Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 78.

Další den jsem se vzbudila až kolem oběda. Pravda, byla jsem hodně unavená. Se zakňučením jsem otevřela oči, sedla si na pohodlné matraci a rozhlédla se kolem sebe. Černovlásek už tady nebyl a Livi taky ne. V pokoji vládlo ticho, skrz okno sem sálaly sluneční paprsky a za zavřenými dveřmi nebyl slyšet jediný zvuk či krok.

Vylezla jsem z postele, docourala se ke skříni, chňapla nějaké oblečení a zmizela s ním v koupelně. Oblékla jsem si vínovou halenku, bílé džíny a černé botasky. Vlasy jsem si spletla do dvou rybích copů a na obličej si naplácala trochu make-upu. Když jsem opustila koupelnu a následně i ložnici, sešla jsem schody dolů a cestou si pořádně zívla.

Pro Boha. Z čeho jsem tak unavená? Ptala jsem se v duchu, i když odpověď jsem zřejmě znala. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, udělala si ovocný čaj a vypila ho. Velmi, opravdu velmi, mě překvapilo, že jsem dosud nikoho nepotkala a ani nikoho nezaslechla. Podle pachů tady všichni byli ještě před hodinou, ale teď tudy neprošel nikdo. Jenom já.

To je zvláštní. Kam všichni šly? Nechápala jsem a sedla si v obýváku na gauč. Mám mnohem závažnější problémy, které teď musím řešit a nemám náladu si teď hrát na schovávanou. Musím jít vyjednávat s Lewisem. Ale, jak to tak vypadá, nejdřív musím najít smečku a rodinu.

Tak fajn. Zvedla jsem se, vzala do ruky klíčky, vyšla ven a zamkla za sebou dveře. Rozhlédla jsem se po zahradě. Nikde nikdo. To je vážně úžasné. Kde je mám asi teď hledat. Za mými zády se náhle ozvalo zařechtání. Otočila jsem se tím směrem.

V ohradě stál krásný černý kůň, koukal na mě a dupal kopytem do země. Přešla jsem k němu, pohladila ho po čumáku a usmála se. Kůň se sklidnil, pokýval hlavou na pozdrav a zastříhal ušima. Zasmála jsem se.

"Taky tě ráda vidím, Draku. Víš, kde jsou všichni?" zeptala jsem se ho s nadějí v hlase. Kůň pokýval hlavou na souhlas a já si úlevně oddechla. Otevřela jsem ohradu, vklouzla dovnitř a zase za sebou zavřela. "Vezmeš mě k nim?" optala jsem se. Kůň opět kývl.

Pohladila jsem ho, osedlala, vyvedla ho ven z ohrady, tu pak zavřela a vyhoupla se mu do sedla. Popadla jsem do ruky otěže a podívala se na vilu. Je nebezpečné, aby tu nikdo nebyl a nehlídal to tu. Proto jsem mávla volnou rukou směrem k ní a jen pár metrů přede mnou se objevil portál.

Z něho po chvíli vyletěli dva hypogrifové. Ze začátku byli trochu překvapení, ale pak se podívali na mě a dlouze se mi uklonili. To mi na rtech vyčarovalo velký úsměv. Mávla jsem rukou, aby se zase zvedli, a oni tak udělali.

"Jdu pryč a nevím, kdy se vrátím. V domě nikdo není a potřebuji, abyste ho pohlídali, zatímco budu pryč. Prosím." řekla jsem k nim. Oba tvorové přikývli a mě spadl kámen ze srdce. "Děkuji." hlesla jsem a kůň se dal do běhu.

Hnal se se mnou přes hustý les, přeskakoval padlé stromy a běžel takovou cestou, abych se nepraštila do hlavy nebo nespadla ze sedla. Vypadalo to, že kůň ví přesně kudy běžet, narozdíl ode mě. Já byla už od začátku lehce zmatená, kam mě vede, ale jelikož mu věřím, nechala jsem to plavat.

Náhle se však zastavil, zvedl se na zadní a zařehtal. Pak se zase postavil na všechny čtyři, otáčel hlavu ze strany na stranu a rychle stříhal ušima. Zřejmě ho něco pořádně vyděsilo. Pomyslela jsem si, hladila koně mezi ušima a snažila se ho uklidnit.

Moc to však nepomáhalo. Proto jsem seskočila ze sedla, dopadla do trávy, chytla otěže a přivázala vyděšeného koně k jednomu stromu. Drak se trochu uklidnil, ale nepřestával stříhat ušima.

"Klid, hochu. Podívám se, co tě tak vyděsilo a hned jsem zpátky." řekla jsem mu, dala mu pusu na čumák a rozešla se do lesa. Nikde jsem neviděla a ani necítila příčinu toho všeho.

Náhle se však ozvalo křupnutí větve a běh nějakého zvíře. V tom mě do nosu udeřil ostrý zápach zpálené trávy a můj žaludek se bolestně sevřel. Tohle není dobrý. Ani trochu to není dobrý. Pomyslela jsem si a rozběhla se pryč.

Puch se rozprostřel po celém lese a obří zvíře v mých patách mě nebezpečně dohánělo. Sakra. Zanadávala jsem a náhle se prudce zastavila. Přímo přede mnou byla divoká řeka, která by mě hned smetla, kdybych do ní vstoupila.

Zvíře spomalilo a začalo kolem mě kroužil jako dravá šelma kolem své nebohé oběti. Otočila jsem se a těkala očima ze strany na stranu. Nespouštěla jsem pohled z toho zvířete. Přesněji z obřího černého vlka s krvavě rudýma očima.

Ten pobýval ze strany na stranu v rychlosti větru a mě si až tak moc nevšímal. Co to dělá? Napadla mě příhodná otázka. Pak mi to však došlo. Obklíčil mě, hlídá mě a čeká. Čeká až se proměním na stejně velkého vlka, jako je on.

To jako daiva samozřejmě můžu, ale proč bych to dobrovolně dělala. Vsadím se, že jakmile bych to udělala, vrhl by se na mě a pokusil by se mě zabít. I přesto všechno chce, aby byl nelítostný boj na život a na smrt férový. Nevím, jestli je to čest nebo výsměch.

Jestli si myslí, že ho nedokážu přeprat i v této podobě, tak to se plete. Hm. Zamyslela jsem se, ale pak mi došlo ještě něco. On to ví. Ví, že ho můžu porazit i jako daiva. Ten boj nemá být výhodný pro mě, ale pro něj. Jde na to chytře, to se musí nechat, ale já bojovat nebudu.

V tom momentě se černý vlk zastavil, jakoby mi četl myšlenky a došel ke mě. Nehla jsem se ani o krok, i když mě strach zžíral až na kosti. Vlk byl ode mě jen pouhý metr a náhle se zastavil. Sedl si na zadní a proměnil se. Místo vlka tu stál černovlasý muž.

Už jsem mu chtěla něco říct, když ke mě přiskočil, chytl mě hrubě za ruku a přirazil mě zády k nejbližšímu stromu. Jednou rukou mě chytl za krk a druhou se opřel o kmen stromu. Stisk na krku lehce zesílil, až jsem musela zalapat po dechu.

"Varoval jsem tě. Neměla jsi sem chodit, teď za to zaplatíš. Ale můžeš si za to sama." řekl naštvaně a naklonil se k mému uchu. "Uvidíme, zda-li je tvá krev tak lahodná, jak se tvrdí, daivo."

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Vím, dlouho jsem nenapsala kapitolu, tak tady jednu máte. PS: pusťte si písničku nahoře. Miluji BTS a tuhle písničku mám nejradši.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤