Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 58.

Otevřela jsem oči a koukala se kolem. Stála jsem před lesem. Podívala jsem se na sebe a překvapeně zalapala po dechu. To přece nejsem já. Nebo jsem? Napadly mě myšlenky.

Na sobě jsem měla krásné šaty s dlouhým rukávem a větším výstřihem. Ve předu mi končili pod pupíkem a vzadu mi sahali až po kotníky. Byli z lehkého materiálu s volánky a límečkem u krku. Pod tím jsem měla dlouhé legíny a na nohách boty na vysokých podpatcích. Vlasy jsem měla rozpuštěné a na hlavě jsem měla nasazenou mou korunu.

Teď si asi říkáte, proč mě to tak překvapilo. Odpovědět je jednoduchá. Pravá bota, pravá půlka legín, pravá půlka šatů a práva půlka vlasů i koruny byla zbarvená do modra. Zatímco všechno na levo bylo zbarvené do červené. Led a oheň. Došlo mi.

"Přišla jsi na to. Asi na tobě něco bude. Jo a tvé oči jsou rudé." ozval se mi v hlavě Tomasův hlas. Jaktože ho slyším? "Je to jednoduché. Sice jsem ti vrátil kontrolu nad tvým tělem, ale nad mými schopnostmi ne. Takže dokud se je nenaučíš ovládat, budu s tebou spojený."

"Aha. Chápu." řekla jsem nahlas a dala se do pochodu. Neptejte se mě, kam jdu. Sama to nevím, aby bylo jasno. Prostě jsem šla napříč mému osudu.

Chodím v tomhle šíleném lese už dobrou hodinu. Nenašla jsem žádnou cestu, záchytný bod, povědomí pach. Prostě nic. Podle Tomase se stejně nesmím vrátit k mé rodině, dokud se plně nenaučím ovládat jeho schopnosti. Ale řeknu vám, je to blbec. Pořád se mi hrabe v hlavě.

Uslyšela jsem křupnutí větvičky. Otočila jsem se tím směrem a mé ruce vzplály. Jak vám asi už došlo, pravá ruka byla obalená modrými plameny a levá červenými. Našpicovala jsem uši a ani se nehla. Z keře vyskočil zajíc a upaloval pryč. Úlevně jsem vydechla, ale moje ruce pořád hořeli. Sakra.

"Tak a teď mě poslouchej mladá dámo. Nadechni se a zkus se uklidnit. Čím víc budeš naštvaná, tím se to zhorší." ozval se po dlouhé době Tom.

"Hele, je sice hezké, že mi radíš, ale můj vztek jen tak nezmizí. Noční děs musí zaplatit za to, že mě unesl a odloučil mě od mé rodiny. Mám manžela a dceru. To nemluvím o tom, že jí ještě pořád kojím a každý okamžik pro ni může být smrtící." křikla jsem naštvaně a pár jisker z levé ruky zapálil trávu.

"Koukej, co děláš! Já chápu, jak se cítíš. Chápu to líp, než kdokoli jiný. Věř mi, ale teď se musíš uklidnit. Uhas tu trávu nebo způsobíš obrovský požár." naléhal na mě v hlavě jeho hlas. Tak fajn.

Otočila jsem se k plamenům, které už pohltili dva stromy. Zvedla jsem ledovou ruku, zavřela na moment oči a povzdechla si. Klidná mysl.

"Ledová bouře." řekla jsem a z prstů mi vyšlehlo ledově modré světlo. Začalo se točit, pak se k tomu přidal vítr a uhasilo to všechen oheň. Úlevně jsem si oddechla a šla dál. Už mě to fakt nebaví. Najednou jsem uslyšela tlumený hovor, koně a ucítila kouř. Pozvedla jsem jedno obočí.

"Hej. Dál už nechoď. Tady bys neměla být." ozval se za mnou hlas. Zůstala jsem stát na místě, usmála se a zvedla ruce k hlavě. Ty už konečně nehořely.

"Hm. Když já ani nevím, kde jsem. Byla jsem unesena a teď jsem, dalo by se říct, na útěku." řekla jsem a protočila očima, když se uchechtla.

"Já přece vím, kdo jsi, Sam. Vím i co se ti stalo. Mě to říkat nemusíš." řekla ta žena za mnou. Pokývala jsem hlavou. Poslední dobou mě zná každý. "Otoč se a dej ruce dolů."

Udělala jsem, co chtěla. Teď přede mnou stála menší indiánka s černými vlasy, pírky v účesu i na oblečení a modrýma očima. Nebyla to taková modrá, jakou má Zein. Tahle byla velmi tmavá.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se jí. Prohlížela si mě se zájmem od hlavy až k nohám. Občas udělala zvláštní grimasu v obličeji, jak se nad něčím zamyslela.

"Jo, promiň. Neodpověděla jsem ti. Mé jméno se Klidná vlna. Jsem šamankou v našem kmenu. Pojď za mnou." řekla, chytla mě nebojácně za ruku a táhla mě k nim do tábora.

Když jsme tam došli, všechna pozornost padla na mě. Ale nedivím se jim, taky bych byla takhle zvědavá. Ženy si brali do náručí své děti a muži uchopili nejbližší kopí, aby mě mohli zabít, kdybych udělala jen jeden chybný krok.

"Fúpaku. Norta baek sujla yr." (Klid. Je to přítel.) vyšlo z jejích úst. Rozuměla jsem jí. Jakto? Vždyť já vidím indiány poprvé a jejich jazyk slyším taky poprvé.

"To bude proto, že ten jazyk umím já. Dřív jsem narazil na jeden kmen a chvíli jsem s nimi žil. Bylo to pár měsíců před mou smrtí." vysvětlil mi Tom a já jen nepřítomně kývla hlavou. Pak už jsem zase vnímala je. A zřejmě jsem o nic nepřišla.

"Sujla yr? Gidres cuff mähj lopaswe. Fúx ita porhuvy nanem." (Přítel? Podívej se na ní. Vypadá hodně nebezpečně.) opáčil nějaký muž a vypadal trochu naštvaně.

"Nanem? Wyd hedde nenorta?" (Nebezpečně? Co když není?) zeptala se Klidná vlna a přitáhla si mě blíž. Muž se zamračil. Už mě nebaví, jak se tu baví o mě beze mě.

"Wyd hedde norta?" (Co když je?) optal se jiný muž a přišel k tomu prvnímu. Protočila jsem oči v sloup.

"Wyd hedde nenorta?" (Co když není?) oplatila mu to stejným tónem Vlna a její dobrá nálada byla ta tam. Pak se ale uklidnila a usmála se.

"Wyd hedde norta?" (Co když je?) optal se zase ten muž. Tak a dost. Teď mě vážně naštval. Pustila jsem Vlnu, abych jí neublížila, ale moje ruce hořet nezačali. Naštěstí.

"Tufof." (Ticho.) křikla jsem na ně. Všichni se na mě překvapeně podívali. Dokonce i malá černovlasá šamanka. "Ju norta cirde ereek u nenorta nanem." (Já jsem tu taky a nejsem nebezpečná.) Muži kývli, i když mi moc nevěřili, podle mého názoru. Jeden z nich něco šeptl Klidné vlně.

"Náčelník tě vítá v klanu, Sam. A budeš spát u mě. Já jediná tam mám místo." řekla mi. Kývla jsem.

"A pomůžeš mi?" zeptala jsem se jí.

"Se zvládáním tvých citů a tvou novou mocí?" zeptala se. Kývla jsem. Ona ví snad všechno. "Samozřejmě, že ti pomůžu. Od toho tu jsi."

Ahojky zlatíčka moje ❤❤❤
Další kapitola je tady, tak snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤