Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 15.

Vzbudila jsem se a vyhoupla se do sedu. Zein spal vedle mě. Zamračila jsem se a vlezla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu. Na sebe jsem si dala dlouhé fialové uplé šaty, přes ně tmavý svetřík a k tomu tenisky. Vlasy jsem si skřipla ve skřipci a rychle si dala řasenku. To z make-upu stačí. Vyšla jsem a objevila se v pokoji. Černovlásek si právě oblékal tričko.

"Jsi vzhůru. To je dost." řekla jsem naštvaně. Někdo by si i myslel, že jsem to vyřkla jedovatě jako nějaký had. Zein se na mě nechápavě podíval.

"Udělal jsem něco?" zeptal se mě opatrně a sedl si na pohovku. Přisedla jsem si na opačný konec gauče a z očí mi lítaly blesky.

"Ano. Lhal jsi mi." řekla jsem prostě a založila si ruce na prsou. Černovlásek se opřel a nasadil svou typickou kamennou masku.

"V čem přesně? Smím-li se ptát." vyplivl ty slova z úst a vypadalo to, že ho tahle hra přestává bavit.

"No, zapomněl jsi mi říct, že všichni tady jsou vlkodlaci. Tohle není jen tak něčí sídlo, tohle je sídlo smečky. Pak je tu ta věc s zodpovědností. Je mi jasné, že tvůj táta tuhle smečku vedl a ty jsi tím pádem nový Alfa." vykřikla jsem a přísahám, že kdybych mohla vraždit pohledem, tak je tady černovlásek na místě mrtvý. Teď se na mě díval s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima.

"Jak to víš? Kdo ti to řekl?" optal se a pořád byl v šoku.

"Ta nová členka. Valleria. Omylem jí to vyklouzlo, když mi vyprávěla, co se jí v lese stalo. Navíc si myslela, že o tom vím, když tu s vámi bydlím." řekla jsem stále naštvaným tónem. Zein se uklidnil a opět nasadil kamennomasku.

"Aha. Ta francouzka. Slyšel jsem, že jsi se o ní postarala. Takže díky za pomoc. A mimochodem, chtěl jsem to před tebou utajit, abych tě ochránil." promluvil po menší pauze.

"Hm. A před čím jsi mě chtěl chránit? Před pravdou?" zuřila jsem dál. On však zůstal ledově chladný a svůj pohled otočil na knihovnu k jedné určité knize.

"Ne, před pravdou ne. Před lovci." pravil a já otevřela pusu, ale nic z ní dlouho nevyšlo, takže se chopil slova on. "Víš vůbec celou pravdu?"

"Jak to myslíš, celou pravdu? Nerozumím ti." konečně jsem něco řekla a začala jsem být nervózní, jelikož tento rozhovor nabíral grády.

"Pravdu o vlkodlacích." řekl a opět se na mě otočil. Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si. "Kdysi dávno, žil jeden mladík. Byl velice chytrý a pohledný, ale trochu mu to stouplo na mozek. Jmenoval se Cristian. Všude kam přišel, chlubil se věcmi, které nikdy neudělal a vytahoval se před holkami. Jednou v noci o úplňku šel do baru. Sedl si na vysokou židli a objednal si panáka. Pohledem vyhledal krásnou slečnu a přisedl si k ní. Začal se opět chlubit a vytahovat. A to se mu stalo osudným. Ta žena byla zaklínačka a za jeho hříchy ho proklela. Proklela ho v noční bestii, která se vždy o úplňku vymkla kontrole. Jednou ho o úplňku zastřelili lovci. Umřel. Ale po světě měl spoustu dětí, na které se prokletí přeneslo. My jsme něco jako jeho hodně hodně vzdálení potomci. Avšak z generace na generaci se to prokletí přizpůsobilo našim potřebám. Takže se měníme ve vlky kdykoli a kdekoli chceme. Úplněk s námi nic moc nedělá. Je to spíše už jen tradice, kdy se všichni sejdeme a vyjeme." dopověděl příběh. Takže za to vlastně vůbec nemůžou? Zvláštní.

"Fajn. Ale co se stane s člověkem, kterého kousnete nebo ho poškrábete?" zajímala jsem se a můj tón hlasu se sklidil do neutrálního.

"No, jsou tu dvě možnosti. Buď se stane jedním z nás nebo umře." řekl a já se otřásla.

"Když to přežije, ale ani o tom neví, jaké má příznaky?" zeptala jsem se a trochu se zavrtěla.

"Zrychlené dýchání, zvýšené tělesné teplo, zlepšené smysly, zrychlená regenerace a někdy i zlé sny." řekl a já se napla. Zrychlená regenerace? To znamená rychlé hojení. A to já teď mám. Tak počkat. Neznamená to snad, že.....

"Chceš tím říct, že...." nedopověděla jsem větu, jak zaskočená jsem byla. Začala jsem se klepat a černovlásek posmutněl.

"Ano. Když tě Artur zranil, začal výběr dvou stran. A v momentě kdy jsem ti řekl, ať si sundáš obvaz, byl jsem si jistý, že tvé tělo přestalo bojovat a rozhodlo se pro změnu. Je mi to líto." řekl a já už to nevydržela. Z očí se mi spustily obří slzy a já už po chvíli měla všechno mokré.

Černovlásek se zvedl a chtěl si mě vzít do náruče, ale já se vyhla jeho rozevřeným rukám a utekla z pokoje. Přes slzy jsem nic neviděla a tak jsem před schody do někoho vrazila. Sesypala jsem se na zem a nohy si dala pod bradu. Ten někdo zmizel, za chvíli se tam objevil a nebyl sám.

"Sam. Pojď, půjdeme ke mě." řekl mužský hlas. Poznala jsem v něm Artyho. Pomohl mi na nohy a zavedl mě do zřejmě jeho pokoje.

"Pane Bože. Co se stalo? Sam, jsi v pořádku?" zeptala se mě Greisy. Utřela jsem si slzy, takže jsem je mohla i vidět. Přestala jsem plakat, ale pořád jsem byla roztřesená.

"On mi lhal. Všichni jste mi lhali." řekla jsem a odvrátila pohled do země.

"O čem to mluvíš, Sam?" zeptala se mě Greisy a posadila mě do křesla.

"Jste vlkodlaci a nikdo z vás se mi o tom ani nezmínil." řekla jsem. Oni na mě trochu překvapeně hleděli.

"Odkud to víš?" zeptal se Arty.

"Vall." fňukla jsem.

"Aha. Moc mě to mrzí." řekl.

"Vždyť je to fuk, ne? Stejně už na tom vůbec nesejde." řekla jsem. Vstala jsem a rozvalila se na Artyho gauči. Má ho v bílé barvě, zatímco Zein ho má černý.

"Co tím chceš říct?" zeptala se Greisy a sedla si ke mně. Strčila si pramen vlasů za uši a věnovala mi smutný úsměv.

"Díky Arturovi budu jednou z vás." řekla jsem a zavřela oči. Slyšela jsem zalapání po dechu.

"Já za nic nemůže. Teda myslím." řekl.

"Pamatuješ, jak jsi mě chytl v té ohradě za ruku?" zeptala jsem se, ale oči jsem nechala zavřený.

"Jo."

"No, měla jsem to nateklý a fialový. Tvé otisky nehtů se tam skvěle vyjímaly. Zein mi to obvázal a mě se to záhadně rychle vyléčilo." řekla jsem a natáhla před sebe už zdravou ruku. Bylo hrobové ticho. Koukla jsem se na ně. Vypadali překvapeně a v šoku.

"Promiň." vyšlo oběma z úst. Zavrtěla jsem hlavou.

"Odpuštěno. Vy za to nemůžete. Jen si nejsem jistá, kdy to odpustím Zeinovi." řekla jsem a vstala. Začínalo mi být teplo, tak jsem si sundala svetr. To mi však moc nepomohlo. "Do háje, tady je vedro." zoufale jsem se opět posadila a utřela si pot z čela. Přišla ke mně Greisy a chytla mě za ruku. Hned ji však pustila.

"Jsi studená jako led, nemůže ti být vedro. Leda, že...." nejistě se podívala na Artura. Ten jen nejistě kývl. Před očima se mi zamlžilo a mě příšerně rozbolela hlava.

"Zeine!" zakřičela jsem z posledních sil a upadla do bezvědomí.

Tohle je narozeninový speciál. Ahojte zlatíčka. Dneska 13.10. mám narozeniny. Takže tuhle kapitolu berte jako dárek ode mě pro vás.
Vaše Kiki ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥