Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 27.

Dojeli jsme domů. Zein zaparkoval, schoval helmy a chytl mě za ruku. Došli jsme dovnitř do obýváku. Všude byla tma, protože někdo zatáhl všechny žaluzie a závěsy. Zhasnuto. Bezva. Vlčí oči se mi používat nechce a magii už vůbec ne. Najednou celá smečka vyskočila ze svých skrýší a někdo rozsvítil světla.

"Všechno nejlepší." zvolali. Všude byli pověšené balónky a na stole byl obří čtyřpatrový dort. Nechápavě jsme se na sebe s černovláskem podívali.

"Já mám narozeniny až za měsíc." řekla jsem a pokrčila rameny.

"Říkal jsem, že narozeniny neslavím." odsekl chladně černovlásek, vlčí rychlostí vběhl do pokoje a zamkl se. Podívala jsem se po ostatních. Byli smutní.

"A tak je to vždycky." povzdechla si Kam, která zachytila můj nechápavý pohled a tak rychle pokračovala. "Když byl ještě malý, jeho teta na den jeho narozenin odešla tam nahoru." vysvětlila a pohledem mířila do stropu. Chápu. Zemřela. Chudák. Matku ztratil po porodu sestry, teta mu umřela na narozeninové oslavě a otce už také nemá.

"Ale mi se jen tak nevzdáme. Jednou se bude bavit na svých narozeninách. To přísahám." zvolal Artur a ostatní souhlasně přikývli.

"Půjdu se projít." řekla jsem, otočila se a vyšla ven. Procházela jsem se jen tak po lese, když jsem zaslechla slabé zvuky. Nějaké zvíře mělo potíže. Nastražila jsem uši a vydala se za zvuky.

Ani ne po půl hodině jsem došla k jámě, tak metr hluboké. Na jejím dně leželo maličké koťátko a smutně mňoukalo. Slezla jsem dolů, chytla ho do náruče a vyšplhala zase nahoru. Kotě bylo velké jako moje dlaň, tmavě hnědé se zelenýma očima a na jednom boku maličko odřené. Asi tam dolů spadlo.

Procházkovým tempem jsem se s ním dostala do vily. Zaplula jsem do koupelny v pokojíku malé Kler. Prohlédla jsem kotě od hlavy až k ocásku. Sameček. Budu mu říkat.......au, škráblo mě......... Drápek. Kývla jsem. To je ono.

Umyla jsem ho a usušila. Zkrátila jsem mu drápy a odblešila ho. Kolem krku jsem mu uvázala modrý šátek. Hotovo.

Vyšla jsem na chodbu, vyšlapala schody a zastavila se před zamčeným pokojem. Lehce jsem zaklepala.

"Pokud mě chcete dotáhnout na oslavu, tak se vám to nepodaří." řekl. Usmála jsem se.

"Zlato. To jsem já. Nechci tě dotáhnout na oslavu, jen chci být s tebou." řekla jsem a pohladila po hlavičce malé koťátko, které se mi mrskalo v náruči. Dveře se najednou otevřeli a v nich stál Zein.

"Kotě? To má být dárek? Doufám, že není." řekl smutně a skoumal chlupaté klubíčko, které se teď ke mě záhadně tulilo.

"Není to dárek. Dávám ti ho jen tak. Navíc je nás obou, no né." řekla jsem a usmála se. Povzdechl si a pustil mě dál. Vešla jsem. Zamknul za mnou.

"Má jméno?" zeptal se, když si koťátko vzal do náruče.

"Drápek." řekla jsem a dala černovláskovi pusu na krk.

"Je roztomilé." řekl a také se usmál. Konečně jsem u něj viděla úsměv.

"Zeine. Slib mi něco..." začala jsem nervózně a chodila sem a tam. Černovlásek se zasmál. Byl to nejkrásnější smích, co jsem kdy slyšela.

"Slíbím ti cokoli budeš chtít." řekl, ale já zavrtěla hlavou.

"Chci abys mi slíbil, že ať už se se mnou stane cokoli,... někdo mě zrání, ztratím se, budu v nemocnici, někdo mě unese, umřu,.... nebudeš dělat blbosti. Budeš normálně jíst, pít, spát a mluvit. Budeš žít normální život, ale nikdy na mě nezapomeneš. A pokud se zkusíš zabít nebo se zabiješ, nikdy ti to neodpustím, jasné? Slib mi to, prosím." kňukla jsem roztřeseně. Chvíli byl v šoku, ale rychle se vzpamatoval a volnou rukou mě pohladil po tváři.

"Slibuji. Slibuji na naši lásku, na smečku, na čest, na svobodu, na tvého strážce i na život tady Drápka." řekl mi s úsměvem a políbil mě. Také jsem se usmála a rukou mu zajela do vlasů.

"Děkuji." šeptla jsem a sedla si na postel. Tohle bude ještě dost zajímavé. Kotě mňouklo. Zasmála jsem se. "Má hlad." objasnila jsem to černovláskovi, který byl zřejmě zaskočen.

"Nechci jít dolů." řekl a dál kotě hladil. Jeho hustý kožíšek byl dá se říct antistresový. Zavrtěla jsem hlavou.

"Půjdeme tam spolu a kdyby se někdo o něco snažil, osobně ho potrestám, jo?" snažila jsem se ho presvedčit. Minuty ubíhaly a kotě znovu vypísklo.

"Tak dobře." souhlasil nakonec a dal mi pusu na čelo. Zasmála jsem se a odemkla dveře. Vyšli jsme ven a sešli schody. Dole v kuchyni všichni seděli u stolu a povídali si. V momentě kdy jsme se tam objevili, se na nás celá smečka otočila. Výhružně jsem se zamračila a z mého nitra se vydralo pro mě již známe vlčí vrčení.

Nikdo se ani nehnul. Přešli jsme s černovláskem ke kuchyňské lince a on na ní položil malý chlupatý uzlíček.

"Co by sis tak dal, co?" zeptala jsem se Drápka se špetkou humoru. Zein se usmál a opřel se o linku.

"Zkus mu dát mléko." řekl, vytáhl krabici s ledničky, zase se opřel a podal mi to. Nalila jsem ho do nízke misky a kotě k tomu postavila. Nejistě to očichala, ale pak se do toho hltavě pustilo.

Smečka byla pořád zticha a nehnutě tě nás pozorovala. Jejich pohledy mi až dělali díry do zad. Kotě dopilo mléko. Černovlásek mu napustil ještě čistou vodu a opět to postavil před kotě.

Drápek dopil. Uklidila jsem misku a Zein si ho vzal do náruče. Koťátko začalo vrnět a tulilo se k němu. Usmála jsem se.

"Běžte nahoru vy dva. Já si tady ještě něco vyřídím." řekla jsem. Černovlásek kývl a i s Drápkem zmizel nahoře. Otočila jsem se na smečku.

"Už se můžeme hýbat? Dostávám křeč do nohy." zeptal se přes zaťaté zuby Dan. Kývla jsem. Všichni se uvolnili, poposedli si a koukli na mě.

"Díky. Stačilo by jediné slovo o oslavě a už se mnou nepromluví." řekla jsem a podívala se směrem, kde ti dva zmizeli.

"Není zač." hlesli všichni přítomní najednou. Zasmála jsem se a vydala se do pokoje. Otevřela jsem dveře a mohla tak vidět, jak si černovlásek hraje s kotětem. Přišla jsem k nim. Políbila jsem Zeina a objala ho. Usmál se a obmotal mi ruku kolem pasu. Tohle je nejlepší moment v mém životě.

Ahojky zlatíčka. Tak další kapitolka je tu. Snad líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤
PS; nahoře v médiích máte obrázek Drápka ❤❤❤