila až příliš pozdě. Někdo se ke mě ze zadu přiblížil a podkopl mi nohy. Dopadla jsem bolestně na tvrdou zem, ale naštěstí jsem stihla z kapsy vytáhnout drobnou vílu.

Ta se mi rychle schovala do vlasů, kde byla v naprostém bezpečí. Pak jsem se chtěla postavit na nohy, ale ten někdo mi šlápl na záda a zatlačil botou. Ozvalo se křupnutí a myslím, že mi ten někdo zlomil nějakou kost. Bolelo to a skoro se to nedalo vydržet. Sakra, kdo to je?

Bohužel pro mě ten někdo ještě víc přitlačil a pak ode mě odstoupil. Možná i opustil jeskyni. Na to ke mě přiletěl havraní strážce a se strachem v očích si mě měřil starostlivým pohledem plným obav.

Chtěla jsem se posadit, ale nepovedlo se mi to. Bolest mi znemožňovala udělat jakýkoli větší pohyb. Sakra. Co teď budu dělat? Napadlo mě a jen jsem tam dal ležela. Slzička vylezla z mých vlasů a začala mi na záda pokládat kapky vody.

Ty se mi pak vsákly do mého těla a mnou projela další vlna bolesti. Ta však po chvíli přestala a zničené kosti se mi vrátili na své původní místo. Malá vodní víla, která se na první pohled zdála být tak něžná a bezbranná, mi právě zachránila život.

"Díky, Slzičko." šeptla jsem, sedla si a víla se mi schovala zpátky do kapsy. Kosé se mi otřel o ruku a pak si sedl na mé rameno. "Kosé, kde je N.? Neměl by tady být s tebou nebo tak něco?"

"Já jsem přece tady." ozval se vedle mě hlas neznámého muže a než jsem se nadála, chytl mě za ruku a oba jsme prošli portálem. Obklopila nás černočerná tma a mě přepadly obavy. Kam jsme se to sakra přenesli? Napadlo mě hned, když jsme se objevili na místě. Když jsem však viděla, kde to jsme, přepadl mě strach. Ne, to ne!

Ahojky zlatíčka ❤❤
Konečně je tady další kapitola.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤