Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 51.

O několik dní později;
"Uno." hlesla jsem s úsměvem a položila poslední kartu na hromádku. Další vítězství na seznamu.

"To není možný. Jak to děláš?" zanaříkal Dan, který seděl naproti mě. Během hodiny jsem ho porazila v šachách, dámě, kartách, ve hře aktivity a unu. Zřejmě ho nebaví pořád prohrávat.

"Víš, já ani nevím. Prostě jsem přirozený talent." řekla jsem, uklidila hru a vstala. "Už musím jít. Uvidíme se později."

"Dobře." šeptl a já odešla. Obula jsem si tenisky a vyběhla ven. Doběhla jsem k nejbližšímu stromu, opřela se o něj a rozhlédla se kolem.

Zaslechla jsem tichý smích a rozběhla se tím směrem. Na krásné zelené louce se rozvaloval černovlásek a v klínu mu ležela malá holčička.

"Ahoj, lásky." pozdravila jsem je, přišla k nim a vášnivě políbila černovláska. Livi se začala smát, protože jsem jí jemně zalehla. "Copak jste tu dělali?" zeptala jsem se, vzala si malou k sobě a ona si hrála s mými prsty na rukách.

"Vyprávěl jsem jí nějaké příběhy, co mi říkávali rodiče, když jsem byl malý." řekl Zein a ze zadu mě objal.

"To je fajn." pověděla jsem, ale hned se mi vybavil sen s mou sestrou a můj obličej se zkřivil v bolestné grimase.

"V pořádku zlato?" zeptal se mě starostlivě černovlásek a pohladil mě po tváři. Kývla jsem. Musím být silná, aspoň kvůli nim.

"Jo, v pořádku. Můžeme si promluvit v soukromí, prosím?" optala jsem se s falešným úsměvem na rtech. Kývl. Pomohl mi na nohy a i s Livi jsme došli dovnitř.

"Kam!" křikla jsem do domu. Hned se ve dveřích objevila modrovlasá dívka a zkoumala nás pohledem. "Potřebuji si se Zeinem promluvit. Bude to na chvíli. Aspoň myslím. Pohlídáš Livi?"

"Jo, jasně." odpověděla dívka a převzala si ode mě malou. Dala jsem své holčičce pusu na čelo a šla za černovláskem do jeho pracovny.

"Tak mluv." vyzval mě a zamkl za mnou dveře. Povzdechla jsem si a sedla si na židli.

"Jde o ten................sen, co se....mi zdál noc před porodem." řekla jsem s obtížemi. Bylo dost těžké o tom mluvit. Drtilo mě to a v hrudi mě bolelo.

"Nemusíš o tom mluvit." připomněl mi můj dokonalý manžel. Má pravdu. Takhle to prostě nepůjde. Musíme na to jít jinak.

"Sedni si a podej mi ruce." řekla jsem. Černovlásek si sedl na židli naproti mě a natáhl dlaně ke mě. Chytla jsem mu je a propletla si s ním prsty.

"Co dál?" zeptal se mě.

"Zavři oči. A uvolni se." šeptla jsem a udělala totéž. Vzpomněla jsem si na ten sen a pomocí lásky mu ho přehrála v hlavě.

Když to skončilo, povzdechla jsem si a pustila ho. Ruce jsem si obmotala kolem kolen, která jsem si přitiskla k hrudi. Po tváři mi tekly slané vodopády a smáčely mi oblečení.

Černovlásek si mě vtáhl do objetí a snažil se mě uklidnit. To však bylo nemožné. Čím víc jsem si ten podivný sen vybavovala, tím hůř mi bylo. Cítím vinu za smrt mé sestry. Můžu za to, co se jí stalo.

"Sam, všechno je v pořádku." hlesl mi do ucha a políbil mě na krk. Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas a vytrhla se z jeho sevření.

"Nic není v pořádku. A nikdy nebude. Můžu za její smrt! To kvůli mě umřela!" křikla jsem, odemkla dveře a vyběhla ven.

Cestou jsem proběhla kolem vyděšené smečky, na chvíli se zastavila, pohledem vyhledala moji malou holčičku a pak se zase dala do běhu. Vyřítila jsem se na zahradu, vběhla do lesa a proměnila se na vlčici.

Kdybych mohla vrátit čas, zachránila bych jí. Noční děs jí dostal, protože sebou měla zátěž. Mě. Vážně je to moje chyba. Co se vlastně stalo před tím?

Měla bych si to trochu shrnout. Vím, že Noční děs alias Lewis měl bratra a moje rodina je nejspíš zodpovědná za jeho smrt. Nevím jistě co se stalo s mými rodiči, ale zřejmě se jim pomstil.

Dále. Zabil, vlastně uspal, mou sestru. Tudíž se pomstil i jí. Dajána znala Lewise velmi dobře a to ještě v době, kdy z něj nebyl tenhle odporný tvor.

Pak je tu ta věc se záchranou světa. Co tím myslela? Přece nemohla vidět mou budoucnost. Nebo mohla? Hm.

Moment. Teď mě něco napadlo. Jestli jsem jediná, kdo může vše napravit, musím mít zřejmě největší moc, ne? Možná bych mohla oživit mou rodinu. Ale to bych se musela dostat na místo, kde jsou jejich těla.

S tím by mi možná mohli pomoci magický tvorové. Někdo z nich by mě tam teoreticky mohl dostat. Najednou jsem do něčeho silou vrazila.

"Au, moje hlava." postěžovala jsem si a vymanila se ze světa mých myšlenek. Rozhlédla jsem se kolem sebe. "Kde to sakra jsem?" zeptala jsem se nervózně.

Kolem mě byli černé spálené stromy i tráva. Obloha byla pod šedými mraky a celá krajina byla velmi tmavá. Mísil se ve mě strach se smutkem.

"Co se tu proboha stalo?" zeptala jsem se pro sebe. "A jak jsem se sem dostala?" zapřemýšlela jsem. Nevím, ale mohla bych se teleportovat ke smečce.

V tom jakoby mě někdo bodnul. Zalapala jsem po dechu a sedla si. Ocas jsem si stočila kolem tlap a v mojí hlavě se mi začal ozývat ženský hlas. Ta žena zpívala.

Jsou dvě sestry, i když každá je jiná,
mají velkou moc a dřímá v nich síla,
obě jsou daivy, i když se liší,
mají stejnou krev a dojdou až k výši,
až jedna usne, druhá zachrání zemi,
to je můj sen, o tom zdává se mi,
jednou každý z nás opustí svět,
pokud jde o vraždu, tak je vrať zpět,
dejte si pozor, mám vás moc ráda,
použijte srdce, to je má rada,
až vás bude něco bolet,
žádné slzy nechci vidět,
vzpomínejte na mě, holčičky moje,
ukončete válku a zastavte boje.

Zpívala ta žena. Přehrávala jsem si její slova v mysli. Pak až mi to došlo. Byla to má matka. Znamená to, že žije nebo je v tom něco jiného?

Na to už jsem nemyslela. Pomocí mé síly jsem se přemístila na zahradu, vylezla jsem na větev nejbližšího stromu a začala si zpívat nějakou píseň, kterou vítr nesl všude možně, a tak se pode mnou během chvilky objevila smečka a poslouchala mě. A já si zase připadala šťastná.

Ahojky zlatíčka moje. ❤
Udělala jsem si trochu času a napsala tuhle kapitolku. Tak snad se vám líbí. Komentáře vždycky potěší.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤