Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 86.

Po nějaké době jsme konečně dojeli před vilu. Venku byl jen Artur s Greisy a když nás viděli, postavili se do bojové pozice. Nerozuměla jsem tomu. Vypla jsem motor, zaparkovala motorku a slezla z ní.

Černovlásek udělal totéž, ale zůstal stát nehnutě u motorky s helmou na hlavě a rukama za zády. Úplně jsem i přes helmu viděla, jak je nervózní. Mezitím sem přišli ostatní, takže jsme tady byli úplně všichni.

Něco však bylo jinak, protože celá smečka byla podivně napnutá a připravená kdykoli zaútočit. Moji rodiče se sestrou na sebe zmateně koukali a nikdo nevěděl, co má dělat. Jo, rozhodně tu bylo něco špatně.

"Poznáváte někdo ten pach? Ani jeden z nich mi není povědomí." šeptl ke smečce Dan a ostatní pokrčili rameny a zavětřili. Už jsem konečně pochopila, proč to dělali. Naše pachy se změnili. Můj, protože už jsem jen vlkodlak a Lewisův, protože už v sobě nemá démona.

Zein, který měl v náruči Livi, se na mě zamyšleně koukal. Zřejmě mu byl můj pach povědomí. Aspoň někomu. Pomyslela jsem si v duchu a koukla na Livi. Ta vypadala, že ví naprosto přesně kdo jsem a usmívala se jako sluníčko.

Už jsem je nechtěla trápit a chtěla si sundat helmu, ale někdo mě předběhl. Zein předal Livi mojí mamce, přešel ke mě a láskyplně mě objal. Zřejmě už mu došlo, kdo před ním stojí. Ostatní na nás koukali ještě zmateněji.

Pustila jsem svého muže ze sevření a kousek od něj ustoupila. Ruce mi vystřelili k hlavě a za chvíli už jsem držela helmu mezi prsty. Smečka překvapeně vydechla, moji rodiče se usmáli a moje dcera nadšeně vypískla.

"Sam? Ale vždyť máš úplně jiný pach. Cítím z tebe jen vlkodlaka a ke všemu Alfu." řekl nahlas Artur. Přikývla jsem a helmu odložila na motorku.

"Ano, já vím." řekla jsem a po chvíli zase pokračovala. "Musela jsem si vybrat jen jeden z mých titulů a já při volbě poslechla srdce."

Po těchto slovech jsem políbila svou drahou polovičku a mrkla na malou černovlasou holčičku. Ta se zasmála, vykroutila se mamce z náruče a rozběhla se ke mě. Jemně jsem si ji vzala do náruče a dala jí pusu na čelo.

"Fajn. A kdo je tohle?" zeptala se Kam a nejistě přešla blíž k černovláskovi u motorky. Ten se přikrčil a jeho svaly se naply. Jeho strach mě udeřil do nosu takovou silou, že jsem zavrávorala. Bojí se a já se mu nedivím. Kdybych byla na jeho místě, taky bych se bála.

"Žádné nebezpečí nehrozí. Nemusíš se bát." řekla jsem jeho směrem a pak se podívala na Zeina. Ten na mě chvíli koukal s nevyřčenou otázku v očích. "Je pod mou ochranou. Nikdo mu neublíží, je to jasné?"

Zein přikývl a smečka to po něm zopakovala. Fajn, to je dobře. Otočila jsem svůj pohled zpátky na vyděděného černovláska. Ten už vypadal klidněji a koukal na mě. Kývla jsem, což bylo dostačující znamení, aby si sundal helmu z hlavy. Když tak udělal, rozhostilo se ticho.

Všichni koukali ze mě na něj. Z toho jsem byla trochu nesvá, ale nakonec jsem přešla k Lewisovi a chytla ho za rameno. To stačilo k tomu, aby se uklidnil úplně a svěsil provinile hlavu. Pak promluvil tichým hlasem plným výčitek k němu samotnému.

"Omlouvám se. Omlouvám se vám všem za všechno, co jsem udělal. Nevěděl jsem, co dělám. Ale i tak mě to moc mrzí a lituji toho. Prosím, odpusťte mi." řekl s pohledem na zem.

"Odpouštím ti." ozval se jemný dětský hlas mé sestřičky, která se na Lewise mile usmívala a v očích měla pobavené jiskřičky. Rodiče se chvíli neměli ke slovu, ale pak pokývali souhlasně hlavou.