Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 31.

"No tak to jsem zvědavý, jaký plán máš na mysli, Lewisi." řekla jsem paličatě a opřela se o polštáře.

"Znám celý hrad na zpaměť. Vím o každé chodbě i tajných cestách. Můžu tě dostat ven. Ale jak už jsem říkal, nebude to lehké. Na každých dvaceti metrech jsou stráže. Dostanu tě až do garáže. Vybereš si jednu z motorek a odjedeš odtud. Ale ty v tom plánu budeš hrát nejdůležitější roli. Budeš muset použít magii." vysvětlil mi.

"Ale vždyť si říkal, že ta bariéra..." nedořekla jsem to, protože se začal smát. Jak já upřímně ten jeho smích nesnáším.

"Ano, ale ty nejsi jen tak někdo Sami. Ty jsi mocnější než Nejvyšší. Jsi jediná a poslední daiva." objasnil mi to, ale já to stejně moc nepobrala.

"Kdo je to daiva?" zeptala jsem se zvědavě a pohladila si bříško.

"Daiva je nejmocnější bytost na světě. Je mnohem mocnější než stovky zaklínačů a mágů dohromady. Říkalo se o nich, že nemuseli ani říkat kouzelné formule. Prý jim stačilo, když si to představili nebo řekli v hlavě a ono se to stalo. Jejich moc se nedala ukrást, jelikož svou moc čerpali z čisté lásky. Daivy však byli kvůli své moci zneužívány a brzy na to i vyhubeny. Ty jsi poslední." řekl a já překvapením otevřela pusu dokořán. To není možné. Nebo snad jo? Takže můžu použít magii i přes tu bariéru. Jasně.

"V tom případě nás odsud můžu dostat." hlesla jsem tiše. Vlk zavrtěl hlavou.

"Ty se odsud musíš dostat. Já tu musím zůstat. Aspoň se nade mnou Nejvyšší slituje a konečně mě zabije." řekl a zvedl se. "Obleč si nějaké šaty a připrav se. Za dvě hodiny tě musím odvést za mým pánem. Tak udělej dobrý dojem. Jo a pokud nechceš, aby se dozvěděl o dítěti, tak použij svou moc a něco s tím udělej." pošeptal mi a zmizel na chodbě.

No bezva. To je fakt skvělý. A návod mi k tomu jako dát nemohl? Úžasný tohleto. Zvedla jsem se a otevřela skříň. Chvíli jsem se v tom přehrabovala, ale nakonec jsem si jedny vybrala.

Položila jsem je na postel a šla do sprchy. Poté jsem si udělala make-up a vlasy jsem si spletla do překrásného účesu. Vrátila jsem se do pokoje a koukla na šaty. Černé. Jak strašné. Nemůžu mít třeba červené? Achjo.

Takže co říkal Lewis. Daiva čerpá svou moc z čisté lásky. Jenže já už teď mám lásky dvě. Zeina a dítě. No a celkově mám velmi ráda dalších zhruba padesát lidí. Zavřela jsem oči, myslela na Zeina a představila si, jak šaty mění barvu. Otevřela jsem oči a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Šaty se opravdu začali měnit.

Z černé barvy se najednou stala tmavě modrá, šaty se zkrátili a rukávy zmizely. Páni. Oblékla jsem si je a obula si černé lodičky.

Moment. Musím ještě něco udělat. Došla jsem do koupelny před zrcadlo a podívala se na svůj odraz. Bříško jsem měla vystouplejší. No bezva, i neandrtálec by poznal, že jsem v tom.

Uvolnila jsem se, vzpomněla si na Lindu a sourozence a představila si, že se kolem mého těla obklopila neviditelná bariéra, která zajistila, že mě všichni vidí hubenou.

To by bylo. Vrátila jsem se k posteli a pohladila malou fenečku po hlavičce a zádech. Ta kňukla a dál v klidu spinkala.

"Už jste hotová, slečno?" zeptal se za mnou známý hlas. Otočila jsem se na strážného. Kývla jsem a nechala se vést chodbou.

Šli jsme asi pátou chodbou a dostali se ke schodům. Zastavili jsme a strážný mě vzal za ruku.

"Dál musíte jít sama, slečno. Je to úplně to nejvyšší poschodí. A během toho co tam budete, si moje dcera přijde pro Zipy. Už to bez ní nemůže vydržet." řekl mi a odešel. Fajn.

Vyšlapala jsem schody až na horu. Což bylo přesně třicet devět pater. A já mám problém vyšlapat osm pater. Takže si asi umíte představit, jak směšně jsem u toho musela vypadat, když jsem poslední schody brala po dvou. To by chtělo natočit. Mělo by to milióny shlédnutí.

Ach bože. To tu nemají výtah. Co je tohle za příšerné místo. Ale konečně jsem nahoře. Šla jsem chodbou a dostala se do prostorné tmavé místnosti. Nesnáším to tady. Vážně.

Uprostřed v křesle seděl tajemně zahalený muž a hlasitě se smál. Tak pardón. Beru zpět, že Lewis má strašný smích. Tohle je tisíckrát horší.

"Posaď se dítě." řekl mi a ukázal na židli vedle sebe. Přešla jsem pomalými kroky k židli a sedla si na ni. Zamračila jsem se na muže a dobrá nálada se mi vážně jen tak nevrátí. "Ale copak? Jsi nějaká naštvaná dítě." řekl se smíchem. Odvrátila jsem pohled stranou.

"Proč tu jsem?" zeptala jsem se. Povzdechla jsem si a třela si ruce o sebe. Nemají tady ani topení.

"Protože jsem tě chtěl vidět dítě. Prohlédnout si tě a přivítat tě tady. Tohle je tvůj nový domov. Tady tě nikdo nebude šikanovat, smát se ti nebo ti ubližovat. Tady můžeš být sama sebou." řekl.

"Ne, děkuji. Můj domov je někde jinde. A vy na tom nic nezmeníte." řekla jsem naštvaně, vstala a vydala se do pokoje.

"Ale dítě moje. Ty na celou věc ještě změníš názor. Však se brzy uvidíme." hlesl se smíchem. Zaťala jsem ruce v pěsti, dupla a na chvíli zastavila.

"Nemyslím si. Když se pro něco rozhodnu, svůj názor neměním. A neuvidíme. Nevyjdu z pokoje." řekla jsem a odešla. Sešla jsem schody a zůstala stát v chodbě. A kudy teď?

Jak se odtud dostanu? Pomyslela jsem si. Koukla jsem na všechny strany. Dveře. Rozběhla jsem se k ním a zatahala za kliku. Otevřeno? Naskytl se mi pohled na nádvoří.

Vyběhla jsem ven a za pomoci lásky si představila, že mám křídla. Na zádech mi zazářili dvě jiskry a z nich vyrostla krásná ptačí křídla. Odrazila jsem se a vzlétla.

Párkrát jsem máchla křídly a dostala se za bariéru. Přistála jsem v hustém lese, natrhala si borůvky a lesní jahody a opět se dostala do vzduchu.

Najedla jsem se a zůstala létat na místě. Dala jsem si ruce na prsa a zhluboka se nadechla.

"Vracím se domů Zeine." křikla jsem a nechala se unášet větrem směr domov. Směrem za mou rodinou. Za mou smečkou. Za mou láskou.

Ahojky zlatíčka. Další kapitola je tu. Dělala jsem jí tři hodiny. Tak snad se líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤