Nesmrtelný ochránce - Noční děs

Kapitola 85.

"Ahoj, Wapene. Co tady děláš?" zeptala jsem se zaklínače a stáhla ruce k tělu. V očích se mi nejistě blýskalo. Wapen se zasmál, přišel ke mě blíž a propaloval do mě díru svým dost zvláštním pohledem.

"Myslel jsem, že víš, že přijdu." zamyslel se nahlas a pokrčil ledabyle rameny. "Nestalo se ti teď někdy v blízké době něco neobvyklého? Něco co tě překvapilo a nechápala jsi, proč se to děje?"

"Mluvíš o té nevolnosti?" zeptala jsem se se zájmem a nahla hlavu trochu na stranu. Lewis vedle mě se z části uklidnil, ale zůstal ve střehu, kdyby se něco náhodou stalo. Wapen přikývl.

"Ano, mluvím o té nevolnosti." potvrdil mi mou myšlenku, ale dál už to nerozváděl a zůstal zticha. Čekala jsem aspoň nějaké vysvětlení, ale když se nic nedělo, musela jsem se na to prostě zeptat.

"A vysvětlíš mi to? Protože já to nechápu. Co měla znamenat ta nevolnost?" chrlila jsem ze sebe rychlostí světla a bylo mi jedno, že jsem tím překvapila Lewise, stojícího po mém boku.

"Bylo to varování. Tvé tělo tě chtělo upozornit na to, že se blíží konec všeho temného." oznámil mi zaklínač. "A jelikož je zlo konečně pryč, nastal čas."

Chtěla jsem se ho zeptat, na co že nastal čas, ale zůstala jsem zticha. Došlo mi to. Odpověď na nevyřčenou otázku jsem si zodpověděla sama. Povzdechla jsem si.

"Vím, proč jsi tady." řekla jsem a moje oči se zabodli do trávy před mýma nohama. Černovlásek těkal pohledem ze mě na zaklínače a snažil se pochopit, o co tu vlastně jde.

"A?" otázal se zaklínač a vypadalo to, že je trochu naštvaný, že jsem mu neřekla všechno, co chtěl. Zvedla jsem k němu oči a můj pohled byl přímo smrtící. Oba muži se přikrčili strachy.

"A děláš mi to mnohem těžší. Dobře víš, jak jsem se rozhodla." vypadlo ze mě a můj hlas zněl dosti nesouhlasně. Naštvaná tady mužů být já, ale on tedy ne. Pomyslela jsem si v duchu.

"Ano, vím." souhlasil Wapen. "Ale jseš si stoprocentně jistá? Můžeš mít jen jeden titul, ostatních se musíš vzdát. A když se rozhodneš, nepůjde to vzít zpátky."

"Rozhodovala jsem se dlouho a nakonec vyhrálo srdce. Takže ano, jsem si jistá na sto procent." řekla jsem. Zaklínač kývl a natáhl ke mě ruku. Lewis mi stiskl rameno a tím mi dal jasně najevo, že je tu se mnou, ať se stane cokoli.

Byla jsem mu za to vděčná. Otočila jsem se na něj, usmála se a pak svou pozornost znovu věnovala zaklínači. Přešla jsem k němu a sevřela jeho ruku ve své. Kolem našich zápěstích probliklo bílé světlo a během chvilky mě cosi vnitřně zasáhlo.

Bylo to, jako by mi někdo vyrval duši z těla. Pak jí rozlámal na tisíce kousků a jeden ten kousek mi zase vrátil. Bylo to příšerné. Z mého nitra se vydralo bolestné vrčení. Lewis to bohužel slyšel, proměnil se na černého vlka a přemáhal se, aby mi nepřišel na pomoc.

To už naštěstí kouzlo pominulo a Wapen pustil mou ruku. Připadala jsem si zvláštně. Jakoby mi něco vnitřně chybělo. Netrvalo to však dlouho a tenhle pocit se pomalu vytratil. Lewis se proměnil na člověka a přispěchal ke mě. Vzal mě za ruku a pohledem se ujišťoval, jestli jsem v pořádku.

"Je mi fajn." řekla jsem mu a vysmekla se z jeho sevření. Černovlásek zakroutil hlavou a dál to neřešil. Zaklínač se na mě naposledy podíval, otočil se a vydal se pryč.

"Tady jsem skončil. Třeba se ještě někdy uvidíme a pokud ne, tak tedy sbohem, Sam." řekl a prošel kolem stromů. Udělala jsem pár kroků k němu a zvýšila hlas, aby mě slyšel.

"Hej, počkej. Nemůžeš...." křičela jsem na něj, ale bylo pozdě. Zaklínač v záři světla zmizel. Povzdechla jsem si a dokončila větu. "...nám vyčarovat portál domů?"

"To nevadí, Sam. Zvládneme to bez něj." šeptl mi černovlásek do ucha, chytl mě za ruku a táhl mě proti proudu řeky. Nijak jsem se nebránila a následovala ho. Panovalo mezi námi hrobové ticho, které jsem přerušila.

"Teď už nás nesvedu dostat domů pomocí portálu. Nepůjde mi to, ani kdybych chtěla." pípla jsem provinile a sklonila hlavu. "Omlouvám se."

"Nemusíš. Není to tvoje chyba. Vzdala ses všeho, abys mohla být se svou smečkou a svou rodinou. Udělala jsi to pro ně." řekl Lewis a jeho slova mě zahřála u srdíčka. Usmála jsem se.

"Díky, Lewisi. Budu moc ráda, když budeš součástí mé smečky. Potřebuji tam někoho milého a odvážného, kdo se dokáže postavit nepříteli a zároveň někoho, kdo chápe a soucítí." prohlásila jsem.

"A já budu rád, když budu mít za Alfu vlčici, jako jsi ty. Někoho, kdo rozumí a odpouští. A i když je to těžké udělá cokoli, pro bezpečí svých blízkých." ozval se černovlásek nazpět. Pokývala jsem hlavou.

"Bylo těžké si vybrat jeden z titulů. Pomohlo mi s tím mé srdce." prohlásila jsem. "Když už jsem si zvolila, že budu vlkodlak a tím pádem i Alfa smečky, tak to budu dělat s hrdostí."

"To zní dobře." řekl Lewis a prodral se hustým keřem. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem vlezla do křoví za ním. Prošla jsem jím a na druhé straně se zastavila. Překvapeně jsem otevřela pusu.

Přímo pod námi byla menší vesnice. U jednoho krajního domku jsem uviděla zaparkovanou motorku. V očích se mi objevily nezbedné jiskry. Poťouchle jsem se usmála na černovláska.

Ten mi úsměv oplatil a vypadalo to, že myslíme oba na to samé. Vydali jsme se dolů a zastavili se až u motorky. Není to náhodou krádež? Ptala jsem se sama sebe. Otočila jsem se na černovláska.

"Měli bychom tu něco nechat místo té motorky." řekla jsem mu. Kývl a z boty si vytáhl váček. Otevřel ho a do dlaně si vysypal drahé rudé kameny o velikosti lískových oříšků. Pár jich položil před dveře a zbytek si zase schoval.

"Ty rubíny jsem dostal za splnění jedno úkolu. A vida, teď se mi hodí." řekl a nasedl na motorku. "Tak pojď, Alfo. Nebo chceš počkat než naprší a uschne?"

"Ne." odpověděla jsem se smíchem a chytla ho za rameno. "Ale koukej se posunout. Řídit budu já, ne ty. Můžeš třeba navigovat."

"Dobře." prohlásil neochotně černovlásek a posunul se dozadu. "Ale jestli se nám něco stane nebo nás zabiješ, zabiju tě sám. Tím si můžeš být jistá."

"Nevyhrožuj Alfě." okřikla jsem ho se smíchem a sedla si před něj. Chytla jsem do ruky helmu a otočila se na černovláska. "Kde to vlastně jsme? Kudy mám jet?"

"Jsme v jedné menší vesnici. Jméno mi vypadlo. Jsme asi dvě stě sedmdesát devět kilometrů od vily tvé smečky." prohlásil zamyšleně. "Budu tě rád navigovat."

"Tak fajn." šeptla jsem a nasadila si helmu. Lewis za mnou udělal totéž, jemně mě chytl za pas a já nastartovala. Vyjela jsem na cestu a řídila se pokyny, které mi říkal černovlásek. Byla jsem konečně na cestě domů. Za Zeinem, Livi, sestrou, rodiči a smečkou.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
A tady máte další kapitolu k tomuto příběhu.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤