Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 46.

Pohled Sam;
Sedla jsem si na pohovku a promnula si čelo. Posledních patnáct minut jsem nedělala nic jiného, než zjišťovala, která světla či elektronika funguje. Bohužel nefunguje nic. Jako naschvál. Otevřela jsem okno a koukla na oblohu.

"Zlatíčko, zkus se dostat do reálného světa a říct jim, co se děje." řekla jsem jí.

Ale já nevím jak, mami. Jak se odtud dostanu?

To zařídím já. Teda zkusím to. Soustředila jsem se na svou moc a snažila se uskutečnit můj plán, bohužel to vypadá, že moje moc zde nefunguje. Ať jsem, kde jsem.

"Tak nic. Tohle mi moc nevyšlo." řekla jsem smutně a přešla ke stolu. Vzala jsem tužku a papír a nakreslila mísu s ovocem.

Trčím tady už jak dlouho a zatím jsem zjistila, že nic nefunguje. A tím myslím, nic. Ani telefony, ani moje síla, ani světla.....NIC. A ještě ke všemu se odtud asi nedostanu. Fakt bezva.

Pohled Zeina;
Najednou jsem se objevil obklopený nějakým lesem. Byla tma, zima a ticho. Bezva.

"Čáryfuku, já doufám, že mě teď slyšíš. Chci ti něco říct." zařval jsem a koukal kolem sebe.

"Jo, slyším. Neříkej mi čáryfuku a pověz co máš na srdci." ozval se ve vzduchu někde nade mnou jeho hlas. Nikde však nebyl.

"Jestli se odsud se Sam nedostaneme, tak tě zabiju." křikl jsem a vydal se hlubokým lesem. Kam vlastně jdu? To je fuk. Hlavně musím najít Sam.

"Nerad ruším, ale jdeš na špatnou stranu." řekl mi. Argh. Nesnáším, když se mi tohle děje. Uklidnil jsem se a vydal se na druhou stranu.

"Nechceš mi dát mapu?" zeptal jsem se naoko uraženě a jen tak tak se vyhl stromu, do kterého jsem málem vrazil.

"Ta ti bude stejně k ničemu. Poslouchej moje instrukce a najdeš jí." poradil mi. Dobře. Vydal jsem se směrem, který mi řekl a za chvíli mě neobepínali stromy, ale husté křovité stěny.

"Kde to jsem?" zeptal jsem se a chvíli bloudil zapeklitými cestami, které většinou končili slepou uličkou. "Jen mi neříkej..."

"Ano, jsi v labyrintu." řekl mi. "Počkej chvíli." Přede mnou se na jedné ze stěn vyrobil žebřík z kořenů a já po něm vyšplhal nahoru. "Teď se vydej k té hoře."

Jasně. Podíval jsem se kolem sebe. Horu jsem našel. Fajn. Teď jen přejít po hradbách až k ní. Opatrně jsem našlapoval krok za krokem a dostával se dál a dál. Brzy jsem to měl za sebou a úlevně jsem seskočil na travnatou zem.

Vydal jsem se k té hoře. Čím blíž jsem byl, tím větší byla zima. Když jsem v půlce hory, začalo strašlivě sněžit. Na ledu mi podklouli nohy a málem jsem spadl dolů. Uf. To bylo o fous. Proměnil jsem se ve vlka a pokračoval v cestě. Po pár hodinách jsem tu zpropadenou horu měl za sebou.

Běžel jsem pořád ve vlčí podobě přes louku, lesy, potoky,..... Čáryfuk mě navygoval a já měl pocit, že se k Sam snad nikdy nedostanu. Naštěstí dostal. Brzy jsem našel vilu, která vypadala jako ta naše. V okně spala blondýnka a hladila si bříško.

Nevydržel jsem to a zavyl. Probudila se, koukla na mě, z očí jí vytekly proudy slz a vrhla se mi na proti. Rozběhl jsem se, proměnil se na člověka a vtáhl si ji do náruče.

"Zeine. Já myslela, že už tě neuvidím." řekla. Hned se však zarazila. "Jak ses sem dostal? Doufám, že si tady neskisnul jako já."

"Ne. Přišel jsem tě zachránit. Tam v reálném světě je někdo, kdo mě sem dostal." řekl jsem jí.