Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 5.

Crr. Crr. Už zase. Pomyslím si a vypnu budík. Je ráno, půl sedmé, a to znamená, že jsem spala sotva dvě hodiny.

Sedla jsem si, prohrábla si vlasy a šla do mé šatny. Chvíli jsem váhala, co na sebe, nakonec vyhrály modré šaty bez ramínek, které mi sahaly pod kolena. Obula jsem si k nim černé lodičky na mini podpatku.

Vyběhla jsem odtamtud a vplula do koupelny. Nanesla jsem si na obličej lehký make-up a vlasy si sepla do složitého účesu. Vyčistila jsem si zuby a nachystala si věci do školy.

Potichu jsem seběhla schody a objevila se v kuchyni. Tam už seděla malá brunetka a pila čaj. Vlasy měla do všech stran a na sobě pořád měla moje černé tričko. Když si mě všimla, pousmála se a ukázala na židli vedle sebe.

"Dobré ráno." řekla a její pohled sklouzl zpět do mobilu, který držela. Nejspíš si ho vyndala ze špinavého oblečení, který jsem ji nechala na zemi.

"Dobré. Co děláš?" zeptala jsem se a sedla si na židli vedle ní.

"Ale, co by. Hledám na e-shopu nějaké nové věci. Oblečení, věci do školy a tak,..." řekla a dál hledala.

"Na." řeknu a podám jí nějaké peníze a kreditku, na které je dvě stě tisíc korun. Ty peníze mi dala Linda. Jednou vyhrála ve sportce a peníze rozdělila mezi mě, Sofí a Eliota. Helen to vzala do ruky a nevěřícně se na mě otočila.

"To nemůžu." špitla zaskočeně.

"Ale můžeš. A v pokoji mám velký šatník plný oblečení, tak si něco vyber." odbyla jsem jí. Usmála se a objala mě. Zasmála jsem se a pohledem projela celou místnost. "Nevíš, kde je Snow?" zeptala jsem se.

Zavrtěla hlavou. No nic. Však se vrátí. Vzala jsem si jablko a vydala se ke dveřím. Tam sem se zastavila, jelikož mě Helen chytla za ruku.

"Já tady nechci být sama." řekla. Po té události jsem jí řekla, že by měla aspoň dnes zůstat doma. A popravdě bych se taky bála. Zavrtěla jsem hlavou.

"Dej mi mobil." řekla jsem. Nechápavě naklonila hlavu na stranu. Povzdechla jsem si. "Neboj. Vrátím ti ho po škole. Nebo tady chceš být sama?" zeptala jsem se zákeřně. V momentě, kdy jsem vyslovila slovo sama, hned mi ho dobrovolně dala. "Nikomu neotvírej. Otevři jen člověku, který řekne heslo: In vino veritas." poradila jsem jí. Kývla.

Zamkla jsem za sebou dveře. Vydala jsem se do školy. Cestou jsem vytočila Eliota. Nebral to. No bezva. To bych ale nebyla já, kdybych se tak snadno vzdala. Zavolala jsem na další číslo. Dotyčná osoba to ihned vzala, jakoby na to čekala.

"Haló?" ozve se z druhé strany dívčí hlas. Vůbec se nezměnila.

"Ahojky, Sofí." zaradovala jsem se.

"Ahoj, Sam. Dlouho jsi nenapsala a nezavolala. Jak se máš? Potřebuješ něco?" zeptala se.

"Mám se dobře. Vím, že jsem se dlouho neozvala, ale ztratila jsem mobil, takže teď volám z kamarádčinýho. A ano, něco bych od tebe potřebovala." řekla jsem a zastavila se před školou. Všude si někdo šeptal a když mě zahlédli, zatvářili se smutně.

"A co bys potřebovala?" zeptala se mě má nevlastní sestřička. Tím mě vtáhla zpět do reality. Vyběhla jsem schody a sedla si ve své lavici.

"No mám doma roztřesenou kamarádku a potřebuju, abys jí tam přijela pohlídat." špitla jsem do mobilu.

"Ok. A jak tě znám, bude potřeba zodpovědět heslo."

"Znáš mě moc dobře. Pa." řekla jsem a típla hovor. V tom do třídy vešel Zein. Byl opět kouzelný a překrásný. Nad čím to přemýšlím, proboha? Posadil se vedle mě.

Věnoval mi milý úsměv a pak si opět nasadil svou kamennou bezcitnou masku.

Hodina začala a do třídy vešel učitel. Podíval se po třídě a vypadal nevyspaně.

"Dobrý den žáci. Dnes ráno po třetí hodině opět zaútočil Noční děs. Tentokrát zaútočil na dům vaší spolužačky Helen Lusové. Policie obhledala dům, ale tělo slečny Lusové nenašli. Je tudíž víc než jasné, že je někde pod troskami zničeného domu." pronesl smutně. Oni si všichni myslí, že je mrtvá? Tak teď to jejich divné chování chápu.

Aniž bych si to uvědomila, praštila jsem pěstí do lavice. Všichni se na mě podívali. Učitel si odkašlal.

"Slečno Mekková, chcete se s námi o něco podělit nebo jste se prostě rozhodla vyrušovat?" zeptal se.

"Chtěla bych něco říct." řekla jsem. Učitel mi dal pokyn, abych pokračovala. "Kolem třetí mi Helen volala. Řekla, že je u ní Noční děs. Okamžitě jsem k ní běžela. Když jsem tam doběhla, Děs byl pryč a chudák Hel ležela na zemi v bezvědomí. Odnesla jsem jí k sobě domů. Takže pokud vás to někoho zajímá, tak žije a je v naprostém pořádku." řekla jsem naštvaně. Všichni na mě koukali, dokonce i Zein.

Podívala jsem se na něj. V jeho očích bylo překvapení a obavy. Učitel si odkašlal a začal vysvětlovat novou látku.

Zein nasadil kamennou masku a otočil se na vyučujícího. Tak tohle šlo celkem dobře.

Den pomalu plynul. Škola skončila a já šla domů. Přišla jsem tam a zamkla za sebou. Hned se ke mě přiřítila veselá blondínka a sevřela mě v objetí.

"Ahoj, Sam. Tak moc si mi chyběla." řekla a pustila mě.

"Ahoj, Sofi. Taky tě ráda vidím. Kde je Helen?" zeptala jsem se.

"Je v kuchyni. Pečeme sušenky podle receptu Lindy." řekla a dotáhla mě tam. A opravdu. Hel stála u kuchyňské linky a pobrukovala si.

"Ahojky." řekli jsme nastejno. Zasmála jsem se. Sedla jsem si na židli a napila se kávy, kterou mi Sof nachystala.

Holky dopekly sušenky a sedly si ke stolu. Povídali jsme si a smáli se.

Ahojky. Snad se vám kapitola líbí.
Vaše Kiki 🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹