Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 29.

Udělala jsem krok vzad a vrčela jsem mnohem víc. Tohle nezvládneme. Jsme jenom dva a já začínám být unavená. Dneska jsem použila až moc magie. Noční děs se usmál a dva vlci se dali opět do pohybu.

Uhla jsem jednomu z nich a dopadla s žuchnutím na zadek. Kolem mě se zvedl prach a já se rozkašlala. Mett mě vyzvedl na nohy a opět se začal prát s druhým vlkem.

Zavrtěla jsem hlavou a zamrkala. Zvedla jsem se a jen tak tak se vyhla slintajícím čelistem. Vlk se otočil a kousl mě do tlapy. Vyjekla jsem a kopla ho do oka. Bohužel mě nepustil.

Musím použít magii. Nemám na výběr. Musím to ještě vydržet. Nemám čas říkat kouzelnou formuli ve starém jazyce zaklínačů. Rodný jazyk bude muset holt stačit.

Zkameňte. Z kamene hned buďte. Pomyslela jsem si. Dva vlci na místě zkameněly. Oddechla jsem si. Podívala jsem se na Metta, který byl úplně zmatený, předstírala jsem, že o tom taky nic nevím a pokrčila rameny. Zadní packu jsem měla zaklíněnou v kamenné tlamě.

Noční děs vyrazil. Neměla jsem žádnou šanci zasáhnout. Odhodil Metta na nedaleký strom a já slyšela prasknutí žeber. Zhroutil se na zem a nehybně ležel.

Černý vlk přišel ke mě. Prohlídl si mě od hlavy až k patě, zasmál se nad mou situací a podkopl mi tlapy. Spadla jsem na zem. Přiložil mi tlapu na obličej a během sekundy mě dostal do bezvědomí.

Probrala jsem se a zavrtěla hlavou. Měla jsem strašnou migrénu. Už jsem byla ve své lidské podobě. Otevřela jsem oči. Krucinál. Kde to jsem?

Byla jsem v nějaké temné místnosti. Nahmatala jsem  nějaký vypínač a zmáčkla ho. Rozsvítila jsem lampu. Místnost byla tři metry na čtyři metry. Podlahu pokrýval šedý, aspoň myslím, že šedý, koberec. Byla tady jen postel, noční stolek s lampičkou, velká skříň a poličky s knihami.

Zvedla jsem se a přešla k jedním dveřím. Každý krok mě bolel, takže jsem spíš tak kulhala. Zamčeno. A navíc neměly klíčovou dírku. Zkusila jsem ty druhé. Koupelna. Místnost měla tři metry na tři metry. Byl tu sprchový kout, umyvadlo a funkční záchod.

Došla jsem k nočnímu stolku a prohledala šuplík. Našla jsem baterku, lucernu, svíčky do lucerny, zapalovač, hřeben a gumičky do vlasů. Všechno tady vypadalo čistě, nově a nepoužívaně. Bohužel tu nejsou žádná okna, takže nevím jestli je den nebo noc.

Přešla jsem ke skříni a otevřela jí. Oblečení. Spodní prádlo, ponožky, šaty, sukně, tepláky, legíny, džíny, trička, tílka, svetry, mikiny, šátek, kabát a bunda. Všechno bylo v černé barvě. Jak jinak. Dole byli šestery páry bot. Jedny lodičky, dvoje tenisky, dvoje boty na podpatku a jedny kozačky. Opět černé. Proč se vůbec o mě starají? Proč mi vybavili skříň? Šuplík? Nechápu to.

Zavřela jsem skříň a vzala si do ruky baterku. Rozsvítila jsem ji a podívala se na knihy. Různá tématika. Fantasy, romány, humor, dějiny i poezie. Horory tu nebyli. Naštěstí. Nesnáším je.

Vrátila jsem se do koupelny. V sprchovém koutě byli šampony, mýdla, kondicionéry, gely a houba na umývání. Na umyvadlu byl kelímek s kartáčkem a pastou, ústní voda a pár líčidel. Pod umyvadlem ve skříňce byl fén, ručník, osušky, kapesníky a dokonce i tampony. Wtf?

Na poličce nad umyvadlem byli mastičky, laky na nehty, odlakovač, kufřík s první pomocí a manikúra.

Hm. Byl tady i toaletní papír. Jsem blázen nebo co? Tohle přece není normální no né. Hm. Zajímalo by mě, jestli mi dají i najíst. Mám docela hlad, abych pravdu řekla.

Vrátila jsem se do pokoje. Převlékla jsem se do legín, trička a svetru, vzala si z pod postele jednu deku, peřinu a polštář a upravila si postel. Pak jsem si do ní lehla a usnula.

Vzbudila jsem se a protáhla se. Tu lampičku už nikdy nezhasnu. Je na elektřinu a je příjemné mít aspoň nějaký zdroj světla. Bůhví kdy uvidím slunce. Vstala jsem a přešla k zamčeným dveřím.

"Haló." řekla jsem a zaťukala. Nikdo neodpověděl. Nic jsem nezaslechla. Jsem moc slabá, abych použila magii.

"Haló." zkusila jsem to znovu. Ozvali se kroky a někdo dal na dveře ruku.

"Potřebujete něco slečno?" zeptal se milý mužský hlas. Zřejmě stráž. Oddychla jsem si, sedla si na zem a opřela se o dveře. Ach Zeine, chybíš mi. Moc mi chybíš.

"Mám hlad. Mohl byste mi něco donést, prosím?" zeptala jsem se a utřela si stékající slzu. Jen pouhé vzpomínky mě donutí plakat.

"Jistě. Chcete něco konkrétního?" optal se mě strážný. Na co mám vůbec chuť? Hm. Možná něco od každého. Nevím.

"To nechám na vás." řekla jsem rychle první, co mě napadlo.

"Dobře." odpověděl a já zaslechla tiché kroky. Zvedla jsem se a lehla si do postele. Po nějaké době se dveře otevřeli a dovnitř vešel mladík v uniformě. Polož tác s jídlem na noční stolek a podíval se na mě.

"Ještě něco?" optal se zdvořile. Kývla jsem.

"Jsem tady sama. Nemám si s kým povídat. Můžete to nějak zařídit, prosím?" zeptala jsem se. Kývl a odešel. Jistěže nezapomněl zamknout dveře. Můj plán utéct se nezdařil.

Vzala jsem si talíř těstovin s kuřecím masem a pustila se do jídla. Dojedla jsem a opřela se o tmavou stěnu. Zeine. Miluji tě.

"Ale, ale, ale. Kdo pak to tu je? Malá Sami." zazněl pokojem hnusný šílený hlas. Podívala jsem se na černého vlka, který se sem sotva vešel a seděl kousek ode mě.

"Co ty tu děláš, Noční děse?" zeptala jsem se znechuceně a obrátila oči v sloup.

"Noční děs? Tak takhle mi lidé říkají? Divný. No co už." řekl a usmál se. "No a co tu dělám? Šel jsem si s tebou promluvit."

"O čem? Smim-li se ptát." řekla jsem. Zkřížila jsem si ruce na prsou, přitáhla si nohy blíž a měřila si vlka zlostným pohledem.

"Smíš se ptát, od toho tu jsem. A přišel ti říct pravdu. Celou pravdu." řekl a sklopil pohled k zemi. Povzdechl si a zastříhal ušima. Připadal mi tak bezbranný a bezmocný, že jsem měla nutkání ho obejmout.

"Proč bys to dělal? Proč bys mi měl říkat pravdu?" optala jsem se jemně a sedla si na kraj postele. Byli jsme od sebe zhruba pár centimetrů.

"Protože ty jsi jediná, kdo to může zvrátit a všechny zachránit." hlesl a já překvapením spadla z postele.

Ahojky zlatíčka. Snad se vám kapitolka líbí. Psala jsem jí v posteli, jelikož jsem nemocná. Přeji všem krásný zbytek dne a chci srdečně poděkovat všem za sledování a čtení mých příběhů.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤