Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 14.

"Ehm..ehm.. doufám, že mi to vy dvě hrdličky vysvětlíte."

Otočila jsem se na Greisy, která stála vedle Artura a Kler a tvářila se dost naštvaně, avšak na tváři jí hrál pobavený úsměv.

Povzdechla jsem si. Pěkně jsem se uvelebyla na černovláskově hrudi a začala všechno vyprávět. Zein mě občas doplnil, ale jinak se neozýval a hladil mě po vlasech až k prstům na ruce.

"Takže tvoje krev mu vrátila život. Páni." vzdychla Greisy a věnovala mi jeden ze svých pohledů.

"Hm. Jenže to znamená, že jsem asi nějaká zrůda nebo co." řekla jsem jim mou myšlenku.

"Nejsi žádná zrůda. Jen jsi výjimečná." řekl mi povzbudivě černovlásek a dal mi pusu na čelo. Zasmála jsem se. Zaklonila jsem hlavu a přitáhla si jeho obličej blíž k tomu mému. Políbila jsem ho a zase se spokojeně odtáhla.

"No, tak mi vás tu necháme, jo?" zaradoval se Arty a i s holkama odešel. Vstala jsem a sedla si na Zeinovu postel. Zajela jsem si rukou do vlasů a lehla si. Hlavu jsem schovala do peřin. Na svých zádech jsem ucítila jemné dotyky. Černovlásek mi po nich jezdil prstem a dělal mi tam kolečka.

"Co se děje? Něco tě trápí, vím to." ozval se mi u ucha jeho medový hlas. Vyhoupla jsem se do sedu a objala ho.

"Já jenom, že tam venku je Snow. Nevím kde je a dlouho se nevrátil. Mám o něj strach." přiznala jsem se. Kývl.

"Chápu, ale je to vlk. Je to silný tvor, tomu se určitě nic nestalo." povzbudil mě a vzal mě do náruče. "Pojď, půjdeme do zahrad. Je tam velká houpačka. Bude sranda."

"Tak dobře." kývla jsem a z ruky si stáhla gumičku. Vlasy jsem si sepla v drdolu a nechala se černovláskem donést až ven. Cestou jsme potkali pár lidí. Mávali nám a utírali si slzy štěstí.

"Jsme tady." řekl z ničeho nic Zein. Postavil mě na zem, došla jsem k houpačce a sedla si na ni. Chytla jsem se pevných lan po stranách a černovlásek mě houpal. Usmála jsem se. Vždy když jsem byla tam nahoře, připadala jsem si volná. Jako bych snad uměla létat a mohla jít kamkoli budu chtít. Ale to bych neudělala. Ne. Mám Zeina. Ten mi ke štěstí bohatě stačí.

"Já řeknu ti, jsem mile překvapena,
když vzduchem léta voda a i pěna,
jsem šťastná a mám tě ráda,
mnohem víc než jen kamaráda.
Tvůj úsměv naději mi dává,
jsi hráč, co se nikdy nevzdává,
to co si přeješ, vyplnit se smí,
jen když budeš se mnou a ne s ní.
Jsi důvod, proč úsměv ukazuji,
jsi někdo, kvůli komu se vytahuji,
jsi sluneční žár a noční svit,
jsi motýl, co do srdce mi vlít."

Začala jsem si zpívat. Zein mě u toho houpal a když jsem přestala, zastavil houpačku a vtáhl si mě do objetí. Pak mě políbil. Chvíli jsme se líbali. Černovlásek najednou přestal. Vzal mě do náruče a donesl mě do pokoje, kde mě položil do postele.

"Bude pršet." řekl na svou obhajobu. Usmála jsem se a usnula.

Po hodině jsem se probudila. Zein tu nebyl. Na posteli vedle mě byl složený papír. Vzala jsem ho do ruky. Stálo tam;

Musel jsem jet za známým. Jmenuje se Ilaj. Pochází z Ruska a je něco jako můj otravnej kámoš, který za mnou občas přijde a pak je těžké se ho zbavit. Jak rád bych byl teď s tebou. Omlouvám se, že jsem tě tu nechal.
Tvůj Z.A.

Aha. Tak jo. Snad se vrátí brzy. Vstala jsem. Na sobě jsem měla jen legíny a tílko, takže mi byla trochu zima. Hodila jsem na sebe ještě mikinu přes hlavu v barvě galaxie s nápisem - SNY SE PLNÍ.
Jak výstižné. Rozpustila jsem si vlasy, když se dveře do pokoje otevřely a v nich stál Artur.

"Kde je Zein? Potřebujeme ho dole." křikl na mě a těkal očima po pokoji.

"Je u Ilaje. A těžko říct, kdy se vrátí. Takže vám musím stačit já. Co se děje?" zeptala jsem se. Chytl mě jemně za ruku a už mě táhl chodbou a po schodech dolů.

"Jde o to, že jsme v lese našli holku. Vypadá celkem slušně, ale asi se jí něco stalo. Jenže mi jí nemůžeme pomoct, jelikož mluví nějakou jinou řečí." vyklopil na mě. Aha. Tak to je zlé, když jí nerozumí.

"A co je to za řeč?" zeptala jsem se s naději v hlase.

"Typujeme to na francouzštinu." řekl a mě spadl kámen ze srdce. Francouzštinu mě čtyři roky učila Linda. Takže ji umím plynule.

"A to tu v tomhle domě nikdo neumí francouzsky?" zeptala jsem se. Zavrtěl záporně hlavou.

"Ne. No, teda jo, ale momentálně je nám to k ničemu." řekl.

"Jak to?" optala jsem se.

"Jediný kdo ten jazyk plynule ovládá je Zein. A ten je momentálně u Ilaje, takže máme smůlu." posmutněl. Zastavili jsme se před velkými dveřmi.

"Ne, máte štěstí. Já v tomhle jazyku taky válím." kývla jsem na něj. Šokovaně se na mě podíval a pak otevřel. Ocitli jsme se v obýváku. Všichni seděli na pohovkách a křeslách. Na židli blízko u zdi seděla dívka a po všech těkala očima. Bála se. Přišla jsem blíž a dřepla si k ní. Byla mladá, ještě nezletilá, řekla bych.

"Salut. Qui êtes vous?" (Ahoj. Kdo jsi?) zeptala jsem se. Všichni na mě překvapeně zírali, dokonce i s dívenkou to pohlo.

"Je suis Valleria. Vous? Et comment parles-tu si bien le français ?" (Jsem Valleria. Ty? A jak to že umíš tak dobře francouzsky?) zeptala se mě. Usmála jsem se. Tak je to jasné. Francouzka. Arty měl dobrý odhad. Všimla jsem si, že má roztržený dolní ret a pohmožděný krk.

"Je suis Samanta. J'ai grandi avec le parent adoptif de Linda. Elle m'a appris que s'est-il passé ?" (Já jsem Samanta. Vyrostla jsem u pěstounky Lindy. Ta mě to naučila. Co se ti stalo?) zeptala jsem se jí a ukázala na zranění. Z očí jí ukápla slza a povzdechla si.

"J'étais avec ma famille. Je venais juste de fêter mes 15 ans. Nous avons marché dans les bois et toutà coup un grand loup s'est tenu devant nous. Il était tout noir avec yeux rouges. Il a tué mes parents et tout mon sac. Je me suis enfui, mais j'ai peur." (Byla jsem se svou rodinou. Zrovna jsem slavila 15. narozeniny. Procházeli jsme se po lese a najednou před námi stál velký vlk. Byl celý černý s rudýma očima. Zabilo to moje rodiče a celou mou smečku. Já tomu utekla, ale bojím se.) řekla a mě naplnil smutek. Chudák holka. Tak počkat.

"Sac?" (Smečku?) optala jsem se. Je možné, že jsem se přeslechla? Ne, myslím, že ne.

"Ouais. Vous êtes dans une meute pleine de loups-garous. Attendez. Tu ne savais pas? Aj." (Jo. Vždyť jsi právě ve smečce plné vlkodlaků. Počkej. Ty jsi to nevěděla? Ajejda.) zasmála se nevinně a já se trochu zamračila.

"Loups-garous ?" (Vlkodlaci?) zeptala jsem se jí.

"Oui. C'est vrai tout le monde ici est des loups. Je suis mais ce n'est pas le noir. C'est quelque chose de plus grand." (Ano. Je to pravda. Všichni tady jsou vlci. I já jsem. Ale ten černý vlk to není. To je něco většího.) řekla mi a já si promnula spánky.

"Bien. Je te crois. Tu restes ici. Nous sommes votre nouvelle famille maintenant." (Dobře. Věřím ti. Zůstaneš tady. Teď jsme tvá nová rodina.) řekla jsem a vstala.

"Merci. Je vais essayer d'apprendre votre langue. Ce sera plus facile." (Děkuji. Pokusím se naučit váš jazyk. Bude to jednodušší.) řekla. To mě rozesmálo. I ona se zasmála.

Artur přidělil Vall pokoj hned vedle Klerinýho. Greisy jí přinesla nějaké oblečení. Vysprchovala se a šla si na chvíli zdřímnout. 'Smečka' se sešla v tom obýváku a já si přisedla. Vysvětlila a řekla jsem jim všechno. Vynechala jsem jen zmínku o smečce a vlkodlacích. To bych chtěla probrat nejdřív se Zeinem. Ať mi to kouká vysvětlit.

Sebrala jsem se. Vydala jsem se do černovláskova pokoje a zamkla. Zula jsem si boty a zhroutila se do postele. Teda to byl den. Ani jsem se nemusela moc snažit a usnula jsem.

Ahojky. ♥♥♥♥
Vaše Kiki ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥